Zplodiny blahobytu | Prameny zdraví

Zplodiny blahobytu

Heslem dne je prosperita. Ekonomové a politici bez ohledu na stranickou příslušnost slibují svým voličům více štěstí, více blahobytu, více prosperity. Zaklínadlo prosperity k nám promlouvá z rádia, zubí se na nás z televize a mává na nás z plakátů, z nichž ještě včera civěly neméně stupidní reklamy na vyspělý socialismus.

Zplodiny blahobytu

Rubrika: Ekologie | Typ článku: Články

Nikdo se příliš neobtěžuje objasnit, co vlastně ona magická prosperita znamená, jaký je účet, který za ni bude třeba zaplatit, a jaké jsou vůbec šance lidí přežít důsledky slibovaného blahobytu. Údaje o odvrácené straně prosperity se již nevešly na rozjásané plakáty a nevešly se ani do vysílacích časů reklamami přetížených médií. Je to škoda, neboť tyto údaje jsou výmluvné.

V roce 1992 vymírá denně na planetě, která patří politikům a ekonomům, nejméně 140 rostlinných a živočišných druhů. Tyto druhy již v budoucím ráji prosperity zaručeně nenalezneme. Většina je jich likvidována v důsledku masového ničení dříve nezměrných pralesů, jichž letos opět ubylo 17 milionů hektarů. Plocha obětovaná pouštím se tak opět zvětšila o rozlohu celého Rakouska. V příštím roce tomu bude nejinak. Za uplynulý rok přibylo téměř 100 milionů obyvatel na planetě zmenšované pouštěmi. Devíti desetin z nich se prosperita určitě týkat nebude: Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře opět stoupla a zemský povrch se zase o něco více rozpálil. Ochranná ozónová vrstva nad ním naopak dále slábne, a to tempem, které dvojnásobně překračuje rychlost předvídanou vědci ještě koncem osmdesátých let (Brown 1992:3).

Stav světa se zhoršuje působením zplodin naší prosperity a situace dosáhla rozměrů, kdy další zplodiny blahobytu již ohrožují prosté přežití. V této situaci politici a ekonomové volají po urychlení ekonomického růstu, slibují ještě větší blahobyt a zaklínají se novými a nebývalými perspektivami. Toto šílenství se stalo běžnou normou politické kultury. Lidé, kteří vyzývají lidstvo k tomu, aby spáchalo ekologickou sebevraždu, jsou odměňováni čestnými doktoráty. Téměř nikdo se tomu nediví, všichni se již těší na to, jaké to bude. Prý super.

Skupinky těch, kteří říkají nepříjemnou pravdu a varují, jsou označovány za podivíny, o které se v lepším případě zajímají šprýmaři z humoristických časopisů, v případě horším tajná policie, která nežertuje.

Není cílem této práce inventarizovat podrobně všechny pohromy, které teprve ve svém celku dávají smutný obraz dnešní ekologické situace. Takové přehledy samozřejmě existují a po čistě technické stránce lze k nim stěží něco nového dodat. Kromě údajů o skleníkovém efektu, o úbytku ozonové vrstvy, o mizení tropických pralesů, erozi úrodné půdy, mizení rostlinných a živočišných druhů, obsahují údaje o vymírání celých podvyživených národů, referují o nárůstu odpadu všeho druhu, včetně odpadů jaderných, o průmyslovém šíření tisíců nových chemikálií, o záhadných genetických vývojových programech.

Nebudeme již posté popisovat, co se děje s přírodou. Spíše se pokusíme hledat odpověď na otázku, proč se to vlastně děje. Avšak hlavně se soustředíme na věc zdaleka nejpodivuhodnější: proč se s tím nic neděje? Jak je možné, že lidé, i když tuší, anebo dokonce vědí, že jim zcela bezprostředně hrozí velké nebezpečí, činí tak neuvěřitelně málo pro to, aby toto nebezpečí odvrátili. Co způsobilo, že místo toho probíhají v lehce euforickém transu dost možná poslední etapou svých dějin? Co je dokázalo zhypnotizovat natolik, že jednají vzhledem k hrozícímu nebezpečí zcela iracionálně a pokračují v tom, co měli již dávno zastavit? Jak je vůbec možné, že mechanismy pudu sebezáchovy, které v individuálních případech působí vcelku spolehlivě, v případě lidstva jako celku žalostně selhávají?

Ilustrativní je v této souvislosti krátká, ale poučná historie freonů (dále jen CFC). Vynalezl je roku 1930 Thomas Midgley. Jejich nejedovatost, nehořlavost a výjimečná stabilita je předurčovaly k využití při výrobě zboží masové spotřeby. Téměř čtyřicet let sloužily ke všeobecné spokojenosti všech uživatelů ledniček. Jsou vyráběny dodnes, i když na rozdíl od třicátých let bezpečně víme, že "zřetelný nárůst četnosti rakoviny kůže, nárůst počtu těžkých očních onemocnění, zeslabení imunitního systému, značný pokles výnosu četných zemědělských plodin s vážnými důsledky pro výživu světové populace, stejně tak jako dramatické účinky na mořský plankton - to vše jsou vysoce pravděpodobné důsledky úbytku ozonu, který lze pozorovat již dnes a který v našich zeměpisných šířkách činí v zimním období 10 až 15%" (Grutzen; Müller 1988:233).

Již koncem šedesátých let zaznamenal renomovaný vědec James Lovelock, autor hypotézy Gaia, pozvolné přibývání freonů v přírodě. Nekonstatoval tehdy ještě jejich škodlivost. Na tu upozornili zcela jednoznačně a otevřeně američtí badatelé Molina a Rowland. Učinili tak roku 1974, tedy před dvěma desetiletími.

Tehdy se nestalo téměř nic. Proto dnes ničí ozónovou vrstvu nad námi sloučeniny vyrobené a uvolněné v době, kdy oba badatelé poprvé upozornili na jejich zcela výjimečnou nebezpečnost. Postup proti výrobě těchto plynů je právě tak pomalý, jako jejich vzestup do horních vrstev atmosféry. Trval déle než 15 let. I když badatelé placení firmou DuPont v polovině sedmdesátých let snášeli důkazy o naprosté neškodnosti freonů, halonů a příbuzných sloučenin, vlády Spojených států (roku 1978), Kanady (1979) a Švédska (1979) jejich užívání omezily alespoň částečně. Jiné země jednaly mnohem rozvážněji. Zatímco Spojené státy zakázaly výrobu sprejů, odborníkům britského chemického koncernu ICI se podařilo přesvědčit vládu Velké Británie, že užití navrhovaných náhražek by bylo příliš nebezpečné. V zájmu většího bezpečí nás všech tedy výroba CFC pokračovala a počátkem osmdesátých let mohly firmy DuPont a ICI opět omezit nákladné výzkumné programy vývoje alternativních látek. Ještě v červnu 1984 se na stránkách německého tisku táže firma Aerosole: "Musela ta hysterie kolem ozónu vůbec být?" Zástupce firmy ujišťuje, že vědci se od počátku mýlili ve svých odsudcích freonů, a slibuje, že firma bude pokračovat ve výrobě sprejů s freony, neboť právě ony, jak známo, naše životní prostředí ochrání nejlépe.

O rok později, v květnu 1985, anglický polární vědec Joe Farman oznámil, že ozónová vrstva nad Antarktidou se již několik let rychle zmenšuje. Podal by svou zprávu dřív, ale chyběly mu přesnější přístroje. Když zprávu konečně dodal, ležela řadu měsíců v redakčním stole jednoho vědeckého časopisu. Výrobci CFC ve Spojených státech okamžitě Farmanovu zprávu zpochybnili a úbytek ozonu nad Antarktidou prohlásili jen za přechodnou anomálii. Druhý největší výrobce CFC v USA, firma Allied Signal, rozšiřuje roku 1986 svoji produkci a přesvědčuje výrobce počítačů, aby čistili elektroniku novým výrobkem CFG 113. Západoevropské země téhož roku produkují téměř půl milionu tun CFC.

Přesně tři roky poté, co ve Vídni proběhla mezinárodní konference na ochranu ozonové vrstvy, tvrdí v dubnu 1988 firma DuPont, že "výsledky vědeckých výzkumů nehovoří pro dramatickou redukci výroby CFC: Ve skutečnosti poslední pozorování ukazují, že nad USA dochází k ústupu slunečního ultrafialového záření" (Douthwaite 1992:181). Ve stejné době prodávají americké firmy Indii zařízení pro výrobu ledniček chlazených CFC. To vše jen několik měsíců před tím, než vstoupí v platnost Montrealský protokol, který požaduje snížit výrobu freonů do roku 2000 o 50%.

I když jsou v Londýně roku 1990 opatření Montrealského protokolu dále zpřísněna (požadují zastavit do roku 2000 veškerou výrobu freonů), brzy se ukazuje, že i tento krok byl nedostatečný.

V dubnu 1991 je konstatováno, že v průběhu osmdesátých let ubylo dvakrát více ozonu, než vědci předpokládali. Ani toto varování nedokázalo výrobu CFC zastavit. Firma DuPont trvá na postupném omezování výroby až do roku 2000, firma ICI dělá gesto a je ochotna uvažovat o zastavení výroby vražedných látek již do roku 1997.

Zimní sezóna 1991/1992 přinesla drastický, i když tentokrát ještě přechodný, úbytek ozonové vrstvy nad Evropou. Začátkem roku 1992 prach ze sopky Piriatubo na Filipínách zvýšil působení CFC, takže přechodně ubyla značná část ozonové vrstvy dokonce i nad Severní Amerikou. Pod dojmem této tragédie přichází prezident Bush s iniciativou zrušit výrobu CFC ve Spojených státech do roku 1995. Již podle stavu z roku 1991 lze ovšem očekávat jen v USA v průběhu příštího půlstoletí vzrůst výskytu rakoviny kůže o 12 milionů případů. Úbytek planktonu, který byl potvrzen roku 1991 v jižních mořích, však naznačuje, že to nebude rakovina kůže, nač se bude především umírat.

Již roku 1988 uzavřeli ministři životního prostředí (!) Evropského společenství dohodu (tzv. "burden sharing"); podle níž se omezování výroby CFC týká jednotlivých zemí, a nemůže tedy být bráněno tomu, aby země s menší výrobou svoji výrobu rozšiřovaly. Tato dohoda umožňuje firmě DuPont otevřít nové provozy v Lucembursku, které až dosud produkovalo freonů směšně málo - pouhých 170 tun ročně. Firma DuPont k tomuto množství přidá velkoryse dalších 1000 tun ročně.

I v případě, že by výroba freonů byla zastavena okamžitě, úbytek ozonu a doprovodné sílení tvrdého ultrafialového záření bude pokračovat ještě desítky let. Ani tato vize nedokáže přimět politiky a výrobce k rázným krokům.
Stručná historie výroby freonů zřetelně ukazuje dvojvrstevnatost postupující ekologické krize. Nejde v ní totiž pouze o to, že společnost ničí přírodu, že vyčerpává její zdroje a zamořuje prostředí, které až dosud sloužilo k životu. Druhá a snad ještě záludnější stránka celé věci spočívá v tom, že sama společnost zároveň vytváří mechanismy, které dokáží vcelku spolehlivě odvádět pozornost právě od tohoto jejího počínání. Moderní společnost vytváří mechanismy, které dokáží hypnotizovat její členy do té míry, že slepou uličku vývoje vnímají jako cestu jedině správnou a vysoce perspektivní.

Skutečná hloubka dnešní ekologické krize tedy nespočívá pouze v tom, že společnost ničí přírodu. Spočívá navíc v tom (a tato dimenze je pro naši šanci na přežití možná podstatnější), že příroda je ničena společností, která nedokáže evidentní důkazy o sebevražednosti svého počínání pochopit jako signály ke změně svého jednání. Moderní společnost je postavena na principech, které blokují projevy jejího pudu sebezáchovy. Takzvané vyspělé společnosti se liší od civilizací předchozích nejen tím, že mohou být stěží rozvráceny svými sousedy, tedy zvnějšku, jak se to zcela běžně stávalo kulturám v minulosti. Vyspělé společnosti představují unikát také v tom, že nutně, nezmění-li radikálně způsob svého fungování, budou rozvráceny v důsledku fungování právě těch principů, na nichž jsou založeny.

Jedná se především o princip ekonomického růstu, který je úzce a mnohonásobně provázán s mechanismy tržní ekonomiky, dále o princip pasivní demokracie, který se vyvinul v souvislosti s fungováním politických stran, a konečně o princip konzumního stylu života, jenž úzce souvisí s charakterem společnosti středních vrstev. Tržní růst, pasivní demokracie a konzumní styl života vznikly v různých historických souvislostech, dnes se však prolínají a ve svém negativním působení na životní prostředí se navzájem umocňují. Jejich společným jmenovatelem je snaha dosáhnout, udržet a maximalizovat blahobyt. Blahobyt je hnacím prvkem ekonomiky trhu, vystupuje jako základní legitimizační prvek pasivních demokracií a je synonymem konzumního stylu života.

Volba, před kterou dnes stojíme, je osudová. Pokud se nezřekneme blahobytu, sami máme možná ještě šanci nějak dožít; budoucí generace již takovou šanci mít nebudou. Pokud se proti blahobytu postavíme, může to zničit tržní systém v jeho dnešní podobě, zcela jistě to způsobí legitimační krizi pasivní demokracie a pochopitelně to zruší možnost praktikovat v masovém měřítku konzumní styl života.

Jsou lidé, kteří tvrdí (a někteří z nich si to snad dokonce i i myslí), že lze zachránit obojí. Žádná fakta o akutním stavu přírody nedokáží zpochybnit jejich víru v to, že přírodu zachrání, budou-li používat recyklovaný toaletní papír. Připomene-li jim někdo tisíce druhů rostlin a živočichů, které člověk vyhubil, vyjmenují snad všechny, které ještě zbývají. Hovoří zasněně o rozumných úsporách energie, recyklaci a filtrech, které jednou umožní všechno napravit. Jejich snaha zachránit planetu alespoň částečně je dojemná, ale nebezpečná. "Z hlediska drastických změn, které musí nastat; máme-li přežít, jsou mnohé aktivity dnešních environmentalistů triviální - a co je horšího, stávají se překážkami našeho prohlédnutí. Jakkoli jsou snahy o větší důraz na veřejnou dopravu, recyklaci, méně škodlivé obaly, více veřejné zeleně, o filtry na komínech apod. samy o sobě hodnotné, zastírají nutnost osvobodit se od destruktivního produktivismu vcelku. Z čistě ekologického hlediska už nezbývá žádný čas ani prostor pro čistější výrobu a recyklaci přebytečných věcí " (Hoogendijk 1991:89).

Z knihy Jana Kellera "Až na dno blahobytu". Autor chápe současnou ekologickou krizi jako důsledek snahy moderního člověka vymanit se z omezení daných přírodou. Vydalo Hnutí duha.

Počet přečtení: 2 473 Datum: 1. 1. 1970