Učení a svoboda | Prameny zdraví

Učení a svoboda

Ani nezáživná látka neodrazuje, pokud mají žáci vliv na způsob učení"Děti nemohou dělat ve škole jen to, co je baví." Zdá se, že tento výrok musí platit beze zbytku. Vždyť je jasné, že děti se mají naučit překonávat překážky, vyvinout úsilí.

Učení a svoboda

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články

Nelze také popřít, že vzdělání obsahuje určité prvky, které dítě prostě potřebuje zvládnout a jejichž souvislosti a smysl nemusí umět ještě dohlédnout, a tudíž by se je samo od sebe neučilo.

Ano, to vše je pravda. Mýtem je naše přesvědčení, že hlavní cestou, jak tomu všemu děti naučit, je cesta nátlaku, donucování, používání odměn a trestů, tedy vnější motivace. Nesprávně se domníváme, že dítě získá víc, když ho přimějeme dělat pro něj sice nesmyslné, ale z našeho hlediska důležité věci, než kdyby se zabývalo něčím, co ho baví.
Člověk se samozřejmě dá přinutit příslibem odměny nebo hrozbou, aby dělal něco,co pro něj nemá smysl a co by z vlastních pohnutek jinak nedělal. Mylná je však představa, že se takto vytvoří vztah k dané činnosti. Výsledkem tohoto postupu naopak je, že se takové činnosti snažíme nějakým způsobem vyhnout, a pokud to nejde, pak ji udělat jen do té nejnutnější míry, abychom ještě získali odměnu či se vyhnuli trestu. Často také způsoby ne právě čestnými.

Nejde o zábavu, ale o přesvědčení
Vnitřní motivace znamená, že děláme něco z vnitřních pohnutek. Často se tyto vnitřní pohnutky chápou zúženě, jen jako přitažlivost cíle či činnosti (vyjadřujeme to právě výrazem, že nás něco baví, zajímá). Zapomínáme někdy, že do vnitřní motivace patří i věci, které nejsou samy o sobě přitažlivé, ale o kterých jsme přesvědčeni, že je máme či musíme udělat, protože je to tak správné nebo to pomůže něčemu, na čem nám záleží. Klíčovým pojmem vnitřní motivace není zábava, ale smysluplnost.

Informace potřebují souvislost
Kromě smysluplnosti udržují vnitřní motivaci ještě svobodná volba postupu práce a možnost spolupráce (označují se jako tři "s" vnitřní motivace). I nezáživná práce může být smysluplná. I nezáživná práce může být udělána dobře a efektivně, pokud máme vliv na její průběh, můžeme si zvolit způsob, jakým ji budeme dělat. Nezáživná práce se dělá lépe a snadněji ve spolupráci s ostatními.

Výuka v tradiční škole postrádá často smysluplnost, protože nové informace jsou předkládány izolovaně, bez souvislosti s informacemi z jiných předmětů, ale také bez souvislosti se skutečným životem, jsou často nepřiměřené věkové úrovni dětí i jejich individuálním schopnostem. Zde je tedy první rezerva pro zlepšení.

Další dvě součásti vnitřní motivace, možnost ovlivňovat způsob práce a spolupracovat, tradiční škola neposkytuje téměř vůbec. Teprve alternativní přístupy přicházejí s výukou založenou na tzv. kooperativním učení ve skupinkách, kde děti jednak spolupracují,jednak mají možnost dohodnout se, jakým způsobem úkol pojmou (ten je předestřen jako problém k řešení, nikoliv jako provedení zadaného postupu). Například i násobilka se dá učit bez stresu a donucování, když se "promrskává" při vyučování ve dvojicích (samozřejmě ne pod hrozbou známky) a nenechává se na osamělé učení doma.

Když hovořím o možnosti zvolit si způsob práce, samozřejmě mám na mysli, že se to děje v rámci určitých pravidel a omezení. Byla bych nerada, aby se tato slova vykládala tak, že by děti měly rozhodovat o tom, zda se učit matematiku, nebo ne, ale rozhodně by měly mít alespoň možnost vybrat si úkol z nabídky několika možností. Vzpomínám si na zážitek z Dánska. Tam nám jedna pant učitelka vyprávěla, jak na konci druhé třídy požádala děti, aby jí napsaly, co by se chtěly učit. Byl to velmi dlouhý seznam. Protože v Dánsku osnovy pro dějepis ve třetí třídě znějí: "Probrat jedno významné historické období a učit děti historicky myslet," zeptala se jich také, které období by je nejvíc zajímalo. Děti se dohodly na pravěku. Ona potom připravila šestitýdenní projekt, kde si děti zkusily dlabat dřevo pazourky, šít z kůže, barvit přírodními barvivy atd.

Domácí úkol nemusí být cvičení
Smysl, možnost volit vlastni postup a spolupráce by se měly dostat i do domácích úkolů. Místo vypracování cvičení 3 na str. 42 by děti mohly například zjišťovat názory lidí ve svém okolí na zajímavou otázku, zjistit výskyt něčeho, porovnat informace z různých zdrojů, systematicky sledovat vývoj nějakého jevu a podobně. Při takových úkolech mají děti přece jen trochu prostoru pro vlastní rozhodování, možnost zorganizovat si práci. Učí se vytrvalosti, iniciativě, mohou spolupracovat.

Když se vyslovuje věta, že děti nemohou dělat ve škole jen to, co je baví, většinou se také dodává, že v životě budou muset dělat také spoustu věcí, které je nebaví. Když se v dospělosti ocitneme v situaci, že musíme dělat něco, co nás skutečně nebaví a ani nemá smysl, pak - na rozdíl od dětí - máme možnost s tím něco dělat. Třeba odejít ze zaměstnání nebo se snažit něco v té činnosti změnit. Tuto možnost však děti v tradiční základní škole většinou nemají.

Chceme, aby se děti naučily překonávat překážky. Dělat něco pod tlakem nemá však s překonáváním překážek nic společného. Ani velmi přitažlivá činnost není přitažlivá úplně ve všech svých složkách. Ale ty nezajímavé složky překonáváme právě proto, že mají v celém kontextu smysl.

Shrňme tedy: pokud máme zájem, aby děti získaly návyk pracovat s plným nasazením, aby byly trpělivé, vytrvalé, tvořivé, iniciativní, učme je to na činnostech, které je baví, protože mají smysl (a nemusí být přitom zábavné), dejme jim prostor pro vlastní rozhodování a umožněme spolupracovat.

Jana Nováčková, NEMES

Počet přečtení: 2 066 Datum: 1. 1. 1970