Velký hřích | Prameny zdraví

Velký hřích

Dnes se dostávám k části křesťanské morálky, která ji nejvíc odlišuje od morálky ostatní. Existuje jedna neřest, které není prost žádný člověk na světě; u druhého člověka se všem na světě hnusí; kromě křesťanů se jí však sotva kdo cítí vinen.

Velký hřích

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Slyšel jsem od lidí přiznání, že jsou mrzouti, že se nedokážou neobírat děvčaty či pitím, ba dokonce že jsou zbabělci. Z této neřesti jsem se nikdy nikoho obviňovat neslyšel. A zároveň jsem se málokdy setkal s někým, kdo nebyl křesťan a byl vůči ní u druhých shovívavý. Pro žádnou jinou svou vadu se člověk nestane tak neoblíben a žádné jiné své vady si nejsme tak málo vědomi. A čím více ji sami máme, tím méně ji snášíme u ostatních.

Neřest, o níž mluvím, se jmenuje pýcha nebo domýšlivost: a ctnost, která jí v křesťanské morálce odpovídá, se nazývá pokora. Možná si vzpomenete, že když jsem mluvil o mravnosti sexuální, varoval jsem vás, že tam jádro křesťanské mravnosti nespočívá. K němu jsme se dostali teprve teď. Pýcha je podle křesťanských učitelů esencí neřesti, svrchovaným zlem. Ve srovnání s ní jsou necudnost, hněv, hamižnost, opilství a všechno ostatní pouhé maličkosti. Skrze pýchu se ďábel stal ďáblem; pýcha je původcem všech ostatních neřestí; je to stav mysli, který je v dokonalém protikladu vůči Bohu.

Že je to přehnané? Pokud vám to tak připadá, nechte si to projít hlavou. Před chvílí jsem poznamenal, že čím je člověk pyšnější sám, tím méně snáší pýchu u druhých. Chcete-li zjistit, jak moc jste pyšní, nejsnadnější je se zeptat sebe sama "Jak moc mi vadí, když mě někdo usadí, když mě vůbec nebere na vědomí, strká nos do mých věcí, buzeruje mě nebo se předvádí?" Pýcha každého z nás si totiž konkuruje s pýchou těch druhých. Protože chci být hvězdou večírku, vadí mi, když je hvězdou někdo jiný. Dva z jednoho fochu se nikdy neshodnou. Je třeba si jasně uvědomit, že pýcha je soutěživá bytostně, samou svou podstatou, zatímco ostatní neřesti jsou soutěživé jen takříkajíc shodou okolností.

Pýcha se neraduje z toho, že něco má, ale jen z toho, že má víc než ten vedle. Říkáme, že lidé jsou pyšní na to, že jsou bohatí, chytří, hezcí, ale není tomu tak. Jsou pyšní na to, že jsou bohatší, chytřejší či hezčí než ti druzí. Kdybychom byli všichni stejně bohatí, chytří či hezcí, nebylo by se čím pyšnit. Pyšnými nás činí srovnávání: potěšení z toho, že máte navrch. Jakmile prvek soutěživosti zmizí, zmizí i pýcha. Proto říkám, že pýcha je na rozdíl od ostatních neřestí soutěživá bytostně. Touží-li dva muži po stejné dívce, může je pohlavní touha přimět k soupeření. To je však dílem náhody; právě tak by mohli toužit každý po dívce jiné. Pyšný muž vám ale přebere dívku nikoli proto, že by ji chtěl, ale aby si dokázal, že je lepší než vy. Chamtivost může vyvolat soupeření, je-li něčeho nedostatek pro všechny; pyšný muž se však bude snažit získat víc, i když má víc, než snad chce, jen aby upevnil svou moc. Skoro všechny neřesti světa, které lidé připisují chamtivosti nebo sobectví, jsou spíše dílem pýchy.

Vezměte takové peníze. K touze po penězích je člověk jistě přiveden nenasytností, tím, že si chce moci dopřát lepší dům, lepší prázdniny, lepší jídlo a pití. Ale jen do jisté míry. Co žene člověka, který vydělává deset tisíc liber ročně chtít vydělávat dvacet tisíc? To není touha po větším blahobytu. Deset tisíc vám poskytne veškerý přepych, z jakého se kdo může skutečně těšit. Je to pýcha, touha být bohatší nežli jiní bohatí lidé, a ještě spíš touha po moci. Moc je tím, co pýchu skutečně těší: ze žádné příčiny se člověk necítí tak nadřazen ostatním, jako když jimi může posunovat jako dětskými vojáčky.

Co vede krásnou dívku rozsévat trápení všude, kam přijde, lovením nových a nových nápadníků? Jistě ne pohlavní pud: takové dívky bývají často frigidní. Je to pýcha. Proč zachází politický vůdce nebo celý národ stále dál, proč nemá nikdy dost? Opět z pýchy. Pýcha je samou svou povahou velmi soutěživá: proto nemá nikdy dost. Jsem-li pyšný, budu mít soka a nepřítele v každičkém člověku, který je mocnější, bohatší nebo chytřejší než já, i kdyby byl třeba jen jeden.
Křesťanství má pravdu: hlavní příčinou utrpení všech národů i rodin od počátku světa je pýcha. Jiné neřesti mohou někdy lidi sblížit: mezi opilými či necudnými lidmi naleznete kus kamarádství, legrace i dobrou partu. Pýcha však vždycky znamená nepřátelství - vždycky nepřátelstvím je. A nejen nepřátelstvím mezi lidmi, ale i nepřátelství vůči Bohu.
V Bohu se setkáváte s něčím, co je vám v každém ohledu bezměrně nadřazeno. Pokud neznáte Boha takto, a tedy sebe sama ve srovnání s ním jako cosi nicotného, neznáte ho vůbec. Pyšný člověk na všechno a na všechny pohlíží svrchu: a díváte-li se svrchu, neuvidíte pochopitelně to, co je nad vámi.

Tím vyvstává hrozná otázka. Jak mohou lidé, které pýcha na první pohled beze zbytku stravuje, věřit v Boha a považovat se za velmi zbožné? Obávám se, že to znamená, že uctívají smyšleného Boha. V přítomnosti tohoto přeludu teoreticky připouštějí, že nejsou ničím, ve skutečnosti si ale neustále představují, jak se Bohu líbí a jak si myslí, že jsou mnohem lepší nežli ostatní. Za haléř smyšlené pokory vůči Bohu sklidí hřivnu pýchy vůči svým bližním. Myslím, že když Kristus mluvil o lidech, kteří o něm budou kázat a v jeho jménu vymítat duchy, a přesto na konci světa zjistí, že je nikdy neznal, mluvil právě o takových lidech. Do takové smrtelné pasti se může kdykoli chytit kdokoli z nás. Naštěstí to můžeme zjistit. Kdykoli máme ze svého náboženského života pocit, že jsme dobří, a zejména, že jsme lepší než někdo jiný, můžeme si být jisti, že nejdeme, jak chce Bůh, ale jak chce ďábel. Že jste v přítomnosti Boží poznáte podle toho, že na sebe buď zapomenete docela nebo že se vidíte jako něco malého a nečistého. Lepší je na sebe zapomenout docela.

Je to hrozné pomyšlení, že se nejhorší ze všech neřestí může propašovat až do samého středu našeho náboženského života. Lze to ale vysvětlit. Ostatní, méně špatné neřesti pocházejí od ďábla, který se na nás snaží působit skrze naši zvířecí přirozenost. Tato ale s naší zvířecí přirozeností nemá vůbec nic společného. Pochází přímo z pekel. Je ryze duchovní: je proto mnohem rafinovanější a zhoubnější. Proto lze pýchy často využít k potlačení prostších neřestí. U chlapců učitelé často apelují na jejich pýchu či, jak to oni nazývají, na sebeúctu, aby je přiměli ke slušnému chování. Nejeden muž překonal zbabělost, chtíč nebo zlobu proto, že se domníval, že jsou pod jeho důstojnost - tedy díky pýše. Ďábel se směje. Spokojeně vám dovolí být stále cudnější, statečnější a stále lépe se ovládat, pokud tím ve vás nastoluje diktát pýchy, stejně jako by ho těšilo, kdyby se vám zahojily oznobeniny, pokud by vám mohl výměnou za ně přivodit rakovinu. Poněvadž pýcha je rakovinou ducha: pozře jakoukoli možnost lásky, uspokojení, ba zdravého rozumu.

Než opustím toto téma, musím se ohradit proti několika možným nedorozuměním:
1) Mít radost z chvály ještě není pýcha. Dítě, které si vysloužilo pohlazení, protože umělo látku, žena, jejíž krása se těší obdivu milého, nebo spasená duše, které Kristus říká "odvedla jsi dobré dílo", mají radost, a mají ji právem. Tato radost totiž nepramení z toho, co jste, ale z toho, že jste potěšili někoho, koho jste potěšit chtěli a kdo si to zaslouží.

Svízel začíná tam, kde si přestanete myslet "Udělal jsem mu radost; to je fajn" a pomyslíte si "Něco takového by jen tak někdo nedokázal". Čím víc se rozplýváte nad sebou samými a čím menší radost máte z chvály, tím je to s vámi horší. Když se věnujete jenom sobě a na chvále vám vůbec nesejde, klesli jste až na dno. A proto ješitnost, i když je ze všech podob pýchy nejvíc vidět, je mezi nimi nejpřijatelnější a nejodpustitelnější. Ješitný člověk neúměrně touží po chvále, potlesku, obdivu a stále se jich dožaduje. Je to nešvar, ale nešvar dětinský a (svým zvláštním způsobem) dokonce pokorný. Ukazuje, že si s pouhým sebeobdivem nevystačíte. O druhé máte alespoň takový zájem, aby vám záleželo na tom, zda se na vás dívají. Jste vlastně stále ještě lidští. Pravá černá, ďábelská pýcha přichází, až když druhými pohrdáte natolik, aby vám nezáleželo, co si o vás mysli. Nedbat, co si o nás lidé myslí, je samozřejmě velmi správné a mnohdy je to dokonce naší povinností, pokud nás k tomu vedou správné důvody; zejména pokud přikládáme větší váhu tomu, co si o nás myslí Bůh. Pyšný člověk však o mínění druhých nedbá z jiného důvodu. Říká si: "Co je mi po potlesku té sebranky, jako by jejich názor měl nějaký význam! A i kdyby měl, copak se chlap jako já radostí začervená, když ho někdo pochválí, jak holka v prvních tanečních? Ne, já jsem hotový, dospělý člověk. Nejde mi o víc, než dostát vlastním ideálům, svému uměleckému svědomí, rodinným tradicím nebo jsem zkrátka, jaký jsem. Pokud se to lidem líbí, jejich věc. Mně to může být ukradený." Opravdová pýcha tak může být brzdou marnivosti; protože, jak jsem již řekl, ďábel rád vymítá malé nešvary velkými. Musíme se snažit nebýt ješitní, v boji proti své ješitnosti si však nikdy nesmíme brát na pomoc pýchu; lepší pánvička než rovnou plameny.

2) Říkáme o někom, že je "pyšný" na svého syna, na svého otce, na svou školu či regiment, a lze si položit otázku, zda je taková "pýcha" hříšná. Myslím, že to záleží na tom, co si pod spojením "být na někoho pyšný" představujeme. V těchto větách může velmi často znamenat "chovat k někomu upřímný obdiv". Něco takového ovšem nemá s hříchem co dělat. Mohlo by to ale také znamenat, že se někdo svým věhlasným otcem či regimentem vytahuje. To by ovšem byla chyba: i tak je to ale pořád lepší než se pyšnit sebou samým. Milovat a obdivovat cokoli, co nejsme my sami, nás posune o krůček dál od naprostého duchovního zničení; třebaže dobře na tom nebudeme nikdy, pokud budeme cokoli milovat či obdivovat více, než milujeme a obdivujeme Boha.

3) Nesmíme se domnívat, že Bůh zapovídá pýchu, protože ho uráží, nebo že pokoru vyžaduje k zachování vlastní důstojnosti - jako by sám byl pyšný. Na jeho vlastní důstojnosti mu ani v nejmenším nesejde. Pravda je taková, že chce, abyste ho poznali: chce vám dát sebe sama. A vy a on jste takovými bytostmi, že když s ním přijdete do styku, pokornými se nutně stanete - a budete mít radost, že jste se konečně zbavili všech těch hloupých nesmyslů, pro něž vám záleželo na vlastní důstojnosti a které vás znepokojovaly a trápily celý život. Snaží se, abyste byli pokorní, aby vám takovou chvíli mohl umožnit: snaží se, abychom se zbavili spousty hloupých, šeredných oblečků, které jsme si na sebe navlékli a v nichž si to jako malí blbečci vykračujeme. Sám bych si přál, abych se s pokorou dostal dál: kdyby se mi to podařilo, mohl bych vám pravděpodobně říct mnohem víc o úlevě, o pohodlí, které s sebou takové vysvlečení nese - když se zbavíte svého nepravého já, všech těch "podívejte se na mě" a "nejsem já ale štramák? ", všeho pózování a předvádění. Přiblížit se tomu třeba jen na moment je jako doušek chladivé vody na poušti.

4) Nepředstavujte si, že potkáte-li pokorného člověka, bude takový, jak si dnes lidé "pokoru" představují; nebude to takový ten vlezlý patolízal, který vás v jednom kuse ujišťuje, on že je nula. Budete si o něm patrně myslet jen, že vypadal jako inteligentní, veselý člověk, kterého to, co vy jste mu říkali, podle všeho zajímalo. Pokud se vám nebude líbit, bude to nejspíš proto, že nejspíš budete závidět člověku, který se tak snadno těší ze života. O pokoře nebude přemýšlet: vůbec nebude přemýšlet o sobě. Pokud se někdo chce stát pokorným, můžu mu myslím poradit první krok, jak na to. Prvním krokem je uvědomit si, že jsme pyšní. A je to krok mílový. Přinejmenším před ním nelze učinit nic. Myslíte-li si, že nejste domýšliví, znamená to, že jste ve skutečnosti domýšliví až běda.

Z knihy C.S. Lewis "K jádru křesťanství!. Knihu vydalo nakladatelství Návrat domů.

Počet přečtení: 3 570 Datum: 1. 1. 1970