Já tě také neodsuzuji
Bylo jí pouhých osmnáct, když ji spolu s její jedenáctiletou sestřičkou unesli dva ničemové. Stalo se to nedaleko obchodu ve městě Casper ve Wyomingu. Dívky odvezli čtyřicet mil na jihozápad až k freemontskému mostu, jehož ocelová konstrukce se tyčí asi čtyřicet metrů nad řekou North Plate River.
Tam Rebeku brutálně zbili a znásilnili. Když se Rebece podařilo přesvědčit je, aby totéž neudělali s její sestrou Amy, shodili je z mostu do úzké rokle. Amy pád nepřežila. Rebeka se stačila odrazit od skalního výběžku a spadla do vody.
S roztříštěnou kyčlí se doplazila na břeh. Aby se ochránila před chladem, nasoukala se mezi dva kameny, kde čekala na úsvit. Ten však pro ni už nikdy nepřišel. Slunce sice vyšlo; kdosi ji našel, lékař jí ošetřil rány a soud poslal oba útočníky do vězení. Život šel dál, ale úsvit v jejím životě se nedostavil.
Tma hrůzné noci se vlekla dál. Nikdy nesebrala síly, aby se z té strže dostala ven. A tak se v září 1992, o devatenáct let později, na most opět vrátila.
Přes naléhání přítele, aby to nedělala, uháněla k řece North Plate River. Tam se s ním a dvouletou dcerkou posadila na kraj freemontského mostu a rozplakala se. V slzách vyprávěla celý svůj příběh. Nechtěl, aby dítě vidělo matku plakat, tak je vzal a nesl do auta. V tu chvíli uslyšel ránu, to její tělo dopadlo do vody.
A tehdy Rebeka zemřela podruhé. Její temnou noc nikdy neprozářilo slunce. Proč? Co bylo příčinou, že do jejího světa nikdy neproniklo světlo?
Strach? Možná. Svědčila proti oběma zločincům a v soudní síni je poznala. Jeden se jí posmíval a přitom si se zlomyslným úšklebkem přejel prstem přes hrdlo. Možná se příliš děsila možnosti, že by se s ním setkala podruhé.
Nebo to byl hněv? Hněv proti násilníkům? Nebo proti těm, kteří oba viníky propustili na podmínku? Byla to zlost sama na sebe, protože tisíckrát podlehla hrůzám nočních můr, které ji pronásledovaly? Nebo to byl hněv na Boha? Hněvala se na něho za propast, která byla stále hlubší, za noc, která byla stále temnější, za úsvit, který nikdy nepřišel?
Byl to snad pocit viny? Někteří si to myslí. Navzdory tomu, že druhé vždy upoutala svým půvabným úsměvem a přitažlivou osobností, přece o ní přátelé říkali, že se nikdy nevyrovnala s hroznou skutečností, že ona přežila, a její sestra ne.
Byla to hanba? Všichni, které znala, a navíc tisíce těch, které neznala, byli obeznámeni se všemi ponižujícími podrobnostmi její tragédie. Každý další novinový titulek jí tiskařskou černí hluboko do srdce vtetovával nesmazatelné stigma. Byla znásilněna, zhanobena, zostuzena. A přestože se ze všech sil snažila utéct před vzpomínkami a žít, nikdy se jí to nepovedlo.
A proto se po devatenácti letech k mostu znovu vrátila.
Propast hanby je příliš hluboká. Má hloubku nikdy nekončící viny. Její stěny jsou lemované zelenou a šedou barvou smrti. Ozývají se v ní nekonečné ozvěny výkřiků. Zacpi si uši. Dej si ledovou sprchu. Přestaň se ohlížet. Snaž se, jak jen můžeš, utéct před včerejší tragédií je nadlidské. Její chapadla jsou silnější než tvoje naděje. Přitáhnou si tě zpátky k mostu utrpení, abys znovu a znovu prožíval svou hanbu.
Kdyby sis pád do této propasti sám způsobil, bylo by to něco jiného. Obvinili by tě, a ty by ses mohl omluvit. Mohl bys na to nějak reagovat. Ale tys tam přece nebyl dobrovolně. Tys byl obětí.
Někdy je tvoje hanba jen osobní záležitostí. Tvůj hrubý partner tě zahnal až za hranice lidské důstojnosti. Obtěžoval tě perverzní člověk. Svedl tě bezcharakterní nadřízený. Nikdo o tom neví. Víš to jen ty. A to stačí.
Jindy je to veřejná záležitost. Jsi poznamenán rozvodem, který jsi nechtěl, postižen nemocí, kterou jsi nečekal, handicapován bez vlastního přičinění. A bez ohledu na to, jestli je to hanba v očích druhých lidí nebo jenom ve tvé představivosti, musíš se s tím nějak vypořádat. Jsi poznamenaný, rozvedený, tělesně postižený, sirotek, pacient s nevyléčitelnou nemocí, třeba s AIDS...
Ať jde o hanbu soukromou nebo veřejnou, vždycky bolí. A přetrvává tak dlouho, dokud se s ní nějak nevyrovnáš. Pokud ti někdo neposkytne pomoc - úsvit nikdy nenastane.
Asi vás nepřekvapí, když řeknu, že v každém městě jsou Rebeky Thompsonové a každé město má i svůj freemontský most. Mnoho takových „Rebek Thompsonových" existuje i v Písmu. Ve skutečnosti je jich tolik, že to skoro vypadá, jako kdyby jejich příběhy držely stránky Bible pohromadě. Opravdu jich tam potkáme dost a dost. A každá z nich důvěrně poznala tvrdé dno propasti hanby.
Je tam však jeden příběh, který ztělesňuje všechny ostatní. Je to příběh selhání, zneužití a hanby.
Ale je to i příběh milosti.
To je ona, žena, která stojí v kruhu mužů. Jsou to náboženští představitelé. Nazývají je farizeové. Samozvaní dozorci morálky. A je tam ještě jeden muž, v prostých šatech, sedí na zemi a dívá se ženě do tváře. Ježíš.
Právě vyučoval, když se žena dopouštěla hříchu. A farizeové se vypravili, aby to oběma zarazili. „Mistře, tuto ženu jsme přistihli při cizoložství." (J 8,4) Obvinění se ozvěnou odráží od zdí chrámového nádvoří.
„Přistihli jsme ji při cizoložství." Už jen tato slova stačí, abyste se začali stydět. Dveře se hlučné otevřely. Přikrývky padají na zem. Přistižena při cizoložství. V objetí. Právě při činu. Při milování.
Přistižena! „Tak už tě máme! Tenhle muž není tvůj manžel. Honem si přes sebe něco přehoď! Víme, co dělat s takovými ženskými, jako jsi ty!"
V okamžiku je vytržena ze soukromé vášně a stává se středem veřejné pozornosti. Z oken vykukují hlavy a ti, co se jí zmocnili, ji postrkují ulicí. Psi štěkají, sousedé se ohlížejí a celé město to vidí. Žena si kolem ramen přidržuje tenký plášť, aby zakryla svou nahotu.
Ovšem ničím nemůže přikrýt svou hanbu. Od téhle chvíle ji budou brát jako cizoložnici. Až půjde na trh, ženské si o ní budou šeptat. Až půjde městem, každý se za ní ohlédne. Když se ozve její jméno, lidé si vzpomenou, co učinila.
Morální selhání si lidé moc dobře pamatují. Paradoxem ovšem je, že něco mnohem horšího zde prochází bez povšimnutí. Čin té ženy je ostudný, ale co udělali farizeové, to je opovrženíhodné a ohavné. Podle zákona se cizoložství trestalo smrtí, ale jenom tehdy, když dva lidé ten čin dosvědčili. Museli u toho být dva očití svědkové.
Nabízí se otázka: Jaká je pravděpodobnost, že by cizoložství mělo dva svědky? Jaká je šance, že by dva svědkové náhodou padli na dva milence v uspěchaném zapovězeném objetí? Moc velká ne. Ale jestli se to stalo, je jisté, že to nebyla náhoda.
Takže si můžeme položit další otázku: Jak dlouho předtím ti muži nakukovali oknem dovnitř, než tam vtrhli? Jak dlouho číhali za závěsem, než se za ním přestali schovávat a vylezli ven?
A kde je ten muž? Cizoložství není možné bez dvou zúčastněných stran. Kam se podél on? Je možné, že by z toho vyklouzl?
Není o čem pochybovat: byla to past, do které se chytila. Ale brzy se přesvědčí, že ona sama není tou kořistí, ale jen návnadou.
„Mojžíšův zákon je přísný. Odsuzuje ji k smrti ukamenováním. Co ty tomu říkáš?" (v. 5)
To je ale vykutálený mravnostní výbor! Pěkně pyšní a hrdí sami na sebe jsou tihle agenti spravedlnosti. Nastává chvíle, na kterou budou dlouho vzpomínat. Těžko zapomenou na ráno, kdy se pokusili zneškodnit a znemožnit toho vlivného Nazarejce.
A ta žena? Ta je v jejich hře nepodstatná. Jen obyčejná zástava. Její budoucnost? Není důležitá. Její povést? Komu na tom záleží, jestli ji to zničí? Je pouze nezbytným, ale zaměnitelným článkem jejich plánu.
Žena se pohledem zavrtává do země. Zpocené vlasy jí zplihle visí, z očí jí kanou horké slzy bolesti. Rty má sevřené a zuby zaťaté. Cítí že její obvinění je součásti spiknutí. Nepotřebuje se rozhlížet, ví, že by nenašla ani stopu laskavosti. Dívá se na kameny, které spiklenci drží v rukou. Tisknou je tak, až jim špičky prstů zbělely.
Pomýšlí na útěk. Ale kam? Mohla by si stěžovat, Ale komu? Mohla by ten skutek popřít, ale viděli ji. Mohla by prosit o milost, ale tihle lidé žádnou nenabízejí.
Nemá se kam obrátit.
Mohli byste čekat, že se Ježíš postaví a pokrytce odsoudí. Nedělá to. Doufali byste, že popadne tu ženu a vydá se s ní do Galileje. Ani to se nestane. Nebo byste si možná představovali, že se k zemi snese anděl, nebo že promluví nebe, nebo že se země zatřese. Nic takového. Ježíš jedná nenápadně.
Ale jeho poselství je znovu naprosto jasné. Co dělá? (Jestli to víte, tak dělejte, jako že to nevíte, a znovu si prožijte to překvapení.)
Ježíš něco píše do písku.
Sklání se a maluje do prachu. Týmž prstem, kterým vyryl do kamene přikázání na hoře Sinaj a kterým vypálil ortel na zeď Belšasarova paláce, teď kreslí na zem nádvoří. A přitom říká: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí první kamenem!" (v. 7)
Mladí se ohlížejí na starší, staří nahlížejí do vlastního srdce - a jako první pouštějí z rukou kameny. A jak se pomalu obracejí a odcházejí, tak mladí, kteří byli stejné nadutí ve svém vypůjčeném přesvědčení bezúhonnosti, dělají totéž. Jediné co je slyšet, je zvuk padajících kamenů a vzdalující se kroky.
Ježíš a žena zůstávají sami. Když je porota pryč, soudní síň se stává komorou samotného soudce - a žena čeká na rozsudek. Určitě si chystá kázání. Bezpochyby po mně bude chtít, abych se omluvila. Ale soudce mlčí. Hlavu má skloněnou a pokračuje ve psaní do písku. Když zjistí, že ona tam stále stojí, je překvapený.
„Kam se poděli tvoji žalobci? Žádný z nich tě neodsoudil?"
„Ne, Pane," odpověděla žena.
„Já tě také neodsuzuji," řekl Ježíš. „Jdi, ale už nehřeš!" (v. 10 a 11)
Jestli jste si někdy kladli otázku, jak Bůh reaguje, když selžete, dejte si tato slova do rámečku a pověste si je na zeď. Čtěte je. Uvažujte o nich. Čerpejte z nich sílu. Postavte se pod ně a nechte jimi omývat svou duši.
A pak naslouchejte. Buďte tiší a pozorní. On mluví.
„Neodsuzuji tě!"
A dívejte se. Sledujte pozorně. On znovu píše. Nechává nám vzkaz. Ne v písku, ale na kříži.
Ne svou rukou, ale svou krví.
Jeho vzkaz obsahuje jediné slovo: Nevinen.
Z knihy Maxe Lucado „On i dnes odvaluje kameny". Vydalo nakladatelství Luxpress.