Abychom si lépe porozuměli, potřebujeme lásku

Ten, kdo u druhého cítí porozumění, cítí i jeho lásku, a kdo cítí lásku druhého člověka, má také jistotu, že mu ten druhý rozumí.

Člověk potřebuje cítit, že je hluboce milován, aby byl ochoten sdílet s druhým svá intimní tajemství, která mají citový náboj. Pak může druhému povědět o jedinečné zkušenosti, kterou jednoho dne prožil a kterou považuje za podivuhodný Boží zásah do jeho života. Může vyprávět o snech, které skrývá hluboko ve své duši. Může se svěřit i s vnitřním nutkáním, s pocitem určitého životního poslání, které má na tomto světě vyplnit. Zdálo se mu, že si o tom nikdy netroufne s někým promluvit. Bál se, že by to lidem připadalo směšné nebo marné. A najednou, aniž ví proč, se s někým sblížil natolik, že mu může odhalit své dlouho skrývané tajemství.

Úplné sdílení je nádherné, ale velice řídké. Brání nám v tom tisíce různých obav. Za prvé je to strach z toho, že se při tom zhroutíme a začneme plakat. Zvlášť se strachujeme toho, že druhý nevycítí tu úžasnou důležitost popisovaného pocitu či myšlenky, kterou se mu snažíme sdělit. Je nesmírně bolestné, když naše upřímná výpověď, vycházející přímo z našeho nitra, vyjde naprázdno, když ji poslouchají uši, které jsou buď předpojaté, nebo ironické, a které si naprosto neuvědomují závažnost vyřčeného.

I toto se může manželům stát. Partner, který velice otevřeně vypověděl druhému své prožitky a nebyl pochopen, se stáhne do sebe a uzavře se v hrozné citové osamělosti. Může z toho i onemocnět. Někteří za těchto okolností navštíví svého kněze nebo kazatele, jiní jdou k lékaři. Hledají prostě někoho, kdo by jim mohl porozumět. V určitých případech je přímo nutné vyhledat pomoc lékaře či duchovního. Často však může stejnou pomoc nabídnout muži jeho manželka, případně on jí, pokud ho vyslechne stejně pozorně, jako by to udělal pastor, kněz, psycholog nebo lékař.

Když se manželé naučí pomáhat v těchto případech jeden druhému, je to velice krásná, povznášející a osvobozující zkušenost. Nikdy nelze dostatečně vyjádřit odvěkou lidskou potřebu člověka, aby mu druzí opravdu naslouchali, brali ho vážně a chápali ho. Církev tento fakt znala odjakživa. I moderní psychologie na to klade velký důraz. Jádrem každé psychoterapie je takový druh vztahů s ostatními, v němž může člověk říci všechno, stejně jako malé dítě může povědět všechno své matce. Nikdo se v tomto světě nemůže svobodně rozvíjet a žit plným životem, aniž by cítil, že ho alespoň jedna osoba plně chápe. Pokud je člověk nepochopen, ztrácí sebevědomí, víru v život nebo dokonce i v Boha. Zablokuje se a začne stagnovat.

Přitom tu máme jedno velké tajemství: nikdo nepoznává sám sebe pomocí sebepozorování nebo osamělým studiem svého deníku. Lépe pochopíme sami sebe v dialogu při setkání s druhými lidmi. Člověk si plně uvědomí své vnitřní pocity a myšlenky, až když se o tom rozhovoří s někým druhým. Aby člověk mohl sám sebe vidět jasně, musí se otevřít někomu, komu může důvěřovat a koho si k tomu svobodně vybere. Klidně to může být přítel či lékař. Ale může to být i manžel nebo manželka.

Manželství se potom stane velkým dobrodružstvím, stálým objevováním sebe sama i partnera. Člověk si tak denně rozšiřuje obzor, zjišťuje stále něco nového o životě, o lidské existenci i o Bohu. Proto Bůh na začátku Bible říká: „Není dobré, aby byl člověk sám.“ Tím člověkem se tu míní lidská bytost: „Není dobré, aby některá lidská bytost byla sama.“ Lidská bytost potřebuje přátelství, potřebuje partnera a skutečné společenství s ostatními. Potřebuje chápat druhé lidi a cítit, že druzí zase rozumějí jemu.

To byl podle Bible ten pravý důvod, proč Bůh ustanovil manželství. Osamělý člověk přešlapuje na místě a stává se podivínským. Avšak v náročné konfrontaci, kterou mu přináší manželství, musí vždycky vydat se sebe to nejlepší, rozvíjet se, růst a vyzrávat. Pokud se manželství redukuje na pouhou symbiózu dvou osob, které před sebou skrývají své já, naprosto ztratilo svůj smysl, přestože takový život může výt velice poklidný. Potom nezkrachovalo jen manželství, ale i manžel a manželka. Selhali ve svém poslání muže a ženy. Pokud člověk nerozumí svému manželskému protějšku, nerozumí ani sám sobě. Není již pak schopen na sobě pracovat a využít všech svých možností.

Psychologové, kteří se specializují na manželské vztahy, nám už na tomto poli mnoho věcí osvětlili. Rozlišují například tři různé fáze manželství. za prvé jsou to „líbánky“. Tehdy manželé cítí, že bez problémů a neuvěřitelně dobře chápou jeden druhého. Můžete slyšet, jak novomanželka říká: „Můj manžel má ve všem stejný vkus jako já. Jsme ve všem zajedno: souhlasíme spolu ve všech věcech a můžeme spolu o všem mluvit. Ještě než něco řeknu, on už na to také myslí. Vytuší každé mé přání a rozumí všem mým pocitům.“

V prvních letech po svatbě jsme stále ještě ve fázi líbánek, neboť máme stále pocit spontánního vzájemného porozumění a úplné stejnosti. Instinktivně si vybíráme partnery, kteří nás doplňují. To, co člověk v sobě v rámci diferenciace během dospívání potlačí, objeví znovu ve svém partnerovi. Odtud pramení ten nádherný pocit, který manželé nacházejí jeden u druhého.

Podle týchž odborníků přichází druhá fáze obvykle mezi pátým a desátým rokem manželství. V tomto stupni oba zjišťují, že jejich partner jim není tak podobný, jak si mysleli. Objevují na něm chyby, kterých si doposud nevšimli, a uvědomují si, že u partnera přetrvávají i nedostatky, o nichž byli přesvědčeni, že díky příznivému vlivu manželství brzy zmizí. Tyto vady se nyní stávají nesnesitelnými a neústupnými! Patří mezi ně náladovost, sobectví, lhaní, lakota, hrubost, vulgárnost a opilství. Jaký to úpadek! Nejdřív svého druha jemně varujeme, pak mu to vyčítáme, zapřísaháme ho a nakonec mu hrozíme. Nic z toho však nepomáhá. Potom přijde na řadu dobře známé prohlášení: „Nechápu ho...“ Poté na nás přijde pokušení stáhnout se do sebe, abychom předešli konfliktům, a všechno to vzdát.

Tím začíná třetí fáze. Rozvíjí se stejným směrem, kam jsme zamířili během druhé fáze. Může to být stále se stupňující rezignace v zápase o štěstí: zášť, hořkost, vzpoura. „Můj manžel není tím, čím jsem věřila, že je...“ – „Moje žena není taková, jak jsem myslel...“ – „Udělal jsme hroznou chybu...“ V tomto bodě začínají lidé uvažovat o rozvodu. Nebo žijí v neustálých hádkách a nikdy se neusmíří. Případně mohou dospět k určité formě dohody tak, že jeden z partnerů kapituluje a vzdá se své vlastní osobitosti. Nebo mohou vypracovat dohodu na mnohem nižší úrovni, kdy se oba rozhodnou žít na svou vlastní pěst. Oba se stáhnou do sebe, zorganizují si svůj život po svém a budou si stále cizejší.

Další směr vyžaduje odvahu. Znamená to, že odvážně přijmou skutečnost: budou brát svého partnera takového, jaký je, a strhnou mu lichotivou svatozář, kterou mu kdysi nasadili. Znamená to opravdový pokus o pochopení partnera, nyní už bez růžových brýlí. Dobře, má chyby, má problémy, které se mu nedaří vyřešit. Nerozumí sám sobě a chová se hrozně, když někdo na jeho chyby poukáže. Reaguje tak proto, že se cítí neschopný tyto své chyby překonat. Ale lze mu pomoci z úplně jiné strany: chce to milovat ho zrovna tak pro jeho chyby jako pro jeho ctnosti. Chce mu to rozumět, chápat, o co přišel v dětství a co mu stále ještě chybí, a snažit se toto prázdno zaplnit.

To ovšem znamená, že se postavíme k našim problémům čelem a nebudeme se snažit vyhnout se jim. Jde o to, abychom si jimi spolu zabývali a společně hledali řešení tím, že ještě hlouběji pochopíme sami sebe i svého partnera. Problémy? V každém manželství jsou problémy! Dr. Weatherhead, známý britský duchovní a psycholog, napsal v jedné své knize, že k němu kdysi přišli manželé a prohlásili: „Copak my! My jsme se ještě nikdy nepohádali.“ Weatherhead dodává, že si pomyslel: „Tito lidé buď lžou, nebo jeden z nich dokonale ovládl toho druhého.“

Před svatbou je skutečně nemožné představit si podobné problémy. Jednou jsem byl požádán, abych na kurzu pro snoubence promluvil o manželských konfliktech. Všichni moji posluchači byli přesvědčeni, že oni takové problémy nikdy mít nebudou. To je také důvod, proč je člověk tolik rozčarován, když se objeví těžkosti, proč se tolik lituje a proč tak naivně, i když upřímně věří, že to všechno způsobila výjimečná smůla.

Manželé si většinou oddechnou, když jim řekneme: „Vy máte problémy? To je normální, ty mají všichni manželé. Náhodou je to dobrá věc. Ti, kterým se daří vybudovat úspěšné manželství, jsou lidé, kteří své problémy řeší dohromady a společně je překonávají. Když k tomu manželé nemají odvahu, jejich manželství se rozpadne.“ Ještě víc takovým manželům pomůže, když jim vyprávíte o svých vlastních potížích, o problémech, které musíte překonávat ve svém manželství, jak dlouho vám trvalo, než jste lépe pochopili jeden druhého, o krizích, které se objevují všude, a o hlubokých proměnách, kterými jste prošli, abyste se více sjednotili a naučili se tolerovat vzájemné rozdíly.

Ano, a právě rozdíly v našem charakteru, vkusu, zvycích, předsudcích a přesvědčení nás zavazují k tomu, abychom se více snažili pochopit jeden druhého. Tím se však na druhou stranu oba dále rozvíjíme a rosteme. Našel jsem na toto téma pěknou poznámku v deníku paní Tolsté, manželsky známého ruského spisovatele: „Píšu si do deníku, jenom když se s manželem hádáme.“ To znamená, že konflikt s manželem s ní vždy zdravě otřásl a probudil v ní mnoho myšlenek, které si zapisovala do deníku. Samozřejmě, že příštího dne, kdy se zase usmířili, se jí to všechno muselo zdát mnohem méně důležité, než si původně myslela.

Avšak v těchto emocionálních okamžicích, které jsou vyvolány nějakou krizí, je vždy zrnko pravdy. Druhého dne je proto třeba v klidu spolu prozkoumat skryté problémy, které včerejší krize vynesla na povrch. Právě tato chvíle vzájemného odhalení přinese nové světlo, ve kterém lze spatřit skryté příčiny konfliktu. Přesto však mnozí manželé zavřou po šťastném smíření za starými problémy dveře a načnou, aby se tak řeklo, novou stránku, aniž by se ze včerejší krize nějak poučili. Odkládají vážný rozhovor tak dlouho, dokud staré problémy zuřivou a neužitečnou formou neobnoví nová krize.

K tomu, aby se člověk postavil tváří v tvář všem problémům úplného přizpůsobení se dvou různých osobností, je třeba skutečné odvahy. Lidé jsou velice rozdílní. To můžeme jasně vidět všude kolem nás. Ale jen málo z nás si to přizná, zvlášť pokud jde o naše manželství. To, že druhý má jiný vkus, jiné pocity a naděje, se okamžitě bere jako výzva, urážka, útok, výčitka. Se stejnou reakcí se setkáme i u rodičů, když zjistí, že jejich odrůstající děti mají jiné názory, jimiž oni pohrdají. Dojít k pochopení, že náš partner se od nás velmi liší – to předpokládá velký vnitřní růst.

Paul Tournier: Porozumění v manželství