Za maskou je člověk | Prameny zdraví

Za maskou je člověk

Určitě nebudeme pochybovat o tom, že nadřízený nemusí mít ve vztahu k podřízenému strach. Může se cítit jistěji, a proto se bude cítit i lépe. Protože každá lidská bytost usiluje o slast, pohodu a pokouší se uniknout nepohodě, upřednostňuje tedy stav převahy, má-li svobodnou volbu ve výběru svého působiště.

Za maskou je člověk

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Převaha může být nastolena přirozenou cestou, může být však i výsledkem vynaloženého úsilí (tréninku, lepšího vzdělání, větších výkonů). Kojenec se naučí velmi brzy, že za pomoci určitého chování na sebe obrátí více pozornosti. Pokud usilovně křičí, netrvá dlouho a už leží na příjemně měkkém maminčině prsu. Zrovna tak ví i malé štěně, které si před zraky člověka lehne na záda, že za chvíli ucítí příjemné vjemy v oblasti břicha (drbající prsty).

Vyčte-li například jedno dítě druhému nějakou věc, opáčí druhé většinou okamžitě: "Lžeš!" Kdo může jinému něco vyčíst, cítí se být v převaze. To nesmí napadený připustit, udeří tedy zpět s protiútokem. Když jsme se přistěhovali do našeho nového domu, přišel se podívat tehdy čtyřletý syn od sousedů, rozhlédl se po našem pozemku a řekl mé tříleté dceři: "Máme na zahradě bazén!" - "A my máme květák!"

Dcera neměla tehdy ještě představu, co je to bazén, a stejně tak ani ponětí, že lidé s bazénem jsou "něco lepšího". Avšak kvůli potřebě jistoty nemohla připustit, že by tenhle cizí kluk odnaproti mohl vlastnit něco, k čemu by nemohla najít zrovna tak cennou protihodnotu.

Nerovnost mezi dvěma jedinci může být neutralizována tím, že si jeden přisoudí váhu a druhý ji ztratí. Stahuje-li někdo, kdo se cítí být podřazen, toho výše postaveného k sobě dolů, nacházejí se v jeho očích nyní oba dva na stejné úrovni. Tato tendence srážet hraje roli především tehdy, když se cítí být člověk podřízen. Cítí-li se naopak oba jako rovnocenní partneři, snaží se zpravidla ten s méně vyvinutým egem o převahu a touží ji získat sebezhodnocením.

Dokonce i potíže s orgasmem, frigidita, slabá erekce nebo předčasný výron semene mohou v poslední instanci představovat maškarádu vystrojenou s úmyslem znehodnotit. V těchto případech vyjadřuje neurovegetativní nervový systém skutečný názor člověka. Nejčastěji nevědomě touží člověk tomu druhému sdělit: "Myslíš si o sobě, že jsi dobrý milenec a druzí tě za něho rovněž pokládají a ty přitom nejsi v stavu vzbudit ve mně jakékoli vzrušení, erekci nebo orgasmus. Sám tedy vidíš, jakou máš jako milenec cenu. Vůbec žádnou!"

Tak například vnitřně nejistí lidé přicházejí při jídle na něco, co není v pořádku, a demonstrují tak kuchařce, manželce nebo přítelkyni svůj pocit nadřazenosti - a zrovna v oblasti, ve které je těžké se přít o pravdu. Je-li pak příprava jídla výjimečně bezchybná, může být pokrm studený nebo zase příliš horký. Zůstaňme ještě u oblíbeného tématu umění vařit. Vypočítávání obměn, jak ještě by se dalo dotyčné jídlo připravit, na jaký jiný způsob by jej kritik sám uvařil atd., má vlastně také základ ve sklonu snížit zásluhu druhého.

Jen málo témat se tak dobře hodí k odreagování touhy snížit jako hovory o autech. Důvody, proč pan A upřednostňuje určitou značku vozu, většinou obsahují kritiku značky, jíž dal přednost pan B. Poněvadž pan B se se svým autem identifikuje, je náhle zasažena hodnota jeho úsudku, alespoň co se aut týče.

Když na mne někdo na silnici vyplázne jazyk nebo ukáže za pomocí svých prstů výmluvnou vidličku, dokazuje to samo o sobě jednoznačně, co si o mně myslí: "Můžeš sedět za volantem, jak jen dlouho ještě chceš, ve srovnání se mnou budeš vždycky jen ubohý začátečník."

Všechny druhy hrubosti, neotesanosti a hulvátství vůbec představují snížení. Žádný milenec by na první rande nepřišel neoholený. Je-li si však jist už nějakou tu dobu oddaností své dívky, může se skutečně - a není to tak výjimečné - stát, že přijde na schůzku neumytý a neoholený. "Musí mne přijmout takového, jaký jsem..."A opravdu je to často právě neomalenost, která stojí na počátku konce milostného vztahu.

Před nedávnem mi jeden pacient zdůvodňoval, jak se mu jeho žena odcizila, při čemž svůj důvod vyjádřil slovy: "Ona si ani neumyla ruce, když byla na záchodě." A on? Nejprve přicházel čistý a jako ze škatulky. Později poprvé s propocenou košilí. Ještě později s propocenou košilí a neoholen. Není snad třeba pokračovat dále.

Komorník Winstona Churchilla hovořil o tom, že jeho šéf pokaždé, když musel jít k mladé královně Alžbětě, aby jí podal zprávy o politické situaci (ministerský předseda chodí jednou týdně do Buckinghamského paláce na odpolední čaj), uvedl své šaty do mírného nepořádku. Buďto si rozepnul jeden knoflík u vesty, vysypal trochu cigaretového popela na oblek, nebo si povolil uzel na kravatě. Jednou jej komorník přistihl, jak si trhá knoflík od vesty! Co tím chtěl Churchill vyjádřit? "Aby nedošlo k nějakým nejasnostem, Vaše Veličenstvo: géniem jsem tady já. Vy jste královna, protože i Váš otec byl králem a Vaše matka královnou. Respektuji Vás jako instituci důležitou pro britskou monarchii. Ale ještě jednou: přestože jsem k Vám přišel, abych podal zprávu, ten důležitější z nás obou jsem já."

Nedochvilnost je nepřístojností, která má mnoho příčin. Nejprve musíme pomyslet na touhu snížit. Mimoto jsou lidé, kteří svůj čas, co se jeho potřeby týče, trvale špatně odhadují. Za maskou, jako je "velice lituji, že jsem se opozdil", se často ukrývá pouhé přání být sám vyvýšen a vyvolat pozornost. Lidové přísloví říká - ne zcela prosto ironické příchuti: "Čím pozdější hodina, tím významnější hosté." Vynoří-li se někdo teprve tehdy, když už sedí ostatní u stolu, sklidí zajisté více pozornosti než ti, kteří se objevili spolu s ostatními hosty jako jedni z mnoha. Opozdilec může počítat dokonce s tím, že bude tázán na důvod svého zpoždění. Pak může ovšem hovořit o těžké nehodě, která se mu stala právě při odjezdu, může též zmínit enormně důležitý telefonát z Tokia nebo Buenos Aires, na který musel bezpodmínečně počkat. Opozdilec si následkem svého zdržení může být jist, že bude stát alespoň po určitou dobu ve středu dění.

Ten, kdo je opravdu důležitý, nepotřebuje podtrhnout svou významnost pozdním příchodem a maškarádou kolem. Neříká se jen tak bezdůvodně, že "dochvilnost je vlastností králů".
Už odedávna nechává ten nahoře čekat toho dole a nikdy ne naopak.

Představte si, že vás poprosí o laskavost nějaká pro vás velmi významná osoba (vaše nová přítelkyně, šéf, nejlepší přítel, domácí). Přirozeně máte radost z toho, že budete moci prokázat těmto lidem nějakou službu. Zapomenete pak na ni? Pravděpodobně ne. Naopak. Budete plánovat, jak byste si všechno mohl časově nejlépe zařídit.

Poprosí vás však o laskavost pan X, řekněme například o to, abyste mu dal vědět, až vstoupí v platnost nový jízdní řád. Nedivil bych se vůbec tomu, kdybyste na celou věc později zapomněli. Ne že byste panem X pohrdali, ale znamenal pro vás vždy velmi málo a předpokládáte, že tomu bude i nadále. Byla by tedy spíše náhoda, kdybyste si na jeho starosti s novým jízdním řádem vzpomněl.

Jako nedostatek času se může prezentovat také sklon odejmout a sesadit. Na začátku má žena pro milého neomezené množství času. Neexistovalo v jeho životě nic, pro co by neměla čas, oči, uši a srdce. Potom jí byl stále lhostejnější a časem měla stále méně a méně času. Častěji mu například do telefonu sdělovala: "Ty, nezlob se, ale já musím teď zavěsit, mám ještě to a to na práci..." Nebo: "Strašně ráda bych tě dnes večer viděla, ale..." Slyšíte v těch slovech také, jak už vyzvání umíráček jejich milostnému vztahu?

Se sklonem sesadit jsou často konfrontováni také terapeuti, například když pacient již před vlastní léčbou řekne: "Jsem přesvědčen o tom, že ani vy mi nedokážete pomoci."

Není tím rozhodně míněno konečné stádium nevyléčitelného utrpení, ale pacient zde měří síly s terapeutem: "Přece byste nevěřil tomu, že byste mohl být tak velkým mužem a něco na mne změnit. O to už se pokoušeli jinačí, než jste vy."

Proti této tendenci shazovat můžeme podniknout něco jen tehdy, když si vyměníme úlohy s tím, kdo nás takto "napadá". Pošleme tedy notorického pochybovače pryč, protože mu chceme ušetřit čas a peníze... Přijde-li podruhé, je vyléčen minimálně z jedné své potíže, totiž z úmyslu nenechat nikoho, aby se pokusil nahlédnout za jeho masku.

Z knihy dr. Afreda J. Bieracha "Za maskou je člověk". Vydalo nakladatelství Alternativa.

Počet přečtení: 2 489 Datum: 20. 1. 2006