Skryta a v bezpečí | Prameny zdraví

Skryta a v bezpečí

U ženy tvoří tělesné a duševní jednotu v daleko větším měřítku než u muže. Proto je žena často považována za "hříšnější". Ve skutečnosti je to však tak, že kolikrát nevědomý muž nerozumí těsnému spojení obou sfér u ženy.

Skryta a v bezpečí

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Zatímco obecná představa je taková, že duše je obestřena tělem, u ženy je tomu naopak: duševní obestírá vše tělesné. Dr. Bovet jednou srovnal lásku muže s teplým pláštěm. Jestliže se žena cítí tímto pláštěm zahalena, může se svému muži zcela a bezpodmínečně odevzdat duší a tělem. Aby jí muž tento pocit zahalenosti poskytl, musí se učit, že vyjadřovat city není nic nemužného. Když jeho slova a dotyky odpovídají jeho vnitřnímu postoji, může z nich žena poznat, že ji miluje.

Už malá nepřívětivost, výčitka, tvrdé nepromyšlené slovo mohou do pláště udělat díry, které vezmou ženě pocit bezpečí natolik, že je pro ni plné odevzdání nemožné.

Mlčení pak žádné díry nezalátá. Stejně marné je pokoušet se vyléčit duševní zranění tělesným spojením. Zbývá jen trpělivý společný rozhovor a ohleduplné vyříkání si bolestivých věcí.

Když jsou spraveny díry, kterými foukal vítr, získává žena něco zcela podstatného, bez čeho není možné její plné odevzdání: důvěru. Jako se svěřuje pták vzduchu a ryba vodě, tak se ona chce svěřit svému muži. V tomto sebedarování spočívá její tajemství. Aby se však mohla darovat, musí se nejprve "mít", musí přijmout a milovat samu sebe a být hluboce vděčná za to, že je ženou.

Potom je schopna tak silně důvěřovat, že by se odvážila skočit i z útesu, aniž by pochybovala, že její muž bude na místě, aby ji zachytil.

Jednou jsem se dívala na naše děti při skákání do vody a potápění. Pro hochy to nebylo nic těžkého. Jakmile se jim skok podařil, chtěli by jej stále opakovat.

Jinak tomu ale bylo s naší jedenáctiletou dcerou. Váhavě stoupala na odrazové prkno a stále se vracela zpět. Marně ji bratři svým voláním povzbuzovali k odvaze. Teprve když skočil napřed otec, aby ji ve vodě chytil, odvážila se skočit a ve svém životě tak odkryla jednu schopnost - důvěřovat.

Muž chce svou ženu dobýt a sevřít do náruče, zatímco jejím největším přáním je vydat se a být dobyta. Toto dobytí je však právem muže jen dočasně. Pak smí zase žena dobývat jej a opětovat iniciativu. Jak to vypadá?

K tomu je důležité vědět, že i muž potřebuje bezpečí. Nalézá je, když mu jeho žena rozumí a snaží se vcítit do jeho pracovních problémů, jako by byla v jeho kůži. Pokud to dělá, vždy na jeho práci najde něco, co si zaslouží uznání. A toto uznání musí vyslovit! Jen málo žen má představu o tom, jak velice je muž závislý na uznání ženy. Nic jej "nedobývá" tolik, jako když jej žena chválí.

Naproti tomu posměch a zlehčování jsou pro něj jed. Když na něj celý den tvrdě dopadá kritika a neúspěchy, přijde často domů "splasklý" jako prázdná duše na jízdním kole. Nikdy po uznání své ženy netouží víc než v tuto chvíli. Ona ho pak musí znova "napumpovat" a pomoci mu dostat se do správné "podoby" tím, že vysloví své uznání. Muž však potřebuje vnitřní pomoc také vzhledem k tělesnému společenství, především tehdy, když se mu nepodaří plně uspokojit svou ženu. Cítí se pak lehce "vinen", jako ten, kdo "selhal" a pro příště má strach. Právě pak je důležité, aby se žena bez jakéhokoliv předstírání vyjadřovala vděčně a s uznáním, přičemž není k zahození ani troška humoru. Zlehčování a kritika by zde měly smrtící účinek. Každé, i to nejmenší povzbuzení muži pomáhá k tomu, aby byl uvolněnější a jistější.

Znám ženy, které dosud neprožily orgasmus. Prožívají však radost a výslovně za to svým mužům děkují.
Po vstříknuti semene má muž pocit nasycení až vyčerpání. Žena si často dostatečně neuvědomuje, že ze sebe vydal fyzickou sílu a že jej přepadá nepřekonatelná potřeba spánku. To se musí naučit chápat.

Muž na druhé straně musí vědět, že delší doba, kterou žena potřebuje k postupnému přiblížení se vrcholu, odpovídá také jejímu očekávání po orgasmu. Chtěla by tam nahoře zůstat co nejdéle, a tak se zdráhá sestoupit zase do údolí. V tomto stavu vrcholného prožitku zvláště touží po skrytí a bezpečí. Je pro ni nepostradatelné, aby nyní věděla, že ji muž drží, aby cítila jeho ochranu a sílu a byla o jeho lásce nově ujištěna něžnostmi i slovy. Slova jsou při tom zvlášť důležitá, protože pro tato ujištění kupodivu neexistuje jiný vstup než ucho.

Pro muže je obtížné vcítit se do této potřeby slyšet, protože má strach, že slova jsou každodenním používáním znehodnocena. Přesto je to tak: žena nemůže být nikdy přesycena tím, když slyší , že ji její muž miluje. Proto se muž musí učit trochu odložit svoji potřebu spánku a odolat pokušení odtáhnout se z objetí ženy a hned usnout. Jinak by se ztratilo kouzlo tohoto okamžiku, světlo by bylo uhašeno a ženy by se zmocnil pocit prázdnoty a tichého zklamání.

Místo toho mohou muž a žena v těchto chvílích prožívat něco z toho, co popisuje dr. Bovet ve své manželské příručce: "Po bouři vášně jsou oba milující se otevření ve svém nejhlubším nitru a mohou si navzájem bezprostředně vidět do duše. Právě prožitá radost je naplňuje hlubokou vděčností vůči sobě navzájem i vůči Bohu za partnera. Nyní si mohou říci a vyjevit věci, které by jinak zůstaly nevyjádřeny. Problémy se řeší beze slov, a právě teď prožívají dokonalé obecenství."

K tomu mi dovolte poznámku, že k prožití pocitu ukrytí a bezpečí patří i trocha inteligence a dobrého vkusu. Všichni známe rozdíl mezi hltavě snědenou svačinou a slavnostním obědem v pěkně vyzdobené místnosti. Hlad je sice utišen v obou případech, ale přece - jaký rozdíl!

Láska však potřebuje nejen prostor. Potřebuje také čas. Vzájemné harmonie tělesných a duševních prožitků nelze dosáhnout za jediný den. S láskou je to stejné jako s čerstvě vysazeným malým stromkem - je něčím živým, co roste. Aby dozrály její drahocenné plody, je potřeba času.

Manželé by proto neměli být zklamáni, jestliže k dokonalé sexuální harmonii nedojde během prvních měsíců nebo i let jejich manželství. Nikdy by se neměli vzdávat naděje. Vzpomínám si, jak jsem ronila slzy, když jsme jednou s mým mužem vyhledali našeho rádce v manželství kvůli problému, jenž se nám zdál neřešitelný. Zeptal se nás, jak dlouho jsme spolu. Vzlykla jsem: "Už osm let!" Dobrotivě se usmál: "Ach, to jste tedy teprve nemluvňata!" Pak nám řekl, že už je ženatý 43 let, a stejně tak dlouho jako lékař o manželských otázkách přemýšlel, četl a zabýval se jimi a dodal: "Myslím, že teď vím asi tak dost, abych mohl vstoupit do manželství."

Manželství není cíl, ale cesta. Muž a žena společně putují. Rostou, zrají a učí se milovat tak, aby jako zralý plod svého manželství získali také sexuální harmonii.

Z knihy Ingrid Trobischové "Radost být ženou (a čím k tomu může přispět muž)".

Počet přečtení: 2 432 Datum: 1. 1. 1970