Za vlastní hodnotou | Prameny zdraví

Za vlastní hodnotou

Když jsem byl v posledním ročníku na střední škole, všechno se mně dařilo. Zažíval jsem úspěšné období. Byl jsem kapitánem a zadákem školního týmu amerického fotbalu. Dokázal jsem velmi dobře házet a můj tým dosáhl několika vynikajících výsledků.

Za vlastní hodnotou

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Věc měla jenom jeden háček. V naší lize museli kapitáni týmů, které právě nehrály, rozhodovat další zápasy. Na tom by nebylo nic strašného; až jednoho dne se cosi pokazilo. Rozhodoval jsem zápas, na který se díval jeden divák, který byl mým osobním hrdinou. Můj učitel, přítel, hluboce věřící člověk, zkrátka někdo, kdo ztělesňoval všechno, čím bych se chtěl stát. Smůla ale byla, že byl silně zainteresovaný na výsledku onoho zápasu.

Sotva se začalo hrát - a už jsem slyšel jeho hlas. „To bylo hloupé rozhodnutí! Co se děje? Jsi snad slepý nebo co?" Stále znovu se vyjadřoval ke kvalitě mého rozhodování. Snažil jsem se ze všech sil jej nevnímat, ale dopad jeho poznámek s přibývajícími minutami zesiloval. „Prosím tě, vždyť to bylo jasné! Ty snad vůbec nevidíš! S takovým absurdním rozhodováním jsem se v celém svém životě ještě nesetkal!"

Myslel jsem si, že to zvládám docela dobře, až přišla ta chvíle ve třetí čtvrtině utkání. Hra byla přerušena na straně hřiště, kde stál onen divák. Měl jsem věci pod kontrolou a rozhodl jsem nejlépe, jak jsem mohl. „To je blbost!" vykřikl muž. „Vždyť tady stojím a koukám na to. Jsi natvrdlý? Jsi slepý? Jaký máš problém?" Otočil jsem se k němu a chvějícím se hlasem jsem mu řekl: „Povídejte se, snažím se rozhodovat, jak nejlépe dokážu."

Podíval se mi přímo do očí, udělal několikavteřinovou pauzu a pak znechuceně řekl: „To ale nestačí!"

Tento zápas se hrál na malém hřišti uprostřed velkého města. Vzal jsem míč a vztekem bez sebe jsem jej vykopl do největší spirály svého života. Přistál na střeše třípatrové budovy naproti přes ulici. Pak jsem odešel s hlavou mezi rameny z hřiště. Vyhledal jsem nejodlehlejší a nejtmavější kout v suterénu školy a dvě hodiny jsem tam brečel. Někteří mí spoluhráči za mnou přišli dolů do suterénu, aby mi nabídli pomoc - to ale nepomohlo. Brečel jsem a brečel a nikdo mě nedokázal zastavit.

Proč by měl velký a drsný kluk jako já plakat dvě hodiny před svými přáteli? Mělo to co do činění s hrdostí či sebeúctou - s tím, jak jsem se hluboko uvnitř cítil. Člověk, kterého jsem si ve svém životě nejvíce vážil, mi řekl, že ani můj nejlepší výkon nestačí. Tenký hlásek v mém nitru se mi vysmíval: „Nikdy to nezvládneš. Skončil jsi. Prohrál jsi. Nikdy v životě nic nedokážeš."

Sebeúcta, ať se nám to líbí nebo ne, úzce souvisí s tím, jaký život žijeme. To, co si myslíme o sobě, do značné míry ovlivňuje, jak jednáme s druhými lidmi a jak se vyrovnáváme s podstatnými otázkami života. Ze všech sil toužíme po ocenění, po utvrzení vlastní hodnoty, protože dobře víme, že bez toho náš život nebude stát za nic.

Hledání vlastní hodnoty

Pokud nám spasení nedodá pocit bezpečí, nemůže v našem životě nikdy dojít k trvalé změně. Vědomě i nevědomě budeme hledat cestu, jak přehlížet či odmítat to, co se Bůh pro nás pokouší udělat. Chcete vědět proč? Je to proto, že každý hledá svoji hodnotu. Každý z nás má potřebu cítit se někým, kdo má svoji cenu. A když ji nenaleznete v Ježíši Kristu, budete ji hledat někde jinde.

Dovolte mi předvést, jak to funguje. Když lidé hledají ve svém životě hodnoty, často začínají u toho, co vlastní. Svoji hodnotu nacházejí ve svých bankovních účtech, domech nebo autech. Vzpomínám si na jednoho mladíka jménem Chester, který vyrůstal v jižním Bronxu, omšelé části New Yorku. Jednou jsem se ho zeptal, co je pro něj štěstí, a on zvolal: „Štěstí, to je velký černý Ca-dee-lac." Měl na mysli onen typ auta, kterým jezdili tamní borci - pasáci a dealeři drog. To je základní přístup. Chester spatřoval životní hodnoty v pěkném oblečení a nablýskaných autech těch, kteří byli v této oblasti považováni za „úspěšné". Někdy je jediným rozdílem mezi muži a chlapci cena jejich hraček!

Už víte, jaký je problém tohoto přístupu k sebehodnotě? Nevydrží. Věci se poškrábají. Shnijí. Zrezivějí. Rozbijí se. Anebo výrobce přijde příští rok s lepším modelem Cadillacu nebo BMW. A navíc, kdybyste mohli mít všechno, co byste chtěli, nemělo by to už pro vás velkou cenu. Co asi můžete dát Billu Gatesovi k Vánocům? Čím více máte, tím se zdá být každá jednotlivá věc méně hodnotná. Věci tedy nejsou odpovědí na naši potřebu po hodnotě. Pokud toužíte po hodnotě, po ocenění, které trvá celý život, pak je nenaleznete ve věcech.

Nemáme pouze vztah s materiálním světem, máte také vztah se sebou samými. Můžeme hledat hodnotu v našich výkonech, v našem úspěchu. V tomto případě se nechytíme do pasti majetku, ale toužíme po výkonu, který dodává hodnotu. „Kdybych jen byl jako Michael Jordan nebo Tiger Woods," říkáme si, „pak bych byl někým." Anebo „Kdybych jen získal doktorát nebo se stal prezidentem společnosti, pak bych byl někým. Možná kdybych vypadal jako Brad Pitt nebo Julia Roberts, pak bych byl někým."

Takový druh vlastní hodnoty však také netrvá věčně. Když Michael Jordan začal naznačovat, že by se možná v 38 letech vrátil na palubovku, všichni sportovní novináři začali volat: „Nedělej to, Miku! Chceme si tě pamatovat takového, jaký jsi byl! Tvé úžasné zavěšené koše. Takové to už nebude." Přijde den, kdy tělo zestárne. Kdy doktoři začnou ztrácet rozum a z královen krásy se stanou babičky.

A dokonce i když jste právě teď na vrcholu, můžete mít špatný den. Podobně jako v předchozím případě, i tento přístup selhává.

Podívejme se tedy na třetí způsob, jak se lidé pokoušejí nalézt život a vlastní hodnotu - a sice prostřednictvím vztahů s druhými lidmi. Máme sklon hodnotit sami sebe podle toho, co si o nás myslí druzí. Pokud mají druzí o nás vysoké mínění, cítíme se jako někdo, kdo má svoji cenu.

Viděli jste někdy mladíka, který se poprvé zamiluje? Ošklivé káčátko se náhle promění v krásnou labuť. Z hocha, který si šlapal na jazyk pokaždé, když vyrazil z domova, nyní tryská Shakespeare. A to, jak se na sebe dívají, je prostě nádherné. Co se děje? Když si vás druhý člověk cení, vaše vnímání vlastní hodnoty stoupá. Z tohoto důvodu lidé rádi trousí poznámky o celebritách. Když má totiž nějaký slavný člověk o vás dobré mínění, pak musíte skutečně být někým.

Nikdy nezapomenu na příhodu, která se stala, když mi bylo patnáct let a ve Spojených státech probíhaly prezidentské volby. „Barry Goldwater bude mluvit na malém letišti asi půldruhého kilometru odsud," oznámil můj starší bratr. „Pojďme tam a poslechněme si, co bude říkat." Dovolím si drobnou poznámku pro ty z vás, kteří jste příliš mladí, abyste si to mohli pamatovat - Barry Goldwater se ucházel v roce 1964 o prezidentský úřad a prohrál s Lyndonem Johnsonem, který se stal prezidentem po zavraždění Johna F. Kennedyho.

Můj bratr zaparkoval auto a vyrazili jsme k letištnímu hangáru, kde se měla konat ona promluva. Najednou z budovy vyběhla tři děvčata, která měla na hlavách červenobělomodré republikánské klobouky, a křičela: „Potřásl mi rukou! Potřásl mi rukou! Nikdy si ji už neumyji!" Tyto dívky se zřejmě setkaly s prezidentským kandidátem a potřásly si s ním rukou. Od té doby jsem často o těchto dívkách přemýšlel. Zajímalo by mě, jak vypadají jejich ruce dnes. V každém případě jistě nalezly docela značnou hodnotu v onom člověku, který je dnes prakticky zcela zapomenut.

Tento zdroj sebehodnoty není nicméně o nic stabilnější než první dva. Slavné osobnosti podléhají často takovým vnitřním zmatkům jako kdokoliv z nás - někdy jsou na tom spíše hůře. A když najdeme člověka, který nám dodává pocit vnitřní hodnoty, chvíli si to užíváme, ale pak zjistíme, že musí odjet - anebo že na nás změnil svůj názor. Lidé jako zdroje našeho vnitřního sebepotvrzení nás mohou opustit, zradit, mohou se s námi rozvést, mohou nás dokonce zničit (vzpomeňte si na důsledky německé oddanosti Hitlerovi). A i při těch nejlepších vztazích nemáte žádnou záruku, že osoba, kterou milujete, bude ještě zítra naživu.

Pokud bychom mohli nalézt hodnotu sama sebe v penězích, ve výkonech nebo ve vztazích s druhými lidmi, byli by hráči basketballu v USA nejšťastnějšími lidmi na zemi. Mají všechno výše zmíněné a možná i něco navíc. Přitom je mezi profesionálními hráči basketballu stejný výskyt závislosti na drogách a na alkoholu jako u jakéhokoliv jiného povolání. Je bolestně jasné, že věci, které vlastníme, to, co jsme dokázali, ani lidé, které známe, nejsou spolehlivým zdrojem sebehodnoty.

Cesta k sebehodnotě

Příběh zde naštěstí nekončí. Existuje naděje a cesta ven. Pojďme ji společně objevit. Naše situace by se zcela obrátila, kdybychom získali přítele, který by měl čtyři specifické vlastnosti: musel by to zaprvé být někdo, kdo má ryzí hodnotu. Někdo, kdo skutečně za něco stojí. V našich lidských vztazích se objevují problémy proto, že tyto vztahy vytvářejí chybující lidé, kteří mají spoustu důvodů k tomu, aby pochybovali o své vlastní hodnotě. Zvláštní vztah, který máme na mysli, tedy vyžaduje osobu jedinečné hodnoty.

Za druhé - tento zvláštní přítel by musel být někdo, kdo o vás všechno ví. Jestliže o vás přítel ještě neví všechno, pak může příští tajemství, na které narazí, váš vztah ukončit. Bezpečni se můžete cítit pouze v takovém vztahu, ve kterém panuje naprostá otevřenost. Pak budete vědět, že nic, co jste kdy udělali, nemůže tento vztah ohrozit, protože druhá osoba už stejně všechno ví. Už má dostatek podkladů k tomu, aby učinila konečné a trvalé rozhodnutí. Problém s lidskými vztahy je v tom, že se stále vyvíjejí a většina lidí vyniká v ukrývání svého skutečného já.

Třetí vlastností ideálního přítele je, že navzdory tomu, že o vás ví všechno, miluje vás právě takového, jaký jste. Tento vztah není závislý na vašich výkonech, na tom, co uděláte.

A konečně, tento přítel musí být někdo, kdo nikdy nezemře, protože smrt vždy ohrožuje dokonce i ten nejlepší vztah. Existuje takový přítel? Anebo jen ztrácíme čas marným fantazírováním?

Pokud by takový přítel existoval, pak by to naprosto změnilo naši situaci. Dal by nám pocit vlastní hodnoty, který se nikdy nezmění. Nemuseli bychom zažívat neustálé výkyvy nahoru dolů, které nás postihují v našich běžných vztazích. Takový přítel by nám umožnil dosáhnout vnitřního pokoje a zjistit, že na tom opravdu nezáleží, co si o nás mysleli druzí. Takový vztah by přinesl do našeho života pocit opravdového naplnění. A je úžasné, že když jsou naplněny vaše osobní potřeby, osvobozuje vás to k naplňování potřeb druhých, aniž byste cokoliv očekávali nazpět. Nepotřebujete dostat zaplaceno za to, co jste udělali. Už nemusíte „udělat díru do světa", abyste měli pocit, že to, co děláte, má nějakou hodnotu.

Mám pro vás neuvěřitelně dobrou zprávu. Bible zcela jasně ukazuje, že takový jedinečný přítel existuje. Jeho jméno je Ježíš Kristus. Vlastní všechny čtyři kvality, o kterých jsme mluvili. Jeho hodnota je velká jako cena celého vesmíru, protože jej stvořil. Je vševědoucí, což znamená, že o nás všechno ví. A přestože o nás ví všechno, na kříži ukázal, že každého z nás miluje právě takového, jakým jsme. Nemusíme si získávat jeho přízeň svými výkony nebo úspěchy. A konečně Bible učí, že ten, který zemřel a vstal z mrtvých, zlomil okovy smrti. Už nikdy nezemře. A nabízí „věčně přátelství" každému z nás.
Není nic špatného na penězích, na úspěších nebo na vztazích s druhými lidmi. Tyto tři věci jsou součtem a podstatou života, který známe na této zemi. V Ježíši Kristu však moje hodnota nezáleží na tom, kolik jsem vydělal nebo kolik studentů si vybralo můj seminář. Ani nespočívá v tom, zda budou moje děti takové, jak bych si představoval. A pokud je moje vnitřní hodnota zakotvena v tomto vertikálním vztahu s Bohem, pak si již nemusím dělat starosti s tím, co si o mně myslí druzí lidé. Budu osvobozen ke službě druhým a k tomu, abych tomuto světu něco přinesl. Mohu milovat, protože jsem milován. Mohu odpustit, protože mi bylo odpuštěno. A mohu prokazovat milosrdenství bloudícím a ztrápeným, protože jsem je již sám obdržel.

Majetek, výkony i lidé jsou základními životními aspekty. Pokud se nalézají na správném místě, je jejich dosahování duchovně i emocionálně zdravé. Avšak jedinou věcí, na které skutečně záleží, je mít dobrý vztah s Bohem. Pokud jsme nezakotvili svůj majetek, své výkony i své vztahy do živého vztahu s Bohem, povedou nakonec k velkému zklamání či dokonce ke zničení.

Z knihy Jona Pauliena "Jak se znovu (a poprvé) setkat s Bohem". K vydání připravuje Advent-Orion.

Počet přečtení: 2 174 Datum: 29. 10. 2011