Tajemství pavoučích sítí | Prameny zdraví

Tajemství pavoučích sítí

Živá stvoření využívají různorodou škálu způsobů, jak se k něčemu přilepit či něco přichytit. Patří mezi ně třeba chloupky na nožkách gekonů (o kterých jsme již psali).

Tajemství pavoučích sítí

Rubrika: Evoluce vs. stvoření | Typ článku: Články

Jednou z nejznámějších lepivých záležitostí v přírodě je pavoučí síť. Vlákna sítě jsou silnější než jakékoliv vlákno vyrobené člověkem, včetně vlákna ocelového – kromě toho jsou odolná teplu. Pouhá síla však k zachycení hmyzu nestačí – pavouci vylučují na vlákna malinké kapičky lepidla, a to asi dvacet kapek na jeden milimetr délky vlákna. Jak toto funguje, bylo dlouho záhadnou, až tajemství rozluštili biologové z University of Akron v Ohiu.

Většina lepidel plní jedinou funkci; tou je přilepit věci k sobě. Pavoučí lepidlo je ale jiné, je multifunkční – jedna se o „chytré lepidlo“. Pavoučí lepidlo sestává z polymerů – dlouhých moleků složených z molekul malých, které jsou spojené dohromady – jimž se říká glykoproteiny. Malé molekuly jsou aminokyseliny a cukry. Tyto jsou spojené křížem, což znamená, že síly se dají efektivně rozložit – jak to vyjádřil jeden z výzkumníků: „Účinnost adhezivní látky závisí na tom, jak se v ním přenášejí síly.“ Křížové spojení má za následek, že kapičky jsou stokrát lepivější.

To by ale mohlo představovat problém, když chce pavouk odstranit chycený hmyz ze sítě. Řešením je lepidlo s proměnlivou lepivostí: mnohem silnější za vysokých rychlostí než za rychlostí nízkých. Lepidlo je silně lepivé, když v síti uvízne letící hmyz, zmítá-li se potom v ní a jeho pohyby jsou již pomalejší, začne se lepidlo chovat spíše jako gumový pásek. A když se hmyz přestane úplně pohybovat, pavouk jej dokáže poměrně snadno vymotat, protože lepivost je ještě nižší.

Vědci jako obvykle složili nekomentovanou poklonu evoluci, i když otázka evoluce vůbec s jejich výzkumem nesouvisela. Když ale v jejich jejich komentářích přejdeme pár bezduchých nesmyslů, poskytují vlastně velmi silné argumenty pro stvoření:

„Příroda vyvinula myriády dobře kvalitních lepivých látek, které pomáhají při pohybu, sebeobraně i chytání kořisti.“ Po vyjmenování několika příkladů pokračovali: „Existence podobných adhezivních strategií u relativně velmi vzdálených druhů zvířat naznačuje, že v evoluci přirozených adheziv musel existovat nějaký společný designerský princip.“

Dnešní návrháři se snaží poučit od designu pavoučích sítí. Jeden vědec uvedl: „Tyto poznatky by měly významně přispět k vývoji syntetických adheziv, která by byla použitelná v biomedicíně, ortopedii a v přípravcích pro hojení ran. Pochopení toho, jak pavouci užívají své unikátní lepidlo, pomůže vědcům vyvinout reverzibilní adheziva, která budou účinkovat i ve styku s vodou.“

Nejedná se vůbec o ojedinělý příklad toho, jak se člověk může poučit u Stvořitele, mistrného návrháře. Ve skutečnosti v biologii prakticky nic nedává smysl, pokud to nevnímáme ve světle stvoření.

Poslední zbývající otázkou zůstává, proč vlastně Bůh vytvářel něco, co mělo sloužit k chytání a zamotávání hmyzu? Je možné, že před pádem (do hříchu) pavouci chytali něco jiného. Víme, že ještě dnes někteří malí pavoučci zachytávají pyl, který jim slouží za potravu – a existuje dokonce i pavouk vegetarián. J

Jonathan Sarfati, Creation Magazine

Počet přečtení: 431 Datum: 26. 4. 2018