Všechny články
Recepty
Strava
Vztahy
Zdraví
Životospráva
Další...
Nemoci

Zázračný chlorofyl

Co se vám vybaví, když slyšíte slovo chlorofyl? Podvědomé spojení s dávnými hodinami biologie? Pokud jste se ve své mysli právě ocitli v dusné atmosféře zkoušení ve třídě plné koster, plakátů s květy tulipánu, nakresleným lidským srdcem, plícemi či uchem, můžu vás ubezpečit, že se jedná skutečně jen o sugestivní vzpomínku.
|
Typ článku: Články

Zkoušení se nechystá. Čas školních lavic je už dávno za námi, ale pozor! Učení bychom se ani dnes neměli vyhýbat. Chcete přece poznat všechny přírodní prostředky, které pracují ve prospěch našeho zdraví, nebo snad ne?

Zelené barvivo, které barví všechnu zeleň i nezralé ovoce okolo nás, to je chlorofyl.

Barevná preludia

Položme na paletu trochu chlorofylu a chvilku si s ním pohrajme. Je to velice zábavné.

Nejdřív odstraníme středový hořčík a chlorofyl se hned „přemaskuje" na olivově hnědý feofytin. Přeměnu zeleného chlorofylu na olivově hnědý feofytin dokážeme uskutečnit i v hrnci - tepelným zpracováním zeleniny v mírně kyselém prostředí. Nejvýrazněji se změní zelený hrášek, zelené fazolky, kapusta, růžičková kapusta a špenát.

Je známo, že čím je teplota vyšší a doba zpracování kratší, tím více si zelenina udrží svou čerstvost, projevující se jasnou zelenou barvou. Dlouhé vaření na mírném ohni způsobuje největší ztráty chlorofylu.

Něco podobného se děje i s naloženými okurkami. Enzymy rozkládající chlorofyl jsou v kyselém prostředí aktivní, a to způsobí, že vaše původně krásně tmavězelené okurky se změní na olivově zelené.

Velký Malíř si hraje s barvami přírody také při sušení zeleniny a jejím mrazení. Zelenina se nám „převléká z barvy do barvy" přímo před očima.

A teď trochu historie

O zelené barvivo se zajímali lidé už na počátku našeho století. V roce 1913 německý vědec Willstatter identifikoval chemickou strukturu chlorofylu. V přibližně stejné době Švýcar Buergi objevil, že chlorofyl podporuje růst tělesných tkání. Okolo r. 1933 konstatoval dr. Fischer, nositel Nobelovy ceny (1931) za výzkum červeného krevního barviva - hemoglobinu, že výsledky použití chlorofylu při léčbě pacientů jsou nadějné.

Potom se začalo objevovat čím dál víc výzkumných prací pojednávajících o využití chlorofylu v léčbě různých nemocí. Chlorofyl nebyl ani tak skutečným předmětem výzkumu, jako spíš populárním všelékem. Svět byznysu rychle pochopil, že chlorofyl může znamenat rychlé zisky, což samozřejmě znamenalo, že se nemínil ohlížet na konzervativnější a důslednější vědce, kteří vyjadřovali jisté pochybnosti nad „zeleným práškem".

Začala skutečná „zelená válka". Už v roce 1951 přes čtyřicet amerických firem přidávalo chlorofyl do více než sto padesáti výrobků. Kromě léků to byly žvýkačky, pěny do koupele, vody po holení, ústní vody, šampony, zubní pasty, deodoranty, antiperspiranty, kolínské vody, kosmetické masky, tablety na hubnutí, tablety proti kašli, cigarety, tabák, papírové kapesníčky a mnohé další výrobky.

Zastánci i odpůrci chlorofylu vedli tuto podivnou „zelenou válku" a každý chvíli vítězil. Nejvíce diskutovali o jeho schopnosti potlačovat pachy a vůně. (Chlorofyl jako deodorant můžeme použít i my. Pokud jste snědli topinky s česnekem těsně před návštěvou divadla a nechcete své sousedy obtěžovat vaší láskou k česneku, stačí, když budete chvíli kousat kus petrželové natě.)

Názory na deodorační vlastnosti chlorofylu se rozprostřely od jednoho pólu - fanatické obhajoby - ke druhému - fanatickému odmítání. Tato nejednotnost byla pravděpodobně způsobena tím, že průmysl nestandardizoval typ chlorofylu (a nebo b). Jejich rozpustnost ve vodě je však rozdílná (chlorofyl a je nerozpustný), a proto ani intenzita jejich účinku není stejná. Navíc vědci experimentovali převážně s chlorofylem, který měl odstraněny boční řetězce a centrální hořčík byl nahrazený jiným iontem (železem nebo mědí), čímž připravili různé chlorofyliny, které se rozpouštějí i ve vodě. Chlorofyliny si udržují zelenou barvu i v podmínkách, ve kterých chlorofyl svoji barvu už ztrácí. Výrobky se syntetickými chlorofyliny vypadají atraktivněji než výrobky s přírodním chlorofylem, avšak jejich biologická účinnost je pravděpodobně nižší, protože se hůře vstřebávají. Je to podobné jako s „duhovými" nealkoholickými nápoji. Umělé barvivo dokáže vyvolat zdání barev skutečných.
Podle výzkumů dr. Driskella z Virginského polytechnického institutu se chlorofyl a vstřebává v tenkém střevě a podstupuje stejnou cestu trávení jako vitamin A.

I když je konzumace špenátu, lístků ječmene a jiných na chlorofyl bohatých rostlin nesrovnatelná s konzumací laboratorních chlorofylinových přípravků, je jisté, že jak přírodní chlorofyl, tak jeho deriváty (chlorofyliny) mají ohromný terapeutický účinek.

Pokrevní příbuzní

Jednou z nejvíce fascinujících věcí bylo zjištění, že krevní barvivo hemoglobin, které přenáší v živočišné říši a u člověka kyslík, je ve své struktuře téměř identické s chlorofylem, který je klíčovou látkou rostlinného života. V dobách empirického výzkumu se několik nadšenců pustilo do sledování, zda je možné chlorofyl použít při léčbě anémie (chudokrevnosti). Dr. Miller o tom napsal: „Když byla částečně natrávená tráva podávána krysám, přímo to stimulovalo tvorbu červených krvinek."

Dnes je jistě možné mít námitky proti podobným výzkumům, ale i v moderních publikacích se uvádí: „I přes rozdíly ve struktuře a funkcích existují opodstatněné domněnky, že biosyntéza porfyrinu (část molekuly obou pigmentů - pozn. autora) je ve všech biologických systémech v zásadě velmi podobná." Mnohé enzymy, které se zúčastňují biologické výstavby chlorofylu a hemoglobinu, jsou stejné.

Chlorofyl - léčitel

Dr. Gruskin později opakoval Buergiho sledování a po testování 1200 pacientů zjistil, že „chlorofyl má stimulační účinek na růst pojivové tkáně a podporuje tvorbu granulační tkáně." Granulační tkáň se objevuje v ráně během procesu hojení. Podle těchto výzkumů chlorofyl proces hojení urychluje.

Uplynulo patnáct let a američtí vědci Sack a Barnard (1955) ukázali, že „chlorofyliny zvyšují místní prokrvení". Větší prokrvení zlepšuje zásobení tkáně výživnými látkami a kyslíkem. Tím je v ní podpořen reparační a regenerační proces.

Hojivé účinky chlorofylu byly pozorovány nejen v chirurgii, ale i v dermatologii. Nejlepších léčebných úspěchů s přípravky obsahujícími chlorofyl bylo dosaženo u „pacientů s chronickými kožními vředy". Ti, kdo zkoumali účinek chlorofylu při léčbě nosních, krčních a ušních chorob, se shodně vyjádřili, že „je zajímavé, že neexistuje jediný sledovaný případ, kdy by po použití chlorofylu nebylo pozorováno zlepšení anebo úplné vyléčení."

Chlorofyl má také dezinfekční vlastnosti, kterých se využívalo u pacientů s kolostomií (vyústění tlustého střeva na přední stěnu břišní), kostními infekcemi, infekcemi v dutině ústní, popáleninami apod., obzvlášť v průběhu druhé světové války. V nesnadných válečných podmínkách museli lékaři používat k léčbě neobvyklé metody. Např. „... dr. Warner F. Bowers a jeho spolupracovníci ve všeobecné nemocnici americké armády aplikovali na otevřené rány chlapců ležících na sále chlorofyl. Rány páchly tak silně, že nejen vojáci, ale i lékaři a sestry ztráceli chuť k jídlu. Z důvodu vědeckého srovnání přikládali lékaři chlorofylový roztok na rány pouze u každého druhého vojáka. Zápach z ran ošetřených chlorofylem do osmačtyřiceti hodin zmizel." Vojáci, kteří nebyli ošetřeni chlorofylem, se začali dožadovat „zelené medicíny" i pro sebe. Problém zapáchajících otevřených ran byl vyřešen.

Co dělá chlorofyl teď?

Může se pochlubit velkým zájmem, který o něj vědci na celém světě projevují. Rád se nechává prohlížet ze všech stran těmi nejvýznamnějšími vědeckými kapacitami. Každý rok se o něm publikuje sto dvacet až sto čtyřicet odborných prací. Dál se zvyšuje jeho využití v lékařství.
Začátkem 90. let se začal ověřovat nadějný způsob léčby - tzv. fotodynamická terapie. Princip spočívá v podávání látky, která se výrazně hromadí v konkrétní tkáni. Potom je tkáň s nahromaděnou látkou ozářena určitým druhem záření. Tím se látka změní v aktivní formu, která produkuje volné radikály. V tkáni postižené nádorovým procesem působí volné radikály na rakovinné buňky ničivě. Tento způsob léčby nejčastěji využívá látky příbuzné chlorofylu (deriváty chlorofylu). Fotodynamická terapie se zkouší při léčbě různých nádorů a také jako podpůrná léčba nádorů trávicího systému.

Myšlenka využít deriváty chlorofylu v lékařství není nová. Už staré léčebné postupy využívaly například výměšky bource morušového. Výměšky této známé housenky totiž obsahují deriváty chlorofylu z listů, které sama požírá. V laboratorním experimentu se potvrdil silný léčebný účinek derivátů chlorofylu obsažených ve výměšcích bource morušového na nádorové - krysí i lidské - buňky.

Chlorofylin má schopnost potlačovat rakovinotvorný účinek aflatoxinu a bránit buněčným mutacím.

Bylo zjištěno, že čím je koncentrace podávaného chlorofylu vyšší, tím lepší jsou jeho účinky antimutagenní a protirakovinné.

Chlorofyl je látka životně důležitá pro rostliny, a proto nemůže být neužitečná pro člověka.

Stručné shrnutí

1. Chlorofyl je obsažen v každém kousku zeleně.

2. Podobnost mezi chlorofylem v rostlinách a hemoglobinem v naší krvi ukazuje na možnostvyužití chlorofylu pro člověka.

3. Nejúčinnější je chlorofyl v přirozeném (syrovém) stavu.

4. Zelenina (kapusta, zelí, natě, špenát, pažitka apod.), divoká zelenina (kopřiva, pampeliška, česnek medvědí, řeřicha potoční) a bylinky jsou nejlepším zdrojem účinného chlorofylu.

5. Chlorofyl můžeme používat i externě (např. chlorofylový lihový extrakt na rány).

Z knihy dr. Igora Bukovského „Hledá se zdravý člověk". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.

Počet přečtení: 15780
Datum: 30. 8. 2012

Mohlo by vás zajímat

Komu se nelení...