Změna je život | Prameny zdraví

Změna je život

Ačkoliv tradiční škola nás učila především "jediným správným" odpovědím a věnovala poměrně málo pozornosti dovednosti formulovat otázky, zkusme si položit závěrem několik klíčových otázek o našem vzdělávacím systému. Sama první otázka - zda něco měnit - je pro mnoho lidí ohrožující.

Změna je život

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články

Změna je zátěží, a to dokonce i tehdy, když jde o změnu chtěnou a pozitivní. Odpor proti změně lze pochopit, lze jej ale také překonat. Nikoliv srovnávání, ale analýza vlastních potřeb.

Místo toho, abychom diskutovali o potřebě změny vzhledem k našim vlastním potřebám, odvíjejí se často argumenty pro i proti od pouhého srovnávání se zahraničím. Nejsnadněji porovnáme to, co je objektivně měřitelné, a tak vědomosti (faktografie) se nabízejí na prvním místě. Neměli bychom se však ptát, zda mají naše děti lepší vědomosti než malí Němci, Francouzi, Dánové, Američané atd., zda lépe uspěly v nějakých soutěžích či olympiádách, ale zda tyto vědomosti jsou právě tím, co potřebujeme, abychom se dostali ze současného neradostného hospodářského i společenského stavu.

Dalšími brzdami při uvažování, zda měnit naši školu, jsou mylné představy či obavy, že změna by znamenala především velké jednotné změny nadirigované shora (máme přece v dobré paměti reformu ze sedmdesátých let). Mnozí se také obávají, že by bylo třeba měnit strukturu školského systému, jiným vadí eventuální přebírání zahraničních systémů školství.

K první a druhé obavě se vrátíme, až budeme hovořit o tom, jak měnit školu. K té třetí snad jen poznámku, že nikdo z těch, kteří usilují o změnu školy, nikdy nehlásal přejímání cizích školských systémů.

"Netahejte nám sem americké školství"
"Objevovat objevené" je však opravdu neefektivní způsob pokroku, proto zprávy o tom, jak to kde ve světě dělají, by měly být přijímány mnohem vstřícněji, měly by být analyzovány se snahou pochopit, proč se dělá to či ono, jaké místo to má v celém systému, k čemu to vede a za jakých podmínek. Ku prospěchu nám není ani xenofobie, ani povrchní uspokojení, že to u nás máme lepší. Typickým příkladem jsou zprávy o problémech s disciplínou na amerických školách. Unáhlené odmítavé reakce typu "netahejte nám sem žádné americké školství" vypovídají o mnohém.

Především o neznalosti. Těžko se dá totiž hovořit souhrnně o americkém školství, jež je souborem vzdělávacích systémů jednotlivých států USA. Přitom tímto paušálním odsudkem přicházíme o nesmírně cenné poznání souvislostí. Například, že stejný pruský vzdělávací model, který u nás r. 1774 zavedla Marie Terezie, byl "importován" do USA v r. 1840. Systém, který je založený, jak jsme si ukázali, především na poslušnosti a sankcích. Pokud tento systém pouze uvolníme, ale nezměníme jeho podstatu, povede opravdu nutně ke kolapsu.

Hlavně neutlumit motivaci k učení
Je potěšující, že v těchto dnech byla v odborném tisku zveřejněna velice kvalitní práce České vzdělání a Evropa s podtitulem Strategie rozvoje lidských zdrojů v ČR při vstupu do EU (Učitelské noviny č. 7/8). Je míněna jako "podklad pro otevření široké veřejné diskuse předcházející zásadní politická rozhodnutí". Zmiňuje se například o tom, že chceme-li přijmout koncepci tzv. "učící se společnosti", a tedy celoživotního vzdělávání, pak je na místě změnit výrazně počáteční vzdělávání, aby neutlumilo v dětech motivaci k učení.

Vysoká selektivnost našeho školství a současně velká závislost dosaženého vzdělání na vzdělání a sociálním postavení rodičů je také identifikována jako velká hrozba.

Propojení pojmů s realitou nám dělá potíže
Otázce JAK měnit vzdělávací systém ovšem předchází velice důležitý krok - vytvoření VIZE. Pokud jde o obecné principy, pak často není problém se shodnout. Kdo by nesouhlasil, že by škola měla být humánnější a demokratičtější? Co je skutečným obsahem těchto slov a do jaké míry jsou míněna vážně, se ukáže, až když sejdeme o několik úrovní níže a začneme se domlouvat, co to znamená pro konkrétní život dětí ve třídě, pro učitele, pro výuku atd. Jsme sice pro demokratizaci školství, ale ani nás nenapadne, že by např. víceletá gymnázia mohla být nazírána jako nástroj působící přímo proti demokratickým principům a jako taková zmizet ze školského systému či být alespoň výrazně omezena. Jsme sice pro humanizaci, ale jen potud, pokud by odstranění známkování alespoň z prvního stupně nezasáhlo touhu chlubit se jedničkami našeho nadaného dítěte. Proto je třeba hovořit nejen o tom, co odstranit, ale také, čím a jak to nahradit (např. kázeň založenou na strachu můžeme nahradit kázní založenou na pravidlech, která jsou vyvozována společně s dětmi a platí pro všechny).

Prostor školy už mají
Pokud jde o to, jak měnit školu, je dnes metodologicky jasné, že musí jít o postupný proces (nikoliv jednorázová nařízení shora), který by se měl opírat o iniciativu zdola, "zevnitř" škol. Je ovšem třeba mít legislativní rámec. Tento postup by umožňoval koexistenci starých i nových prvků. Nicméně ani s legislativou to není tak zlé. Například metodický pokyn ministerstva školství z 30. 4. 1998 jasně ukazuje, jak velký prostor pro změny má škola (nepravidelné rozvržení výuky, snižování tříd, projektové vyučování, modulové uspořádání učiva atd.), za předpokladu, že bude respektovat vzdělávací standardy, budou s nimi souhlasit ti učitelé, kterých se to bude týkat, a rada školy a pokud na to nebude škola chtít peníze navíc.

V naší biologické výbavě je starat se o svá mláďata. Ve jménu dobrých úmyslů se však činí mnoho chybného i nedobrého. Snažme se porozumět víc tomu, co se děje s našimi dětmi ve škole a pokud si uvědomíme, že bychom mohli mít pro své děti lepší, kvalitnější a efektivnější vzdělávaní, hovořme o tom a snažme se o změnu.

Jana Nováčková, NEMES

Počet přečtení: 2 645 Datum: 26. 11. 2006