Zubní sklovina

Přesto je povrchová vrstva zvaná sklovina, i když je nejtvrdší látkou v lidském těle, křehká jako sklo. Sklovinou je pokryt hlavní materiál zubu, žlutavý dentin (i sloní kly jsou z pevného dentinu). Jaké skrývá sklovina tajemství, že zůstává bez prasklin – navzdory své křehkosti?

Jakmile dojde i k malé prasklině ve skle, rychle se jím šíří. Výzkum, při němž byla aplikována tlaková zátěž na zuby člověka a mořské vydry, však ukázal, že sklovina má řadu vlastností, které šíření prasklin zabraňují.

Hlavním důvodem jsou tzv. tufty, shluky prasklinám podobných „defektů“, vznikající během vývoje zubu v místech spojení skloviny s dentinem. Ty se pak stávají výchozím bodem pro praskliny, ale jsou hluboko v zubu, takže jsou chráněny před kazem. A prasklina se stabilizuje díky „ochraně proti napětí“ od sousedních tuftů. V jedné výzkumné zprávě vědci uvedli: „Tufty, které společně působí jako les malých kazů, potlačují šíření těchto prasklin vzájemným rozdělením napětí mezi sebou.“

Dalším prvkem odolnosti proti prasklinám je uspořádání hranolů v zubní sklovině, což jsou její základní jednotky. Svazky hranolů se na délce spoje skloviny a dentinu vzájemně kříží s vnějším povrchem skloviny, což je vzor nazývaný dekusace. Toto rovněž brání šíření prasklin.

Šíření prasklin je také brzděno košíkovou mikrostrukturou skloviny a samoopravným procesem, při kterém se organickým materiálem vyplňují trhliny rozšířené z tuftů, které se samy také uzavírají organickou hmotou. Tento typ výplně spojuje protilehlé stěny trhliny, což zvyšuje potřebnou odolnost k pozdějšímu rozšíření trhliny.

A konečně, sklovina je dynamická, není statickým materiálem, jako je sklo. Při rozšíření praskliny se zub sám zahojí tak, že vyplní prostor organickým materiálem, který slepí stěny trhliny a zabrání tak jejímu dalšímu šíření.

Není to poprvé, co příroda – nebo lépe řečeno její designér – překvapila vědce extrémně odolnými strukturami, sestavenými však z křehkých materiálů.

Jonathan Sarfati, přetištěno z kreacionismus.cz