Vzdělávání bez škol | Prameny zdraví

Vzdělávání bez škol

Psycholožka Jana Nováčková dospěla k názoru, že současný školský systém je nereformovatelný. Naději však vidí v unschoolingu — vzdělávání bez škol v tradičním slova smyslu.

Vzdělávání bez škol

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články

Děti se tak vzdělávají buďto formou domácího vzdělávání, nebo docházejí do škol, ve kterých dospělí nezastávají roli učitele, ale spíše průvodce vzděláváním. Ohledně významnějších pozitivních změn ve vzdělávání však není příliš optimistická, protože na ně není zatím dostatečný tlak veřejnosti. „Tradiční škola má v sobě zabudovaný ďábelský mechanismus, a sice že od prvních dnů školy vnuká dítěti přesvědčení, že si za všechno může samo,“ vysvětluje. „Tak proč měnit systém, když rodičům stačí tlačit na dítě?“

Co vás přivedlo k unschoolingu?

Po revoluci bylo objevné pracovat s učiteli tak, aby měli respektující přístup k dětem, a vypadalo to jako dostačující změna. Postupem času mi ale docházelo, jak velkou překážkou je školský systém sám o sobě: celý je postavený na tom, že stejně staré děti učíme stejné věci, stejným způsobem a ve stejný čas. Pro vývoj dítěte je důležitá synchronizace vnitřního zrání a vnějších podnětů. To platí i v oblasti vzdělávání, což škola absolutně neumí a ani nemůže umět. Uvědomila jsem si, co tradiční škola z psychologického hlediska nedodržuje. Vůbec nerespektuje, jak se učí mozek dítěte, který nejprve vyhodnocuje, jestli není v ohrožení, a až pak kouká, jestli má daná věc smysl. Obojí je ve škole porušováno. Vývojová psychologie také pracuje s naplňováním základních lidských potřeb. Kolik potřeb má šanci klasická škola naplňovat, počínaje například potřebou pohybu dítěte přes potřeby autonomie, úspěšnosti až po potřebu seberealizace? I sebelepší učitel na tyto mantinely musí nutně narážet.

Jaká je hlavní myšlenka unschoolingu?

Tu lze nejlépe popsat, když ji dáte do protikladu s klasickou školou, která přináší vzdělávání řízené zvenku. Nejdřív vám stát zvolí, co se máte učit, a pak vám učitel zprostředkuje učivo. Takže mezi informacemi a dítětem jsou hned dvě bariéry — stát a učitel. Kdežto unschooling takovéto bariéry nemá. Je tam jen vědění a dítě. A to dítě si samo vybírá, co z vědění si chce osvojit podle toho, s jakými dispozicemi přišlo na svět, a také podle toho, v jaké vývojové fázi se nyní nachází. Pro unschooling je rovněž velice podstatné prostředí bohaté na podněty. Dítě si pak řídí vzdělávání samo, říká se tomu sebeřízené učení. Já mám raději odbornější název — vnitřně synchronizované učení. Jedná se totiž opravdu o synchronizaci vnitřního zrání a vnějších podnětů.

Jaký je rozdíl mezi domácím vzděláváním a unschoolingem?

Domácí vzdělání je jednou z forem, které unschooling umožňují. Ovšem samo o sobě ho nezaručuje. V některých rodinách se jedná jen o přesunutí tradičního z vnějšku řízeného vzdělávání se všemi náležitostmi do domácího prostředí. Děti se učí jednotlivé předměty v 45minutových hodinách, na které si rodiče natahují budíky, a přebírají další takovéto nesmysly. Ovšem domácí vzdělávání má jinak všechny předpoklady pro vnitřně řízené vzdělávání.

Jaké jsou další možnosti praktikovat vnitřně synchronizované vzdělávání?

Dítě může docházet do komunitní nebo svobodné školy. I když mají v názvu slovo škola, jsou to instituce, které umožňují dětem svobodné vzdělávání. Komunitní škola je místem, kam docházejí děti zapsané na domácí vzdělávání, někdy jen na několik dní v týdnu. Pro děti je tam připravené podnětné prostředí a dospělí, kteří jsou jim k dispozici, reagují na zájmy dětí nebo jim nabízejí některá témata k prozkoumání. Komunitní školy nejsou zapsány v rejstříku škol, jedná se tedy o placenou službu. No a pak jsou tu svobodné školy, které v rejstříku škol jsou. Já vím v České republice pouze o dvou, ale je jich určitě více, které praktikují již zmíněné sebeřízené učení. Vše probíhá v rámci legislativy, která samozřejmě trvá na naplňování požadavků rámcových vzdělávacích programů.

Jaké konkrétní svobodné školy máte na mysli?

Základní škola Donum Felix v Kladně a Ježek bez klece v Brně.

Kdy si škola může začít říkat svobodná?

Řekla bych, že hlavním kritériem je to, co se děje přímo ve škole. Do jaké míry si děti můžou ve škole samy určovat, co v ní budou dělat. Dětem by mělo být poskytnuto prostředí bohaté na podněty. Je třeba se také podívat na soužití ve škole, jestli je opravdu svobodné, zda škola poskytuje demokratické prostředí a využívá celoškolních setkávání, na kterých se děti opravdu podílejí na rozhodování o chodu školy. Také je podstatné, jak se ve škole nakládá s hodnocením žáků a zda jsou děti v různorodé skupině, to znamená, že žáci nejsou roztřídění podle věku do skupin od 1. do 9. třídy, ale můžou trávit čas společně. To je základní seznam znaků svobodného vzdělávání, podle nichž bychom mohli posoudit, jestli má škola slovo svobodná jenom v názvu, nebo jí opravdu je.

Hovoříte o tom, že se děti podílejí na rozhodování o chodu školy. Co všechno mohou ve svobodných školách doopravdy ovlivňovat?

Příkladem může být nejdéle fungující svobodná škola, která vznikla v Summerhillu (založena v roce 1921 — pozn. red.) a také škola Sudbury Valley v Americe (založena v roce 1968 — pozn. red.). Zásadou na školách tohoto typu je, že hlas každého dítěte má stejnou váhu jako hlas dospělých. Děti jsou členy školní rady a všechny školní záležitosti probírají na pravidelných celoškolních setkáních. Dále mají děti vlastní soudní komisi, která posuzuje porušení pravidel. Dospělým zde totiž nenáleží, aby soudili konflikt mezi dětmi nebo je trestali. V Sudbury Valley si děti dokonce na závěr školního roku zvolí, kteří učitelé je zaujali natolik, že by měli na škole dále působit.

Jakou roli v těchto školách mají dospělí?

Na škole by měli být respektující dospělí, to znamená, aby byli dětem k dispozici, ne aby jim určovali, co mají umět, ale naopak aby se na ně děti mohly obracet se svými dotazy. Do zmíněného podnětného prostředí se totiž samozřejmě počítají i tito dospělí, nejenom hmotné předměty, jako jsou třeba hudební nástroje, počítače, vybavení dílny a tak dále.

Jaký je váš názor na současné rámcové vzdělávací programy (RVP), poskytují dostatek prostoru pro svobodné vyučování doma či ve školách?

Pokud vím, tak učitelé ve svobodné škole Donum Felix si udělali školní vzdělávací program naprosto legálně. Doktor Pavel Kraemer z Institutu pro podporu inovativního vzdělávání dokonce tvrdí, že máme v porovnání s ostatními státy jednu z nejsvobodnějších legislativ včetně zmíněného RVP. Donum Felix má školní vzdělávací program udělaný tak, že se do legislativy vešli, ale stále naráží na inspekci, na dohledy nad dětmi, na hygienu a podobně. V závazných dokumentech, jako je třeba Strategie vzdělávání do roku 2030, by mělo být ukotveno, aby klíčových kompetencí mohlo být dosahováno bez povinných obsahů sepsaných v RVP. Toto by byla podle mě cesta. RVP by tedy měly být sepsány tak, aby se opravdu dalo ověřit, jestli děti mají tyto kompetence.

Myslíte si, že je možnost, že by některé školy v budoucnu nepodléhaly RVP?

Revoluce jsou k ničemu, je potřeba postupných kroků. Já proto tohle řešení podporuji a vidím ho jako cestu, pokud by se podařilo ovlivnit legislativu takovým způsobem, o jakém jsem před chvílí mluvila. Bylo by tedy třeba přejít z povinné školní docházky na povinné vzdělávání, a to definovat klíčovými kompetencemi. Ale něco takového jen tak nenastane. Prvním krokem by snad mohlo být pokusné ověřování, ovšem nevím, jestli už s tím zástupci iniciativy Svoboda učení nějak pokročili. Někteří z nich mají představu, že je nejlepší převzít vzdělávání od státu do vlastních rukou, což já sama nepodporuji, protože jestliže máme stát a vybírají se daně, tak by vzdělávání jakéhokoliv typu mělo být dosažitelné pro všechny. Vadí mi na tom, že by pak vzdělávání bylo dostupné jenom pro někoho, protože zatím jsou všechny komunitní i svobodné školy placené.

Jak si tedy představujete, že by v budoucnu mohl unschooling fungovat?

Moje představa unschoolingu je taková, že by měl stát platit budovy, energie i lidi, kteří v nich budou zajišťovat vzdělávání, a tak dále. Bude legislativně povinné vzdělávání, a ne povinná školní docházka. Upraví se také RVP, ze kterého se ponechají jenom cíle, a ty budou dosažitelné jakkoliv.

Rozhovor s dr. Nováčkovou připravila Veronika Charvátová (přetištěno ze Sedmé generace).

Počet přečtení: 291 Datum: 15. 12. 2021