Učení bez nucení | Prameny zdraví

Učení bez nucení

Potřeba učit se, porozumět okolí, vyznat se v souvislostech je v nás zakódována přímo geneticky. Nikdo nemusí děti nutit, aby se učily chodit, mluvit, aby se ptaly na nejrůznější věci, jevy, jejich význam a souvislosti a naučily se před vstupem do školy spoustu věcí.

Učení bez nucení

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články

Řada lidí považuje "školní" učení za něco jiného, než je spontánní učení v předškolním věku, a domnívá se, že má jiné zákonitosti. To je ale zásadní omyl.

Děti se rády učí to, co má pro ně smysl
Podstatou učení předškolního dítěte je, že se dozvídá a učí věci, které pro ně mají smysl, a že se to učí způsobem, který je přirozený a respektuje žákovu rozumovou úroveň. Předškolnímu dítěti přiznáváme plné právo na to, že je něco ještě nebaví. Respektujeme u něj jak individuální odlišnosti, tak přirozené zrání. Víme, že nutit dítě, aby se učilo plavat, když mu jeho vlastní zralost a zájem zatím velí jen se ve vodě cachtat, většinou vede k odporu a ke strachu z vody. Proč si tedy myslíme, že zákonitosti a procesy učení jsou po vstupu do školy jiné? Tato mylná domněnka značně přispívá k tomu, že se stávající školský systém za 224 let od svého zavedení téměř nezměnil.

Odměny a tresty jsou jen náhražkou
Zákonitosti učení jsou jen jedny. Tradiční škola je však neumí respektovat. Stále představuje prostředí, kde přirozené a efektivní učení může probíhat jen velmi omezeně. Proto musí mít, aby se děti vůbec učily, arzenál donucovacích prostředků. Jsou to odměny a tresty, především tedy známkovací systém. Učitelé, kteří začali s tzv. slovním hodnocením, poznali velice záhy, že pokud chtějí jinak hodnotit, musí také jinak učit.
Kdyby byla škola organizována jinak a používala jiné metody výuky, byla by schopna děti naučit v podstatě to co dnes, ale bez donucování a nežádoucích následků.

Pochopení uvolňuje endorfiny
Smysluplnost činnosti je pro člověka velice důležitá. Z výzkumů mozku víme, že pochopení smyslu, souvislostí je "odměňováno" tím, že se uvolní látky zvané endorfiny a způsobí příjemný pocit. Právě toto je hnacím vnitřním motorem učení. Každý z nás zná ten báječný pocit, který nás zaplaví, když na něco přijdeme, něco pochopíme. Motivuje nás to, abychom pokračovali v činnosti, vraceli se k ní. Nikdo nás k tomu nemusí nutit, nepotřebujeme ani žádné další odměny. I naše paměť se řídí převážně individuální smysluplností věcí (co je smysluplné pro jednoho, nemusí být pro druhého). Pokud se do naší paměti nedostane něco "navěky" drilem (jako básničky, násobilka atd.), pak se z krátkodobé paměti do dlouhodobé přenáší především to, co pro nás má smysl. Určitě by k tomu přispělo, kdyby látka nebyla vyučována izolovaně po předmětech, ale v přirozených souvislostech, kdyby byla více propojena se skutečným životem. Dnes již existují výukové programy, kdy jsou předměty propojené, vyučuje se ve spojení s životem za branami školy (tzv. projektové vyučování, tematická výuka S. Kovalikové aj.).

Žáci prokazují pud sebezáchovy
Učivo může postrádat smysl (a to se děje ve škole dost často) také z důvodu nepřiměřenosti věku dětí. Žáci mu prostě ještě nemohou porozumět, protože přesahuje jejich rozumovou úroveň. Porozumění se pak nahrazuje učením nazpaměť. To děti podstupují jen pod tlakem donucení. Pokud se brání, prokazují tím ovšem zdravý rozum a pud sebezáchovy. Většinu toho, co se naučíme zpaměti bez porozumění, jednak velmi rychle zapomeneme, jednak se nám to nepropojuje s jinými znalostmi. Informace trčí kdesi v mozku naprosto izolovaně, bez užitku a pak se většinou vytratí do zapomnění. Jde o plýtvání časem i námahou jak dětí, tak učitelů.

Učit se lze nejlépe učením druhých
Z toho, co slyšíme, si dlouhodobě zapamatujeme velmi málo (asi10-15%). Pokud něco vidíme a slyšíme současně, je šance o něco vyšší. Zvyšuje se dál, když můžeme o věci diskutovat, když můžeme něco sami dělat, zkoušet a zažívat. Nejvíce si zapamatujeme, když se snažíme něco naučit druhé (až 90%). Tradiční způsob výuky je však založen na výkladu učitele, na jeho aktivitě a naopak na pasivitě dětí. Člověka napadá kacířská myšlenka, jako by škola byla zařízením pro učení učitelů, a ne dětí.

Rádi se nazýváme národem Komenského, naše škola je však na hony vzdálena jeho myšlenkám. Komenský byl přesvědčen, že donucování do školy nepatří: vyjádřil to heslem Omnia sponte fluant, absit violentia rebus! (Všechno nechť plyne volně, prosto násilí!) Moderní vědecké výzkumy mu dávají za pravdu. Děti ve škole nepotřebují zábavu a hru, jak se často mylně chápou alternativní přístupy: klíčem ke kvalitnímu učení je zejména smysluplnost, přiměřenost učiva a metod věku, vlastní aktivita dětí, spolupráce a pohoda.

 

V čem by se měla výuka změnit:
Učivo i metody by měly být přiměřené věkové úrovni dětí,
děti by se měly na učení aktivně podílet, nebýt jen jeho pasivními příjemci,
učivo i metody by měly respektovat individuální vzdělávací potřeby dětí.

Z knihy Ingrid Trobischové "Radost být ženou (a čím k tomu může přispět muž)". Knihu vydala společně nakladatelství Signum unitatis a Křesťanský život.

Počet přečtení: 2 824 Datum: 1. 1. 1970