Špatná hra neexistuje

Petr a Justina Danišovi vydali obsáhlou knížku Svobodná hra, která je plná jak teorie, historie, výzkumů, zamyšlení, tak i praktických návodů a inspirací, „jak nechat vyrůst radostné, odolné a samostatné děti“.

Jaká byla vaše motivace napsat knihu Svobodná hra?

Justina: Chtěli jsme se pokusit předat naši rodičovskou zkušenost, kterou jsme získali. Máme čtyři děti a viděli jsme naživo, jak moc je svobodná hra zásadní pro jejich rozvoj. Ale prošli jsme dlouhým obdobím hledání a tápání. Všímali jsme si kolem sebe spousty podobně hledajících a tápajících rodičů a říkali jsme si, že by některým náš příběh mohl pomoci toto období nejistot zkrátit.

Petr: A také nás začalo znepokojovat, jak málo se toho u nás o svobodné hře ví. Pustili jsme se do studia mnoha zahraničních zdrojů, objevili fascinující knížky, vědce, autory o hře i o dětství, které v Česku prakticky nikdo nezná. Mezi kvalitou a čtivostí tuzemské a cizojazyčné literatury o dětské hře byla obrovská propast, a tu jsme zkusili maličko překlenout.

Je nějaký rozdíl mezi hrou a svobodnou hrou?

P: Výborná otázka. Je — a není. Ideálně by každá dětská hra měla být svobodná. Ale už nějakou dobu tomu tak není. Dětem jejich hru často bereme, „zdospělujeme“ ji a využíváme ji k různým výchovným a vzdělávacím účelům. Taková hra ale přestává být pro děti svobodná, to znamená hra, kterou jim nestrukturuje nikdo jiný a kterou si řídí ony samy. Naprostý vrchol představují chvíle, když dětem jako dospělí říkáme: „Hrajte si pořádně!“ Tahle věta svědčí o naprostém nepochopení dětí. Jak by si vůbec mohly hrát nepořádně? Hra je vždy nejhlubším projevem jejich osobnosti, situace, vývojové fáze. Díky hře se učí a rostou, i když se nám některé její projevy třeba nelíbí.

J: V angličtině může být rozdíl jasnější. Pro hru používají výrazy „play“ a „game“. Game se používá pro označení hry s pravidly, a naopak play je hra, kterou si děti tvoří samy nebo o ní spolurozhodují.

Co je podle vás největší přínos svobodné hry? Má i nějaké své temné stránky?

P: Těch přínosů je dlouhá řada, v knížce jich představujeme celou dvoustranu popsanou malým písmem. Díky hře se děti učí dávat a brát, spolupracovat a vycházet s druhými, vyjednávat, rozhodovat se, posouvat své hranice a tak dále a tak dále. Co je z toho největší? Někteří odborníci mluví o dovednostech, které by se bez hry vůbec nemohly rozvinout. Točí se hlavně kolem empatie a vciťování do druhých, zpracovávání emocí a rozvoje takzvaného sociálního mozku v prefrontální oblasti mozkové kůry.

Přínosy hry dokládají i rozsáhlé studie na zvířatech. Potkani, kterým v době jejich dospívání znemožnili hru s vrstevníky, například trpí celou řadou poruch včetně neschopnosti dekódovat sociální signály druhých, zcela nepřiměřených reakcí na neznámé jedince a častých projevů přehnaného strachu nebo agresivity. Dalo by se říct, že jsou nepoužitelní v běžném sociálním životě. Jde to tak daleko, že mají problém zaujmout zvíře opačného pohlaví a jsou tragičtí i v sexuálním chování…

J: Hra nemá temné stránky sama o sobě, ale nám se tak některé její formy mohou zdát. Snažíme se dělat osvětu o dvou typech hry, které jsou podle nás vystaveny největšímu nepochopení ze strany dospělých — o bojové hře a hře na hraně. Bojová hra není žádná rvačka, ale různé honění, hravé praní a radostné pošťuchování. Je to zcela přirozený projev dětské hry, a pokud mají děti možnost, tráví s ní v určitém věku kolem deseti procent svého herního času. Hra na hraně zahrnuje podstupování různých výzev a rizika, jako když dítě jede rychle na kole, leze vysoko na strom nebo skáče přes potok. Učí se tím posouvat své hranice fyzické i psychické a lépe odhadovat své schopnosti. Obou těchto typů her se jako dospělí často bojíme, nerozumíme jim, nevidíme je rádi a dětem je zakazujeme. A přitom jsou pro děti nesmírně cenné a probíhá v nich tak intenzivní učení.

Co nebo kdo je největším zabijákem dětské hry?

P: Dospělí, obrazovky a škola. O „zdospělování“ hry a zakazování některých jejích typů jsme už mluvili. Obrazovky jsou další obrovský problém, hry v digitálním prostředí nemohou dát dětem stejnou zkušenost se skutečným světem a skutečnými spoluhráči jako dětské hry někde venku. A doba, kterou děti tráví ve škole a dalším cíleným vzděláváním, pořád narůstá a dětem na opravdu sebeřízené činnosti, jako je svobodná hra, zůstává stále méně času.

J: Také ubývají místa, kde se děti mohou svobodně vyřádit. Bunkry v keřích, kouty zahrad, košaté stromy, náletové lesíky. Mizí i volný prostor kolem nás. Někdy to zachraňuje nová městská divočina, ale ani té není dost. Děti nemají kouty pro své pevnosti, houpačky, tvoření a stavby. A nám dospělým se to hned zdá nebezpečné, špinavé, neupravené. Zdá se, že chceme mít z dětí hned moudré, tiché a cílevědomé dospělé a vytlačujeme všechny ty divočejší, hrubější, hlasitější, špinavější podoby hry a místa pro ně.

Celkem obsáhle jste v knize popsali, jak si děti hrály v průběhu naší historie a v těžkých časech. Co se děti skrze hru učily?

P: Dalo by se říct, že skoro všechno. Tradičně děti poznávaly svět pomocí pouhých tří mechanismů: napodobování, prozkoumávání a právě hry. To úplně stačilo. Cílené vzdělávání a předávání nějakých poselství od dospělého k dítěti bylo doménou rituálů, tedy něčeho, co je vzácné a čím je třeba šetřit. Teprve v naší moderní kultuře jsme z toho udělali středobod veškerého učení a myslíme si, že se bez našeho poučování a školní lavice dítě nedokáže ve světě zorientovat.

J: V knize se snažíme připomenout i zásadní terapeutickou roli hry, která právě v těžkých časech dětem tolik pomáhala. Pokud děti dnes nemají tolik příležitostí pro své svobodné hraní, nechtěně jim bereme i tuto možnost si svá malá i větší traumata odehrát — „vyhrát“ se z nich. Předchází se tím i mnoha konfliktům a „natlakování“. Taková polštářová bitva, ideálně se zapojením celé rodiny, může doma skvěle zlepšit náladu.

Co byla největší změna, která dětské hry ovlivnila?

P: Já v průběhu dlouhé historie vidím tři velké zlomy. Nástup zemědělství, kdy se děti různou formou musely zapojit do získávání obživy a přišly o velkou část času, který dříve věnovaly hře. Povinná školní docházka, která pohltila ještě více času než dříve zemědělství a od počátku se formovala jako místo, kde veškerá hra končí a nastupuje učení založené na drilu a memorování. A digitalizace dětství, to současné připoutání dětí k obrazovkám, kterému je tak těžké se bránit.

Myslíte si, že byly dříve děti více připraveny na život a dospělost, než jsou děti dnešní?

P: Na tu otázku neumím odpovědět, protože neexistuje žádné takové srovnání. Každopádně v dřívějších typech společnosti bylo jednodušší se na život a dospělost připravit. Šance, že budete v dospělosti dělat přesně to, co dělali vaši rodiče, většinou hraničila s jistotou. Stačilo to od nich odkoukat, hrát si na to a dělat v zásadě to samé. Dnes žijeme ve společnosti, kde děti často ani netuší, v čem spočívá práce jejich rodičů, je velká pravděpodobnost, že stejně budou dělat úplně něco jiného a na hru a objevování nemají ani prostor, ani čas. Myslím, že současné dospívání je mnohem náročnější, děti jsou vystavené mnohem většímu stresu a nejistotě.

J: Současný svět bude mnohem víc potřebovat děti, které budou znát své silné i slabé stránky, budou umět kreativně řešit problém, plánovat, překonávat překážky, naslouchat druhým a spolupracovat. To vše se ale rozvíjí právě při svobodných tvořivých, rolových i bojových hrách. Ve hře se děti připravovaly nejen na život v minulosti, připravují se v ní i na život v 21. století.

Rozhovor připravila Veronika Iljuchina, přetištěno z časopisu Sedmá generace.