Výkřik po lásce
Pozorujte, jak malé dítě vydává první zvuky, rozhlíží se kolem a polyká své první doušky života. Každá částečka této malé bytosti – tělo, duše i duch – se chvěje strachy, že nemá na nic nárok, že je bezcenná a že si nic nezaslouží.
Dětská potřeba ujištění, povzbuzení a ochrany je okamžitá a naléhavá. Pokud se dítěti dostane v kritickém okamžiku života (a od té chvíle i nadále) ujištění o tom, že je bezpodmínečně milováno – hlasem, párem očí, u mateřského prsu – jeho srdce bude už jednou provždy naočkováno silnou vakcínou, která bude pomalu, ale jistě likvidovat veškeré negativní vjemy.10
Pod vlivem soustavných projevů lásky, něhy a utěšování se dětský strach z toho, že nebude činit druhým radost, promění na laskavost a ohleduplnost; obava z toho, že je zde zbytečné, se promění v zdrženlivost, takt a diskrétnost a strach z odmítnutí se stane pokorou.
Pokud je však v onom kritickém okamžiku (a od té chvíle i nadále) dítě, ještě vystresované z porodu, odtrženo, odděleno a izolováno od zdroje lásky, tyto hluboce zakořeněné pocity se v něm jen utvrdí. A pod vlivem nezájmu, nereagování anebo zanedbávání se strach z toho, že nedokáže druhé potěšit, promění poznenáhlu v obsesi; obava z toho, že je zde zbytečné, se přemění na iracionální touhu po přijetí a strach z odmítnutí se stane stravující touhou mít věci pod kontrolou.
Po letech tichého čekání a poddávání se, po dlouhém období poddajnosti a úslužnosti, poté, co tolik věřil a tak zoufale si přál být milován, vědom si toho, že byl ochuzen o něžné pohledy, laskavá gesta a vytrvalou pozornost, nedokáže už nakonec člověk typu „malé já“ udržet pod kontrolou všechny ty myšlenky, které jej přepadají. Nechá se přesvědčit množstvím důkazů, které svědčí o tom, že „na něm opravdu nezáleží“, a začne zprvu sotva znatelně, ale časem stále silněji odmítat lásku. Člověk se totiž nemůže nechat milovat, pokud se necítí být lásky hoden.
To je ta cesta, jakou se jemná, bojácná, křehká osoba, která touží po něze, povzbuzení a potvrzení, pomalu přemění na člověka stravovaného úzkostí, na člověka zdeformovaného depresí, jež je důsledkem nedostatku lásky – na člověka, který se topí v moři nejistoty. Vzhledem k tomu, že láska, má-li v duši rozkvést, vyžaduje sebedůvěru, jsou pro ni úzkost, deprese a pocity nejistoty jednoznačně smrtelné. Zabíjejí jakýkoliv normální impuls vydávat se. Uzavírají mysl a brání člověku, aby přijímal druhé takové, jací jsou. Znetvoří lásku takovým proudem „jestli“ a „ale“, že se stane nerealizovatelnou.
Hořká pachuť pochybnosti o vlastní hodnotě a pocity, že není milován, vyvolají u člověka typu „malé já“ tragický druh nejistoty, jež pak stojí v pozadí každého jeho činu i každé jeho reakce. Takoví lidé nesmírně touží po pozornosti, slávě a úspěchu. Potřeba toho, aby si jich někdo všiml, ocenil je a polichotil jim, je krutě tlačí až na samotný vrchol, aby se pak zhroutili v zoufalství, které se s každým neúspěchem prohlubuje. Jsou stravováni iluzemi a zotročeni perfekcionismem a nejsou nikdy spokojeni se sebou ani s druhými.
Daniele Starenkyj „Touha ženy“. Vydala Společnost Prameny zdraví ve spolupráci s o.s. Maranatha