Vzplanutí lásky | Prameny zdraví

Vzplanutí lásky

Chvilku si povídejme o vzplanutí lásky. - Určitě jste viděli paprsky slunce, jak pronikají korunami stromů do stínu lesa. Jistě také znáte padající hvězdy, které náhle vzplanou a krátkými záblesky světla protnou noční oblohu. A určitě jste slyšeli o výbuchu energie, která se občas v přírodě bez kontroly neočekávaně uvolní.

Vzplanutí lásky

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Možná jste také prožili vzplanutí lásky. Třeba jste to tak přímo nenazvali, ale pocítili jste to. Vzplanutí lásky. Spontánní projev citu. Citlivá chvíle sálající lásky. Vznícená oddanost. Výbuchy něžnosti. Mohu to ilustrovat?

Jste s manželem na nějaké oslavě. Na takovém tom večírku, kdy postáváte ve skupinkách s lidmi, povídáte si s nimi, jíte a pijete. Ty se bavíš s několika ženami a tvůj manžel na druhém konci místnosti diskutuje ve skupince mužů. Vy si vyměňujete názory na své manžele a převládá negativní názor. Ženy si stěžují, jak dlouhé hodiny jejich muži věnují svým koníčkům, a hovoří se i o špinavých ponožkách a přesčasech v práci. Ty mlčíš, protože k tomuto tématu v podstatě nemáš co říct. Ten chlapík, kterého sis vzala, není dokonalý, ale také to není žádný mizera. Srovnáváš ho nyní s ostatními a zjišťuješ, že je ve skutečnosti úžasný. Vyměnil víc dětských plenek, než musel, a koníčky odložil od té doby, kdy se vám narodilo poslední dítě. Přes místnost na něho pohlédneš a musíš se usmát, když vidíš, jak si popotahuje kravatu, kterou jsi mu pro tento večer přidělila. Je pořád stejně hezký jako tenkrát, když jste se potkali. Možná je trošku obtloustlejší a plešatější, ale to nevnímáš. Ty prostě vidíš muže, který se zmocnil tvého srdce. A náhle cítíš, že bys byla ochotná pádlovat v kánoi až do Číny jen proto, abys mu řekla, jak jsi šťastná, že to udělal.

To je vzplanutí lásky. Tady je další.

Už je to nějakou dobu, co jsi naposled choval dítě. Dokonce je to už dávno, kdy ses vůbec oci-tl v blízkosti nějakého malého dítěte. A teď jsi s ním sám. Vaše děti se tu zastavily a nechaly ho tu na celý večer. Žena se ještě rozběhla do obchodu něco nakoupit, a tak jste tady jen ty a tvůj vnuk. Je mu teprve několik dnů a v dece je stejně pevně zabalený, jako se balí doutníky. Jak ho houpáš v náručí, uvědomuješ si, zeje to poprvé, co jste spolu sami. Se všemi fanfárami a přáteli v nemocnici jste dosud neměli ani chviličku soukromí - až teď. A tak sedíš ve svém obrovském křesle a obracíš si ho tak, abys mu viděl do obličeje. Představuješ si budoucnost, jeho budoucnost: první krůčky, první polibek, fotbal, střední školu. Rád bys věděl, jaké to je, být dítětem ve světě, kde bolest jako by pobývala na každém rohu.

Když se díváš na ta očička a nosánek, který zdědil po druhé větvi vašeho rodu, cítíš, že tě cosi zasáhlo. Z ničeho nic se dostavil záblesk příchylnosti. Najednou si uvědomuješ, že samo peklo by muselo jít přes tvou mrtvolu, aby se dostalo tady k tomu maličkému, který nese tvoje jméno. „To bude dobré," slyšíš sám sebe říkat nad spícím děťátkem. „Ať se děje cokoli, nezapomeň, že jsem tady. Všechno bude v pořádku."

A mohu ještě jeden příklad?

Vracíš se domů celý rozmrzelý, protože posunuli termín, na kterém ti záleželo. Ona přišla domů mrzutá, protože ve školce vaší pětileté dcerušce nedali lék, který měla dostat. Každý z vás jste od toho druhého čekal trochu vzájemného pochopení, ale to se nestalo. A tak tady sedíte u stolu a večeříte - rozmrzelý s nabručenou - a s vámi malá Emily. Ta spíná ručičky k
modlitbě (jak jste ji to učili) a vy dva skláníte hlavy (ale ne svá srdce) a posloucháte. Odkud se ta modlitba vzala, to ví jenom Bůh.

„Bože, tady je Emily. Jak se máš? Já se mám dobře, díky. Tatínek a maminka jsou naštvaní, ale já nevím proč. Máme hezkého ptáčka a hračky a bramborovou kaši a jeden druhého. Bože, mohl bys je uklidnit, aby nebyli naštvaní? Prosím tě, udělej to, protože jinak budeme mít dnes večer dobrou zábavu jenom my dva. Amen."

Modlitba je vyslyšena ještě před koncem. Oba dva se na sebe podíváte uprostřed modlitby, nakonec se zasmějete, kývnete hlavou a jeden druhému se omluvíte. A oba děkujete Bohu za ten hlásek, který vám připomněl, na čem opravdu záleží.
To způsobují vzplanutí lásky. Připomínají vám, na čem ve skutečnosti záleží. Je to takový telegram, doručený od někoho známého, který vás upozorňuje, abyste si vážili pokladu, dokud ho máte. Šepot anděla, nebo někoho takového, který vám připomíná, že to, co máte, je větší než to, co chcete, a že to, co je naléhavé, není vždycky důležité.

To jsou vzplanutí lásky. Jistě jste je poznali. Já jsem je také prožil. A možná vás překvapí, že je znal i Ježíš. Prožíval je často... opravdu mnohokrát.

Jednou k tomu došlo, když se setkal s ochrnutým. Ten člověk nemohl chodit. Nemohl se ani postavit. Údy ho neposlouchaly a tělo měl celé pokroucené. Jen ležel a rozhlížel se, jak svět kolem něj plyne.

Možná ochrnul následkem obrny, která zasáhla jeho tělo krátce po narození. Zatímco ostatní děti skákaly a běhaly, on zápasil se lžící při každém pokusu donést si ji k ústům. Když jeho sourozenci mluvili a zpívali, chtěl se přidat, ale vyslovoval nezřetelně. Zřejmě nikdy nepoznal, jaké to je, být zdravý.

Nebo to možná poznal. Třeba někdy zdravý byl. Možná kdysi dávno ho lidé znali jako velice schopného. Snad byla doba, kdy všechny ostatní předběhl, kdy byl ze všech nejsilnější. Je možné, že si každé dítě ve vesnici přálo být jako on.

Pak ale přišel pád - pád do rokle, možná pád ze schodů. Nesnesitelná byla bolest hlavy, která následovala, ale necitlivost v nohou i rukou byla ještě mnohem horší. Chodidla se mu na konci nohou postupně zkroutila a ruce mu po bocích visely jako prázdné rukávy. Svoje údy viděl, ale necítil je.

Ať už se jako ochrnutý narodil nebo ochrnul později - konečný výsledek byl stejný: byla to naprostá závislost na druhých. Někdo mu musel umýt obličej a celého ho vykoupat. Nemohl se sám vysmrkat ani si vyjít na procházku. Když běžel, bylo to jen ve snu, ze kterého se probudil do těla, jež nebylo schopné se ani otočit. A pak nemohl usnout pro všechnu bolest, kterou ten sen vyvolal.

„To, co potřebuje, je nové tělo," řekl by kdokoli, kdo alespoň trochu uvažuje. Potřebuje, aby Bůh obnovil, o co ho tragédie oloupila: pohyblivé ruce schopné uchopit a roztančené nohy.

Když se na něj lidé podívali, neviděli člověka. Viděli tělo, které potřebuje zázrak. Tak to ne-mohl vidět Ježíš, ale viděli to lidé. A viděli to tak i jeho přátelé. A tak udělali to, co by pro kamaráda udělal kdokoli. Snažili se mu sehnat pomoc.

Začalo se říkat, že do města přišel tesař, který se stal učitelem a pak začal dělat zázraky. A jak se ta zpráva šířila, lidé se začali sbíhat. Přicházeli z každé díry a chatrče v Izraeli. Přicházeli jako vojáci vracející se z bitvy - ovázaní, zmrzačení, nevidomí. Staří lidé s vrásčitými obličeji a bezzubými ústy. Mladí s hluchými děťátky a zlomenými srdci. Otcové se syny, kteří nemohli mluvit. Ženy s klíny, které nepřinášely plody. Zdálo se, že se svět přišel podívat, jestli onen muž je skutečný, nebo jestli má pravdu, nebo obojí.

V době, kdy tam přátelé došli, byl už dům plný. Lidé se do něj tak cpali, že úplně zatarasili vstup do domu. Děti seděly v oknech. Jiní nakukovali přes ramena. Jak jen by mohla tahle skupinka přátel upoutat Ježíšovu pozornost? Stáli před rozhodnutím: buď se nějak dostaneme dovnitř, nebo to vzdáme.

Co by se asi stalo, kdyby to vzdali? Kdyby pokrčili rameny a zamumlali si pod vousy něco o příliš velkém zástupu a stydnoucím obědě, kdyby se otočili a odešli? Vždyť koneckonců udělali skutek dobrý až až, když vůbec přišli. Kdo by jim mohl vyčítat, kdyby se obrátili a vydali na cestu zpět? Pro druhého člověka můžete něco udělat jen odtud potud. Těmhle přátelům to však nestačilo.

Jeden z nich přišel s nápadem. Ti čtyři se sklonili nad ochrnutým a vyslechli plán; vyšplhat se nahoru na dům, probourat se střechou a spustit přítele na vlastních opascích.

Bylo to riskantní - mohli spadnout. Bylo to nebezpečné - mohl spadnout on. Nebylo to ani zdvořilé; rozebrat střechu je přece drzost. Bylo to dotěrné. Vždyť Ježíš toho měl dost na práci i bez nich. Byla to ale jediná šance, jak se k němu dostat. A tak vyšplhali na střechu.

Takové věci dělá víra. Způsobuje neočekávané. Upoutává Boží pozornost. Podívejte se, co říká Marek ve 2. kapitole: „Když Ježíš viděl jejich viru, řekl ochrnutému: ,Synu, odpouštějí se ti hříchy.'" (v. 5)

Konečně, někdo ho vzal za slovo! Čtyři muži v něj natolik skládali naději a tolik měli rádi svého kamaráda, že využili příležitost. Nosítka spouštěná od stropu byla znamením, že někdo věří! Jen pro několik okamžiků s oním Galilejcem byl někdo ochotný vyvolat trapnou situaci a riskovat třeba i úraz. Ježíše to dojalo.

Jako ženu, kterou přemohla láska ke svému tloustnoucímu, ale milovanému muži.

Jako dědečka, odhodlaného chránit vnuka.

Jako rodiče, přemožené modlitbou vlastního dítěte.

Ježíše dojala scéna víry. A tak aplauduje - když ne přímo rukama, tak přinejmenším v srdci. A nejen že tleská, ale on i žehná. A my se stáváme svědky vzplanutí Boží lásky.

Přátelé ubožáka po něm chtějí, aby jim uzdravil kamaráda. Ale Ježíš se nespokojí pouze s uzdravením těla - on chce uzdravit duši. Vynechá tělesné a zabývá se duchovním. Uzdravení těla je dočasné; uzdravení duše je věčné.

Požadavek přátel je cenný - ale nesmělý. Očekávání zástupů je vysoké - ale ne dost. Čekají, že Ježíš řekne: „Uzdravuji tě." On však místo toho říká: „Odpouštím ti."

Očekávají, že vyléčí tělo, protože to je to, co vidí. On se rozhoduje uzdravit nejen tělo, ale i ducha, protože to vidí on.

Od Ježíše si slibují, že dá nemocnému nové tělo, aby mohl chodit. On mu však dává milost, aby mohl žít.
To je pozoruhodné. Někdy Boha tolik dojme něco, co vidí jen on, že nám proto dá, co potřebujeme, a ne jen to, o co ho prosíme.

A to je dobře. Protože koho by kdy napadlo prosit Boha o to, co dává? Kdo z nás by se odvážil říct: „Bože, prosím tě, pověs se na mučící nástroj a obětuj se za všechny moje chyby, kterých jsem se kdy dopustil"? A kdo by pak měl ještě tu drzost dodat: „A až mi odpustíš, prosím tě, připrav mi ve svém domě místo, kde budu na věky žít"?

A jako kdyby tohle ještě nestačilo, kdo by dodal: „A prosím tě, bydli ve mně, chraň mě, veď mě a žehnej mi mnohem víc, než si kdy mohu zasloužit"?

Opravdu, měli bychom tu drzost o tohle požádat? Ne. My, stejně jako ti přátelé, bychom žádali mnohem míň. Prosili bychom o maličkosti, jako je dlouhý život, zdravé tělo a dobré zaměstnání. Z našeho pohledu velké prosby, ale z Božího pohledu je to, jako kdybychom sáhli po mopedu, když on je připraven dát nám přepychové auto.

Protože věděl, že ochrnutý neumí požádat o to, co potřebuje, Ježíš mu to stejně dal: „Synu, odpouštějí se ti hříchy." (v. 5)

Farizeové začali reptat. To není košer. Každý židovský začátečník ví, že odpouštět hříchy může jenom Bůh. (v. 7)

Svým mumláním vyprovokovali Krista k jedné z největších jeho otázek: „Je snadnější říci ochrnutému: ,Odpouštějí se ti hříchy,' anebo říci: ,Vstaň, vezmi své lože a chod?'" (v. 9)

Pokuste se na tu otázku odpovědět vy. Co je pro Ježíše snadnější? Dát odpuštění duši, nebo uzdravit tělo? Co přinese Ježíši méně bolesti? Poskytnout onomu muži zdraví, nebo mu poskytnout nebe?

K uzdravení nemocného těla stačilo jen vyřknout jednoduchý příkaz. Odpustit mu hříchy znamenalo prolít vlastní krev. To první se odehrálo v domě přátel. To druhé na vršku mezi lotry. To první ho stálo slovo, to druhé ho stálo jeho tělo. To první bylo dílem okamžiku. Za druhé zaplatil životem. Co bylo snadnější?

Jeho láska ke skupině věřících přátel byla tak silná, že vykonal daleko více, než žádali. Šel až za jejich prosbu, rovnou na kříž.
Ježíš dobře zná cenu milosti. Dobře zná cenu odpuštění. A přesto ji nabízí. Z jeho srdce proudí láska.

A mimochodem, on se nezměnil. Totéž, co se stalo tehdy, se odehrává i dnes. Bůh vidí, když uděláme krok víry. Tentýž obličej, který se rozzářil nad ochrnutým, září i nad alkoholikem, který odmítne svou láhev. Tytéž oči, které se radostí roztančily nad přáteli, roztančí se i nad maminkou a tatínkem, kteří udělají všechno možné pro to, aby své dítě přivedli k Ježíši. A tytéž rty, které oslovily člověka v Kafarnaum, mluví k muži v Detroitu, k ženě v Belfastu, k dítěti v Moskvě... kdekoli a ke každému, kdo se odváží přijít do Boží blízkosti a poprosit o pomoc.

A přestože to my tady neslyšíme, slyší to andělé. Celé nebe se musí zastavit, když v dalším vzplanutí lásky pronese jediná slova, na kterých skutečně záleží: „Odpouštějí se ti hříchy."

Z knihy Maxe Lucada „On i dnes odvaluje kameny". Vydalo nakladatelství Luxpress.

Počet přečtení: 2 963 Datum: 18. 6. 2011