Tazatel po smyslu | Prameny zdraví

Tazatel po smyslu

Na pražském sídlišti je devátá ranní. Filosof Erazim Kohák (*1933) mě vede do bytu. Zout se nesmím, protože rozhovor se uskuteční v pokoji s cedulkou Filozofický ústav – odštěpné pracoviště – v pracovní době nevyrušujte.

Tazatel po smyslu

Rubrika: Ekologie | Typ článku: Články

Vstupujeme na jeho pracoviště v paneláku, který k nelibosti mnohých považuje profesor Kohák za úsporné a ekologické bydlení koncentrující lidi, kteří se tak příliš nerozlézají do krajiny. Na stole je pár zbývajících svazků jeho poslední knihy Oheň a hvězdy, rozvinutí jeho pohledu na environmentální etiku. Hovoříme nejen o ní, ale i o smyslu (českého) žití a environmentálním hnutí.

Jak se u vás jakožto filosofa formoval váš zájem o ekologii a otázky životního prostředí? Vycházel i z vašich náboženských kořenů evangelíka, studenta teologie a jistou dobu i evangelického faráře?

Já jsem se k tomu dostal přes etiku. Otázka dobra a zla, to mě přivedlo k filosofii. Vycházel jsem z myšlenky, že se chováme k přirozenému světu, jako by to byla surovina. Zatímco my jsme ti opravdoví surovci. A tak jsem si začal uvědomovat, že ti živáčci – to je pojem profesorky Hany Librové – jsou naši bližní. To není surovina pro naši spotřebu. A pak ta další otázka – když ne surovina, tak co? A protože mám náboženské pozadí, okamžitě mě napadne pojem bližní. Jsou to moji bližní. Tady už máte ten ekologický postoj. Přistupovat s úctou k nekonečnému Božímu daru – přírodě.

Člověk vždycky nějakým způsobem přetváří prostředí kolem sebe. Je možné najít nějaký způsob bytí, který může být s okolím v souladu? Anebo se vždycky jedná o narušování, které se můžeme jenom snažit nějak minimalizovat?

Vždycky se jedná o určitý zásah. Ale je to i náš svět. Stejně jako ti ostatní živáčkové, my sem patříme. Takže to není něco, co bych nám měl za zlé. Co bych měl člověku za zlé, je, když ničí nadbytečně. Bezohledně. Když si to neuvědomuje. Když žije bezmyšlenkovitě. Dobrý život je život, který se sám nad sebou pozastaví.

Dá se ovšem naše potřeba zajistit si bezpečný a blahobytný život provádět tak, abychom přírodu nadbytečně neničili? Nevylučuje se to kvůli nám lidem, kteří máme převahu v možnosti přetvářet?

Je to slučitelné. Leč není to snadné. Je třeba otřást tím základním předpokladem, že já jsem centrem světa. A že hodnota všeho, co je, se odvádí z toho, co to znamená pro mě. Člověk musí překonat ten egocentrismus, to zaujetí sám sebou. Když je pro mě něco důležitější než já sám, potom to štěstí najdu. Ale dokud to nejdůležitější je, co já bych rád a co já bych chtěl, pak budu nešťastný celý život.

Co má být motorem našeho konání a tím, po čem máme toužit? Blahobyt?

Určitě ne. Toužit potřebujeme po lásce, po úctě, po tom, abychom si vážili lidí a oni si vážili nás. Když je člověk trochu pracovitý, blahobyt téměř vždy přijde. Blahobyt je přirozený stav člověka. Toužit po něm ale nemá úroveň. Já si vážím lidí, jejichž zásadní postoj je milovat a dávat.

Během celé komunistické éry 1948–1989 jste žil za Atlantikem. Jak se vám v té době jevila ekologická situace a stav přírody u nás?

Přemýšlel jsem o tom intenzivně, také jsem o tom mnoho napsal, a jevila se mi jako katastrofická. Jako by tady lidé přestali vnímat svět jako dar, a to je vždycky nebezpečné. Tady to byla karikatura Západu. Hodnoty, které na Západě byly okrajové, se tady staly ústředními.

Které ze západních hodnot máte na mysli? Které byly okrajovými na Západě a tady měly ústřední místo?

Tady hrálo prim prostě získat, mít a vlastnit. Byla to etika hromadění, kterou jsme obyčejně přičítali Západu, ale tady přitom byla daleko intenzivnější. Třeba první, co jsem zjistil v Československu v roce 1968, že nebylo možné ztratit podpatek a zase ho najít, protože za pár minut byl pryč. Takovej pěknej podpatek, gumovej. Někdo ho hned sebral. Protože tady i předmět velice malé hodnoty byl něčím nenahraditelným. Ve Spojených státech, snad je to díky nadbytku, se lidi tak nepídí po maličkostech. Dovedou být velkorysí.

Když jste se po roce 1989 do Československa natrvalo vrátil, jak se vám nově svobodná společnost jevila? Nacházel jste zde své místo?

Já jsem neměl čas dumat nad tím, jaký mám vztah k té nově nabyté svobodě. Byl jsem rád, že jsem doma. A nevracel jsem se proto, že by se mi stýskalo. Vyrůstal jsem jinde, nestýskalo se mi. Ale vracel jsem se, protože nad tím hraničním kamenem při odchodu v roce 1948 jsem přísahal Pánu Bohu a svému tatínkovi, že až to tady praskne, pojedu domů. A budu sloužit této zemi tak, jak by jí sloužil můj tatínek. A to byla má hlavní motivace.

Hned v devadesátých letech jste se u nás stal jedním z nejdůležitějších myslitelů ve vztahu člověka, přírody a životního prostředí. Stalo se právě toto vaší službou zemi?

Já jsem byl především učitel. A tu práci jsem měl rád, měl jsem rád mladé lidi. A měl jsem rád filosofii. Protože když jsem vyrůstal, můj život neměl vůbec žádný smysl. Můj život, to byl naprostý zmatek. Sotva jsem se narodil, byla krize. Sotva krize začala polevovat, přišli Němci. Sotva Němci odešli, přišli komunisti. A jestli myslíte, že to byl zásadní rozdíl, nebyl. A tak pro mne ta základní otázka je – jaký to všechno má smysl? A proto pro mě filosofie byla především otázkou po smyslu života, smyslu žití a bytí, nikoliv o antických textech. Snažil jsem se tyhle myšlenky předávat mladým lidem, kteří byli velice otevření.

Jakým způsobem jste ke svým studentům přistupoval, aby vám naslouchali?

Učil jsem filosofii, to znamená, že jsem měl určitou materii, určitou látku, kterou jsem musel zpřístupnit, předložit. Ale v tom způsobu, jakým jsem s tou látkou pracoval, jsem předával taky něco jiného. Předával jsem i tu svoji – ono to bude znít nabubřele, ale – filosofickou vášeň. Protože filosofie pro mě je vášeň, ne jenom živobytí. A snažil jsem se je přizvat k tomu, aby se mnou žili. Aby se mnou prožívali tu otázku po smyslu. Když oni vidí, že vy tu otázku smyslu žijete, jsou obyčejně ochotní ji žít s vámi. Důležitá otázka byla, co to vůbec znamená být Čech v této situaci. Snažil jsem se jim otevřít oči, aby i oni viděli, že tohle je jaksi náš celoživotní úkol. A že být Čech, to není jenom otázka narození, to je úkol.

Pravděpodobně jste to byl vy, kdo způsobil, že záhy po revoluci vznikla a rozvinula se značně environmentálně citlivá a sebereflexivní generace.

Snažil jsem se, a měl jsem mnoho pomocníků. Profesorku Hanu Librovou, profesora Jana Kellera, nebyl jsem sám. Potom jsem měl velikánskou výhodu, že na filosofii najdete mnoho lidí s evangelickými kořeny. A ti jsou načichlí Biblí, čili jsou zvyklí na takové vážné otázky. A na tom jsem budoval. Můj nejmilejší přítel za mnou dokonce začal chodit do kostela na bohoslužby, když jsem působil jako farář.

Mluvil jste o tom, že být Čechem je úkol. Vyplývá ten úkol z historického údělu, kdy je úkolem soudobého společenství tento zdánlivý úděl zvrátit?

Ano, a není to právě jenom společenství v prostoru, ale v čase. Já jsem součástí českého žití, českých dějin, a dějiny nejsou něco, co bylo kdysi. Dějiny, to je děj našeho žití. A onen děj byl pro mě vždycky velice důležitý. A byl často velice zapeklitý. Jak říkám, jsem ročník 1933. Další zajímavý ročník je 1939, pak 1945, pak 1948. A jako filosof jsem si musel klást tu otázku – jaký to má všechno smysl, proč to vůbec všechno děláme? Proč se na to nevykašlat a neodjet do Ameriky? A já jsem měl velice silný pocit, že sem patřím, této zemi jsem něco dlužen, jsem něco dlužen svému tatínkovi. Přežil Mauthausen, maminka Terezín – já jsem jejich syn. Jsem něco dlužen tomuto ději, ve kterém jsem se našel.

Co to znamená někam patřit? Je tam důležitý konkrétní prostor nebo krajina toho prostoru?

Ne – je to především úkol, který vám ten prostor dává. Že váš život začíná mít smysl, protože vy máte určitý úkol. Že v něm nejste jenom pro sebe. A to je hrozně důležité, aspoň pro mě. Jsem tady doma. Mám tady své známé, místa, známé věci, známé úkoly, vím, co bych měl tomuto životu dát a co mi ten život nabízí. Tato země pro mě není prostá lokace. K něčemu mě vyzývá. Něco mi dává. A já si kladu otázku, k čemu mě vyzývá. Co jsem jí dlužen. Co je tady potřeba udělat z toho, co já umím. Tak se hledá smysl života. Je skrytý v té otázce, co já umím, co je tady potřeba. A ono už to tak do sebe zapadne.

A onen úkol, který byste tomuto místu měl dát, je ve vašem případě naplněn čím?

Vychovávat mladé lidi, aby nevyrůstali bez paměti. Vychovávat je, aby přemýšleli o tom, co všechno jsme žili. Aby si uvědomili, kolik v životě dostávají darů a že nic není zadarmo. A my jsme tolik obdrželi. U nás jsou lidi zvyklí si hodně stěžovat. To je špatně, já se snažím naučit je děkovat. Děkovat je důležitější než stěžovat si.

Rozhovor s Erazimem Kohákem připravili Ivo Bystřičan a Zuzana Zelenková. Přetištěno z časopisu Sedmá generace 4/2017. Redakčně kráceno.

Počet přečtení: 549 Datum: 31. 12. 2018