Vztah mezi matkou a synem | Prameny zdraví

Vztah mezi matkou a synem

Matky mi znovu a znovu vyprávějí, jak jejich projevy úcty vedly k úplně nové rovině smysluplného spojení s jejich syny.

Vztah mezi matkou a synem

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články

Jedna matka mi poté, co se zúčastnila naší konference věnované manželství, napsala, že se rozhodla začít v rozhovorech se synem uplatňovat principy úcty:

Když mi syn sdělí svůj pohled na věc, řeknu: „Toho, co říkáš, si opravdu vážím,“ nebo: „Cením si toho, jak jsi tu situaci zvládl,“ nebo: „Opravdu si vážím toho, jak iniciativně ses do toho pustil a že jsi to dotáhl do konce.“ Můj syn se pak vždycky usměje, jak jsem to u něho nikdy předtím neviděla. Můj syn vždycky věděl, že ho mám ráda. Ale teď ví, že si ho vážím a že si cením i jeho nápadů, což se mi dřív moc nedařilo dávat mu najevo.

Uplatňování principů úcty v rozhovorech s dětmi funguje bez ohledu na jejich věk. To však neznamená, že tím máme dítě jen manipulovat a snažit se je tak přimět k určitým výkonům. Uplatňování principů úcty u vašeho syna funguje, protože to naplňuje jeho hluboce zakořeněnou potřebu úcty. Možná nebudete mít vždy pocit, že si úctu zaslouží, ale právě v takových chvílích ji potřebuje nejvíce.

Poslechněte si svědectví jedné matky:

Jednou večer, když jsem ukládala naše syny do postele, se na mě jeden z nich uprostřed mého monologu o tom, jak ho mám ráda, smutně podíval a řekl: „Mami, jsi na mě pyšná?“ Celá překvapená jsem hned odpověděla, že na něho samozřejmě pyšná jsem. S nešťastným výrazem v očích se zeptal: „Tak proč mi to nikdy neřekneš?“ Od té doby se snažím držet na uzdě svou touhu zvednout ho ze země a zasypat jeho obličej polibky a místo toho se učím položit mu ruku na rameno a říct mu, že jsem na něho pyšná. Pokaždé reaguje tím, že vypne hruď a s přikývnutím odpoví: „Díky, mami.“ Nato odejde s větším pocitem ocenění, než kdybych ho celý rok líbala na tvář.

Chlapci volají po úctě. Kdyby tak maminky pozorně naslouchaly tomu, co říkají. Jedna matka napsala:

U svých chlapců jsem zjistila, že je hněv a přílišná kontrola dohánějí k nepříčetnosti a že to je proto, že si připadají znevažovaní. Už takto v raném věku vidím, že mě žádají o tohle. Když je povzbuzuji, jsem trpělivá, přijímám jejich chyby, citlivě je usměrňuji a buduji jejich charakter, je u nás doma mnohem klidněji… Snažím se nezbořit náš dům svým jazykem!

Tato maminka to pochopila a přivádí nás k dalšímu bodu.

Prostě s ním buďte… a méně mluvte!

Informace o tom, jak je pro muže důležité, když mu žena mlčky stojí po boku, je pro řadu žen na našich konferencích jako zjevení. Funguje to i u synů. Jedna matka mi napsala, jak u svých dospívajících synů viděla, že potřebují změnu přístupu: s ukolébavkami byl konec, mnohem méně potřebovali utěšit, když se nějak tělesně zranili, slábli její pocit, že k ní patří. Vzpomněla si, co četla v knížce od Jamese Dobsona o tom, že může být užitečné povídat si s chlapci při nějaké společné činnosti, a tak se jednoho dne rozhodla, že je nechá dívat se, jak peče sušenky.

Nežádala je, aby jí pomáhali; prostě začala míchat těsto a dávala si pozor, aby téměř nebo vůbec nemluvila. Postupem času se chtěli zapojit. Při společné práci, když váleli těsto ve skořicovém cukru, se dozvěděla, co v sobě nosí. Brzy si začali povídat o rodině, o tom, co jejich matka dělala, když dospívala, o svých snech – dokonce i o tom, co se děje ve škole.

Když z trouby vytáhli přes sto sušenek, všichni jich společně několik snědli. Na závěr dopisu napsala: „To odpoledne stálo za to, skvěle se obnovil náš vztah. Večer mě pak můj skoro dvanáctiletý syn poprosil, abych ho šla uložit. Určitě prožíval něco podobného jako já. A to všechno proto, že jsem si udělala čas na to, abych zpomalila a nechala ho prostě být sebou samým.“

Všimli jste si? Dvanáctiletý chlapec chtěl, aby ho maminka přišla uložit. Společná činnost bok po boku může u chlapců podnítit jejich lásku k matce i během puberty, kdy se zdá, že jejich náklonnost pohasíná.

Často slýchám o matkách, které svým synům kladou příliš mnoho otázek. Jedna matka se po návratu domů vyptávala svého čtyřletého syna, jak si hráli s paní, která ho hlídala:

„Hráli jste nějaké hry?“ – „Ano, mami.“ – „Jaké?“ – „Schovávací.“ – „Co jste schovávali?“ – „Hračky.“ – „Jaké hračky?“ – „Moje hračky.“ – „Hrála Sissy také?“ – „Ano, mami.“ – „Našel jsi všechny hračky?“ – „Ano, mami… A mohli bychom teď přestat mluvit?“

Tato typická matka s typickými otázkami zakusila, že jejího typického hošíka doopravdy nezajímá to, co už pro něho představuje dávnou historii. Tento nezájem až nechuť přetrvává i v pozdějším věku.

V mnoha případech platí, že když maminky mluví méně, jejich synové mluví více.

Z knihy Emersona Eggerichse Láska a úcta v rodině. Vydal Návrat domů.

Počet přečtení: 211 Datum: 10. 10. 2019