Vyluštěné křížovky | Prameny zdraví

Vyluštěné křížovky

Kdo by si nepamatoval tíhu školní tašky plné sešitů a učebnic. Učebnice jsou téměř symbolem vzdělávání. Mýtus o jejich nepostradatelnosti je dost silný.

Vyluštěné křížovky

Rubrika: Životní styl | Typ článku: Články

Nehovořím zde o knihách obecně, ale výlučně o učebnicích, tedy o zhuštěných a zjednodušených přehledech vědních oborů.

Učebnice jsou jako vyluštěné křížovky
Pokusím se shrnout základní argumenty pro toto tvrzení. Je třeba rozlišovat mezi učebnicí a odbornou knihou. Zatímco v odborné publikaci se o daném tématu pojednává z vícero stran, předkládají se fakta na obhajobu či vyvrácení určitých tvrzení, učebnice předkládá fakta většinou bez zmínky o jiných pohledech. Učebnice je stručným výtahem ze závěrů, ke kterým se dospělo, ale neobsahuje myšlenkové pochody, jakými se k nim dospělo.

M. Brady o tom vtipně píše: "Je to, jako byste dali žákům ohromnou křížovku, která je již vyluštěna. Není tam už nic na práci, snad kromě toho, že by se jí naučili nazpaměť, což není právě úkol, který by vzbuzoval nadšení nebo tříbil inteligenci." Učebnice představují umělý, rozkouskovaný svět, tak nepodobný tomu, který je za branami školy.

Základní podmínkou učení je smysluplnost. Učebnice ji postrádají ve velké míře. Zmiňovala jsem se již o tom, že výklad není tím jediným ani nejefektivnějším způsobem učení, že velkou roli při učení hraje aktivita dítěte, struktura jeho nadání, zapojení více smyslů do učení aj. I výhrady vůči učebnicím vycházejí z poznatků o způsobech učení. Tradiční škola je založena na verbálním (slovním) učení a na učení zpaměti. Vzhledem k různorodosti způsobů učení je to, jako by nám z bohatě prostřené tabule dovolili brát si pouze jedno jídlo.

Všichni si jistě vybavíme obligátní věty: "Naučte se látku od stránky 34 do stránky 37, příště si to vyzkouším na známky." To, co se děti přitom učí ještě "navíc", je nebezpečné: učí se, že věci jsou celkem jednoduché, že na všechno existuje jedna správná odpověď - ta z učebnice. Neučí se pochybovat, srovnávat, kriticky myslet. Přebírají hotové recepty a učí se tím, že je zde vždy někdo, kdo zná správný postup, s nímž se dopracuje k další jedině správné odpovědi. Protože ony samy se postupům objevování neučí, vnímají toto objevování jako "práci" jiných. Vyzbrojeni tímto postojem, žádají potom jako dospělí rychlá a jednoduchá řešení od těch "nahoře".

Doopravdy jsme se něco naučili,až když to umíme použít
Hodnocení přesnosti reprodukce pasáží z učebnice je snadné. Dejme tomu, že dítě díky své dobré paměti dostane i jedničku. Co to však znamená pro jeho rozvoj, pro jeho úspěšnost v životě? Susan Kovaliková v knize Integrovaná tematická výuka píše, že doopravdy si osvojit pojmy či dovednosti znamená být schopen je použít při řešení problémů, být schopen naučit je jinou osobu, která to potřebuje, být schopen používat výrazy, k nim patřící v složité situaci a v sociální interakci, a konečně být schopen konat přiměřeně v neočekávaných situacích. To jsou kompetence pro skutečný svět, nikoliv jen pro situaci ve třídě, pro uspění při zkoušení na známky. Na to učebnice nestačí. To chce zcela jiné postupy výuky.

Čím více smyslů je zapojeno, tím lépe
Učíme se tím rychleji a lépe, čím více smysly nové informace vnímáme. Vezměme si například látku o žábě. Nejvíc a nejsnadněji se o ní děti naučí, když ji budou moci pozorovat přímo někde u rybníka. Podněty, které vnímáme, se nejdřív podrží v ultrakrátké paměti (maximálně do 30 vteřin). Do dalšího stupně - krátkodobé paměti - se mají šanci dostat ty, které mají pro nás nějaký význam a současně mají možnost se "navěsit" na něco, co již v paměti (v našem vědění) existuje. Čím více smyslů je zapojeno, tím větší je množství podnětů a tím větší šance na zapamatování.

Pojmy až po zkušenosti, nikoliv před ní
Teprve po přímé zkušenosti mohou přijít na řadu pojmy. Ty se nyní již mají čeho zachytit, s čím propojit. Ve třídě by měly být různé knihy k danému tématu a děti by si v nich měly informace vyhledávat. Domácí úkoly by měly vést k získávání dalších informací či vyzkoušení nabytých vědomostí v reálném životě (například starat se o živou žábu aspoň nějaký čas). Tradiční výuka volí postup opačný. Nejdřív předkládá dětem pojmy (výklad nové látky), jejichž obsah zůstává bez zkušenosti prázdný. Zůstaňme ještě chvíli u žáby. Pokud nelze jít s dětmi k rybníku, bylo by dobré mít ve třídě alespoň živou žábu. Nebo alespoň třírozměrný model žáby, který by mohl každý žák sám prozkoumat. Naprostá většina dětí se však setká nanejvýš s obrázkem a s výkladem, že žába je obojživelník a má určité charakteristiky.

Kdybych nyní začala kritizovat kvalitu učebnic, asi by se mnou mnoho lidí souhlasilo. Je také co kritizovat: jazyk, kterým je stále řada učebnic napsaná, je často nepřiměřený věku dětí, plný abstraktních vyjádření, šroubovaných souvětí i slov, kterým mnoho dětí nerozumí. O obsahu, jeho vhodnosti i aktuálnosti by se také jistě mohly vést diskuse. Jenže tím bychom se nedobrali podstaty věci. Pouze u užitečných věcí má smysl hovořit o kvalitě. Učebnice pro kvalitní výuku nejsou nutné.

Odstranění učebnic by ušetřilo peníze
Výuka založená na aktivitě a prožitku je časově náročnější, nelze jí probrat všechny informace. Děti se však naučí metodě, kterou se mohou dobrat dalších potřebných vědomostí či dovedností. Potom by nebylo třeba vynakládat tolik prostředků na učebnice. Stačila by jedna do třídy: ušetřené peníze by se mohly využít třeba právě na nákup další literatury nebo na financování výprav za brány školy.

Jana Nováčková, NEMES

Počet přečtení: 5 066 Datum: 1. 1. 1970