Směřovat výš... | Prameny zdraví

Směřovat výš...

Lze-li někoho označit za opravdu úspěšného člověka, pak je jím bezpochyby Ben Carson, renomovaný neurochirurg Hopkinsovy kliniky, který se na vrchol své kariéry vyšplhal z údolí černošského ghetta a prostředí neúplné rodiny.

Směřovat výš...

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články

Na počátku jeho kariéry nic nenasvědčovalo tomu, kam až to malý černošský chlapec dotáhne - jeho rozvedená matka na něj kvůli finančním potížím neměla moc času, mimo televize a slastné zahálky ho nic nezajímalo a ve třídě patřil mezi vysmívané "outsidery". Pak se ale jeho "životní karta" obrátila a on se zařadil mezi úspěšné.

V roce 1987 vstoupil do historie medicíny jako vedoucí operačního týmu, který poprvé úspěšně oddělil siamská dvojčata spojená temenem hlavy. O své cestě na vrchol vypráví Ben Carson v knize "Směřovat výš", z níž uvádíme následující ukázku:

Na jaře roku 1990 jsem dostal nabídku promluvit ke studentům střední školy ve státě Washington. Ta škola nestála přímo v rezervaci, ale navštěvoval ji velký počet indiánských studentů, kteří v rezervaci žili. Další studenti se více méně rekrutovali z rodin sezónních dělníků.

Jeden z učitelů, ačkoli byl rád, že jsem přijel, považoval za nutné mě předem varovat: "Víte, pane doktore, na naší škole jsou velké problémy s drogami."
"Ale s takovými problémy se potýkají i jiné školy, takže..."
"Jenomže pro tuhle komunitu je navíc typická vysoká míra násilí a kriminality."
"Ano, rozumím," řekl jsem.
"Doufám, že nebudete zklamaný, pokud vás nepřijmou tak, jak jste možná očekával," upozornil mě zástupce školy. "Když vezmete v úvahu prostředí, v němž vyrůstají - možná ne všechny studenty bude zajímat, co jim chcete říct. Mohou se chovat hrubě...."
"To není všechno," přerušil ho jiný učitel, "také by na vás mohli začít něco házet."
"A doufám, že jste už slyšel o té vraždě, co se tu nedávno stala."
"Ano," přikývl jsem, "dostal jsem poštou výstřižek z novin."
"Tak vám asi neušlo, že nešlo jen o běžnou vraždu; tělo někdo navíc rozřezal na kousky."
"Ovšem, četl jsem o tom. Rozhodně mě to neinspirovalo, abych se sem těšil ještě víc, ale připravilo mě to na nejhorší. A děkuji za vaše varování, beru to na vědomí."

Když se přiblížil čas setkání se studenty, zástupci školy mě zavedli do tělocvičny. Vzápětí se tam nahrnul i houf studentů. Divoce se pošťuchovali a halasně na sebe pořvávali, když si hledali židli, na kterou by se mohli usadit.

Bylo to zvláštní, ale mě se při tom pohledu zmocnil pocit klidu a jistoty - modlil jsem se přece za to ještě předtím, než jsem přijal pozvání zde přednášet. A také mi připadalo, že s těmi studenty mám něco společného.

Ředitel mě představil, já jsem vstal a šel směrem k dřevěnému pódiu. Studenti byli velice hluční, několikrát jsem je musel překřikovat. Pak jsem konečně mohl začít vyprávět svůj příběh:
"V páté třídě jsem neměl konkurenci. Hloupějšího žáka než já byste v mém ročníku nenašli. Nikdo by ve mně nehledal inteligentního tvora, a hlavně ne já sám. Vždycky jsem očekával nejhorší známky a věděl jsem, že při hláskovací hře budu vyřazen jako první. V zeměpise jsem nedokázal určit ani jedno hlavní město..."

Přerušil jsem vyprávění, protože moji posluchači najednou úplně ztichli. Usmál jsem se na ně a pokračoval jsem: "Jednou jsem dostal z matiky čtyřku. A víte, co se stalo? Učitel mě pochválil. ,No, Bene, tohle je přece zlepšení!'

Jestli to nevíte, tak dostatečně neznamená doslova, že vaše vědomosti plně stačí. Ale pro mě to byla úžasná změna, když jsem předtím dostával pravidelně pětky. V pololetí jsem mamince přinesl vysvědčení, kde čtyřka byla tou nejlepší známkou. Moje matka měla jen minimální vzdělání, a proto věděla, že se mnou sama nepořídí nic. A tak se obrátila k tomu, kdo by mohl něco změnit - modlila se k Bohu o pomoc."

Navzdory předchozímu varování ze strany učitelů jsem se nikdy nesetkal s pozornějším obecenstvem. Viděl jsem jim na očích, že mi rozumí, když jsem mluvil o svých rozpacích a o tom, jak jsem sám sebe nenáviděl za své postavení ve třídě. Ta jejich nenadálá pozornost mi prozradila, co cítí někde hluboko uvnitř: "Hele, tohle mi něco připomíná!"

Poslouchali napjatě o úsilí mé maminky přimět mě přečíst dvě knihy za týden, o tom, jak mi škola zaplatila brýle a já jsem konečně něco viděl, a jak jsem se vyhrabal z pozice hlupáka a téměř přes noc se vyšvihl mezi třídní esa.

Následovalo pár vět o mém vzdělání a o tom, že pracuji jako chirurg. Poslouchali skoro s otevřenou pusou, když jsem jim líčil, jak se provádí hemisferektomie, operují rakovinové nádory, a jak se nám podařilo oddělit dvojčata manželů Binderových. Když jsem se zmínil o několika pacientech, kteří patřili k předem ztraceným případům, někteří studenti se ještě více naklonili dopředu, aby jim nic neuniklo.

Také jsem jim po stručném úvodu přednášel o složitosti mozku, dával jsem příklady, čeho všeho je mozek schopen. V očích studentů se zračil němý úžas.
Když jsem skončil, několik velkých kluků v první řadě se zvedlo a začali tleskat. Pak se zavlnily i další řady. Všichni ti hluční, hrubí, neotesaní výrostci vstávali ze svých židlí a za chvíli už tleskal celý sál.

Ředitel shromáždění rozpustil, ale studenti se natlačili kolem mě, kladli mi otázky, prosili o autogram a nechali se se mnou fotografovat. To jsem opravdu nečekal. A učitelský sbor - ten byl úplně v šoku.

Když o této zkušenosti přemýšlím, mám dojem, že učitelé neviděli budoucnost svých žáků v nijak růžových barvách, neviděli ji perspektivně. Ve svém přístupu byli možná příliš svázáni sociálním zázemím a chudobou těchto studentů. Z těch dobře míněných varování před přednáškou se dalo vyčíst, že oni sami své studenty nijak nepovzbuzují, protože nepředpokládají, že by se jejich žáci mohli vymanit z prostředí, ve kterém žijí, a doufat v něco víc.

Ono vlastně nezáleží na tom, k jaké skupině mladých lidí mluvím. Všichni potřebují a chtějí slyšet to, co by je povzbudilo a dalo jim naději: Ty to zvládneš, dokážeš to.

Když jsem byl v páté třídě, nedal jsem na sobě znát, že bych chtěl v budoucnu něčeho dosáhnout. A moji spolužáci byli určitě přesvědčeni, že je mi všechno jedno. Jak moc se však mýlili!

Někteří lidé se tváří, jako by jim na ničem nezáleželo, nebo se dokonce chovají agresivně, protože se bojí, co by se stalo, kdyby se o něco skutečně pokusili. Bojí se budoucnosti - nemají žádnou naději na úspěch. Co bych tak asi já mohl očekávat? Tato netečnost jim však pravděpodobně slouží jen jako zástěrka jejich skutečných pocitů. Alespoň já to tak tehdy prožíval.

Často připomínám sobě i jiným to, zač jsme zodpovědní: vzít mladé lidi "pod křídla", poukázat na jejich intelektuální možnosti. Etnický nebo sociální původ nijak nesouvisí s našimi vrozenými schopnostmi. Skutečné "mozky" můžeme najít nejenom v Beverly Hills či Hyde Parku, ale i v indiánských rezervacích nebo v dělnických koloniích.

Zvlášť mladí muži si často hrají na velké "frajery" - jako by si tím chtěli vynahradit nedostatek vzdělání a intelektuálních výkonů. Je rozhodně pohodlnější vzít si za vzor Ramba nebo Terminátora, protože je člověk vidí všude kolem sebe a nemusí používat mozek, když je chce v něčem napodobit. Vzít si za vzor výborného fyzika, filozofa nebo státníka, to si žádá mnohem více úsilí.

Z knihy Bena Carsona a Cecil Murphey "Směřovat výš". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.

Počet přečtení: 3 936 Datum: 14. 1. 2008