Venkovský praktik | Prameny zdraví

Venkovský praktik

Jan Hnízdil žije v Praze, kde vybudoval a vede pracoviště psychosomatické medicíny Hnízdo zdraví. Někteří jeho kolegové ho vnímají jako alternativního, jiní za lékaře navazujícího na tradici venkovských praktiků.

Venkovský praktik

Rubrika: Mýty a omyly | Typ článku: Články

On sám je přesvědčen, že by další krok ve vývoji medicíny měl směřovat právě tímto směrem – ke spojení moderních vyšetřovacích metod a léků s přístupem, pochopením a moudrostí našich předků.

V čem je váš přístup odlišný od klasické medicíny?

Představte si situaci, kdy do ordinace přijde pacient. Stěžuje si: „Pane doktore, hučí mi v uších.“ Absolvuje nespočet vyšetření, CT, magnetickou rezonanci, audio, ORL, na co si vzpomenete, objektivní nález je ale normální. Jenomže jemu pořád hučí v uších! Bez odhalení objektivní příčiny je pro objektivistickou medicínu těžké jej vyléčit.

Co v té chvíli takový lékař pro člověka udělá?

Běžně se zaměří na příznaky a snaží se je potlačit. Pacienti dostávají infuze s kortikoidy, Betaserc, něco na imunitu, pak antidepresiva, jezdí do barokomory, na laser… Přitom jim pořád hučí v uších. Výsledkem celého kolotoče vyšetření je, že pacient opouští ordinaci s papírkem, na kterém je napsané tinitus. Drží se za hlavu a běduje: „Tak už mi ho našli, tak já mám tinitus.“ Jenomže tinitus je latinsky, že mu hučí v uších. Oni mu jenom latinsky pověděli to, na co si on přišel stěžovat česky.

Jak byste postupoval vy?

Místo, abych pacientovi oznámil, že má tinitus, tak mu vysvětlím, že tinitus není nemoc, že je to vlastně obrana mozku. Ve chvíli, kdy je mozek zahlcen obrovskou spoustou informací a ze všech stran jej ovlivňují počítače, mobily, hluky, stresy, tak se začne bránit a spustí alarm, začne zvonit na poplach. To není pokyn k tomu, utíkej k doktorovi, aby zjistil, jestli náhodou nemáš tinitus, ale pokyn: zastav se, zamysli se, máš toho plnou hlavu. U naprosté většiny pacientů, kteří ke mně přišli s tinitem, jsem si – poté, co mi vylíčili, v jakých podmínkách a jakým způsobem žijí – řekl: no, to by mi hučelo taky.

Tinitus může být průvodním jevem závažného onemocnění, ne?

Může. Proto klasická medicína pacienta s problémem prožene kolotočem vyšetření k vyloučení nádoru, cévní výdutě či nějaké jiné objektivní příčiny. Stojí to však obrovskou spoustu času, peněz, celý proces pacienta stresuje a výsledky nejsou nijak slavné.

Jak tedy k pacientovi přistupujete vy?

Nejdřív se zajímám, kdy začal stonat, jakými prošel vyšetřeními, jaké bral léky a s jakým výsledkem. Sestavím klasický chorobopis jako každý jiný doktor. Pak ho vyšetřím. U mě se musí svléknout. Podívám se mu na záda, poslechnu plíce, prohmatám břicho, změřím tlak… abych neprošvihl nějaký závažný tělesný problém – ostatně jsem internista. Ale hned poté se zajímám, jak ten člověk žije, jak pracuje, jaké má starosti, jak odpočívá, sestavím jeho stručný životopis.

Životopis vám pomůže ve vyšetření člověka?

Když porovnáte chorobopis s životopisem, zjistíte, že to do sebe dokonale zapadá. Jak člověk žije, tak také stůně. A pokud nezmění způsob života, tak se může léčit, ale těžko uzdravit.

Takže je důležité zjišťovat příčiny v životním stylu, stresu a zároveň neopomenout i klasické vyšetření?

No určitě. Je třeba posuzovat obojí současně. Věnovat pozornost jak životním souvislostem, tak objektivním nálezům. V knížce o bolestech zad cituji studii ze Švédska, kde zjistili, že u každého pacienta, který se dostaví s bolestí zad, se automaticky dělá rentgen, aby se něco nezanedbalo. Ukázalo se, že pouze u jednoho jediného z 2400 rentgenovaných měl ten snímek nějakou výpovědní hodnotu pro další léčbu. 2399 pacientů bylo rentgenováno zbytečně.

Kdy s rentgenem, CT a podobně neváháte?

Ve chvíli, kdy mám jakoukoliv pochybnost, nebo mi něco nesedí. V takovém případě pošlu pacienta taky na CT. Ale už ne k vyloučení všeho možného, ale k doplnění mojí představy. Abych se utvrdil, že hypotéza, kterou jsem si udělal na základě seznámení se s pacientem a toho, jak žije, je správná. To vůbec neznamená, že bych ignoroval, zlehčoval nebo nevyužíval špičkovou techniku. Já s ní jen – jako psychosomatik – pracuji v jiném režimu.

Jak poznat dobrého psychosomatika?

Dobrý doktor musí být zvědavý. Nesmí se spokojit jenom s objektivním nálezem, ale musí se zajímat o vás. Klást vám otázky a žádat odpovědi. Když přijdete s bolestí hlavy, doktor sedí u počítače, hlavu ani nezvedne, automaticky vám napíše žádanku na RTG a Brufen, tak to není dobrý doktor. A je jedno, jakou má cedulku. Důležité je i chování. K dobrému lékaři přijdete, on se zvedne, pozdraví, podá ruku, představí se a začne se zajímat jak o nemoci, tak o vás, jaký jste, jak žijete, jak pracujete, prostě o způsob života.

Znamená to, co říkáte, že lidé musí změnit svoje myšlení a svůj životní styl?

Někdy je to hodně těžké. V určitých chvílích by bylo pro uzdravení nutné pracovat i na změně povahy. Byl u mě starší pán. Měl vysoký tlak, závratě, vředy, spoustu nemocí a léky mu nepomáhaly. Já pacienty nijak neznámkuji, nehodnotím, ale zeptal jsem se ho: „Jakou si myslíte, že máte povahu?“ A on povídá: „Já jsem neurotický sobec.“ A to byl základ jeho potíží. On žije životem neurotického sobce a teď ode mě chtěl, abych z něj během jednoho sezení udělal laskavého altruistu.

V jaké situaci byste poslal člověka za psychosomatikem?

Především se snažím, aby tím psychosomatikem byl pacient sám pro sebe. Aby pochopil, jak jeho způsob života souvisí s jeho nemocemi.

To, co dělám, je návrat ke zkušenosti, tradici a snad taky moudrosti starých rodinných doktorů. Takový doktor znal rodiče, děti, babičku, dědečka, věděl, jak to u nich chodí, a když někdo z rodiny onemocněl, tak velice rychle dokázal nemoc zasadit do kontextu života té rodiny. V současné době má navíc k dispozici i špičkovou techniku a účinné léky.

Jak pacienti reagují na to, když jim řeknete, že se mají změnit?

Někdy mi poví, teď už výjimečně, pane doktore, máte pravdu, je to tak, ale já jinak žít neumím, nemůžu, nechci. Já budu brát prášky. Ale je to jeho volba. Já léky moc nepíšu. Když ale zjistím, že je pacientův zdravotní stav tak závažný, že by ho vlastními silami, změnou chování, nezvládl, tak mu je doporučím, ať už antibiotika, antidepresiva, analgetika, kortikoidy… Snažím se ale ordinovat je jenom dočasně, aby pacientovi pomohly zvládnout nejtěžší stav, aby se odrazil ode dna a využil jejich efektu k životní změně.

Vidíte budoucnost v nasazení psychosomatiky do první linie, tedy do praxe praktiků?

To by bylo ideální. Já jsem toho názoru, že základem kvalitní medicíny nejsou špičkové specializované kliniky a centra, ale obyčejný praktický rodinný doktor, který pracuje tímto způsobem. Praktik by dokázal nemoc včas diagnostikovat, zasadit ji do souvislostí života pacienta, vysvětlit mu, co dělá blbě, a pomoct mu nebo poradit, jak se má uzdravit. Ještě dřív, než se z počátečních funkčních a vratných potíží vyvine nevratná vážná nemoc. Kdyby to fungovalo, tak odpadne obrovská spousta pacientů, kteří využívají drahou péči specializovaných klinik.

Přetištěno z časopisu Zázraky medicíny. Rozhovor připravil Jan Halm (redakčně kráceno).

Počet přečtení: 227 Datum: 25. 10. 2021