Rozhovor s E. Kohákem 2
To je nejzákladnější otázka celému lidství - jak se bránit lidskému sklonu ke krátkozrakému egoismu. S tím se lidstvo potýká léta letoucí. Já neznám jiný recept, než si uvědomit následky svého jednání. Vy mi kladete otázku, jak vychovávat lidi k vyspělosti. Samozřejmě, lidé sami nesou odpovědnost. Člověk se nenaučí odpovědnosti jinak, než že je svobodný.
Když evropské mocnosti říkaly, že dají svým koloniím svobodu, až budou zralé, tak tím říkaly, že tam budou navěky. Protože teprve svobodou se člověk učí svobodě. A jak učit vyspělosti, jak učíte své děti vyspělosti? Potřebují poznat následky svého jednání. Budujete v nich schopnost cítit s druhými, učíte je být hodný ke kočičce s tím, že je učíte, aby pochopily, že kočičku to také bolí.
Ta schopnost štědrosti ducha, to je to nejzákladnější, co potřebujeme budovat. A to se nedá budovat jenom okecáváním. Tady potřebujeme také zákonodárství, které podporuje odpovědné jednání. Potřebujeme vychovávat podporou, poskytnout alternativní možnosti. Je nesmírně důležité pro zachování civilizace v Evropě, hustě osídlené, abychom zachovali hustou sít kolejové dopravy. To si uvědomuje Evropská unie. U nás nám to začíná pomalounku docházet. Ale jinak nemám jiné jednoznačné řešení. Ježíš se snažil učit lidstvo takové vyspělosti, štědrosti a dlouhodobé péči - a jak dopadl?
Mluvil jste o tom, že se tomu můžeme naučit, až poznáme následky své ho jednání. Nemyslíte, že je to už trochu pozdě?
Jestliže je to příliš pozdě, pak nevím, jak to řešit. Podívejte se, to je možnost, kterou si musíme uvědomit. Je možné, že je příliš pozdě; je možné, že lidé nejsou schopni se poučit včas. Mimochodem jsem chtěl říci, že to poznáme poznáváním následků, nikoli, že se to budeme učit, až poznáme následky. Ale nemohu vyloučit tu možnost, že zničíme obyvatelnost tohoto světa. Nikoli ekologové, nýbrž někteří vědci, kteří se zabývají podmínkami života, např. Edmund O. Wilson, americký vědátor v Bostonu, nebo James Lovelock, by řekli, že lidstvo má sebezkázu v popisu práce, že to má zakódované v genech.
Píšete o tom, že bychom my, nadspotřební lidé, měli snížit své nároky. Jak to udělat? Žijeme totiž ve společnosti, která nám klade určité hodnoty, kterým se podvědomě přizpůsobujeme. Jak se vychovávat ke skromnosti a nepřekážet sami sobě a přírodě a neubližovat si?
Jak se vychovávat, to je odvěký problém. Pokud hledáte technickou odpověď, pak bych doporučil knihu "Faktor Vier". Česky to vyšlo jako "Faktor čtyři", i když idiomaticky by to bylo "Na čtvrtou". To je kniha plná takových šikovných receptů, jak je možné snížit náročnost našeho pobývání na zemi. Pokud jde o otázku osobní, jak mohu já jednat, tak bych řekl dvěma způsoby. O všem, co dělám, je třeba si položit otázku: Je to opravdu nezbytné? Často řeknu ano. Spáchal jsem ekologicky velmi zhoubnou věc, jel jsem za dětmi do USA. Jeden takový přelet přes oceán vytvoří víc škodlivin, než kdybych celý rok jezdil ve špatně seřízeném trabantu. Nevlastním auto, vlastním tramvajenku a senior pas ČD. Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Ale žil jsem tam celý život, mám tam děti a kdyby moje děti přijely za mnou, tak by přes ten Atlantik muselo letět sedmnáct lidí.
Mohu také dělat takové malé volby. Potřebuji myčku na nádobí? Sotva. Jsme dva staří lidé a můžeme si povídat, když manželka myje a já utírám, to je fajn.
Ale ta nejzákladnější otázka je: Jak vychovávat sebe a nejít s proudem, jak vybočit ze stáda? A tady bych řekl dva základní přístupy. Jeden přístup je položit si otázku: ne, jak se to jeví mně, ale jak se jevím těm druhým? Jak se to asi jeví Pánu Bohu? Někdy to říkám žertovně výrazem: Zeptej se o svém jednání, co by tomu řekli v nebi. Co by tomu řekli, když koupíš pivo v nevratné láhvi. (Nemyslím, že by v nebi měli námitky proti pivu. Proti většině amerických piv určitě, to andělé nesnášejí, ale ne proti takovému Budvaru!) Jen když koupím pivo v nezálohované plastové láhvi a tu plastovou láhev potom zahodím někam do záhonku. To by ti andělé na mne koukali a řekli: Fuj tajbl eklhaft, nebo jak se v tom nebi mluví. Jak vychovávat sám sebe - vidět se nejprve v zrcadle druhých, potom v zrcadle Písma. V zrcadle Božího zákona. A to vyjadřuji tou zkratkou, co by tomu řekli v nebi. Je to míněno jako metafora, ne jako metafyzika.
Užíváte také termín "sebepřekračování". Rozuměl jsem mu jako termínu, který považujete za východisko vztahu člověka k životnímu prostředí. A napadlo mě, jestli ten termín nemá souvislost s Ježíšovým výrokem, kdo by ztratil svůj život pro mě, ten ho nalezne. Takové sebepřekračování těch lidských hodnot?
Samozřejmě. To je můj soukromý překlad Ježíšova výroku do soudobé češtiny. Ale nechci z toho dělat něco moc honosného. Mám na mysli to, v čem hledat útěchu. Už jsem řekl, že útěchu člověk nalézá tehdy, když pomáhá někomu, kdo to potřebuje ještě víc. A to sebepřekračování, co jsem tím měl na mysli, je, že člověk štěstí nalezne, když je přestane hledat, když nezískává, když přestává brát a dává.
Nedávno jsem před zprávami viděl, že se někdo táže, co byste dělal, kdybyste vyhrál milion. Někdo by to šel utratit, někdo zapít. Nikoho nenapadlo; co dobrého se dá udělat s milionem. Třeba hrozně rád bych postavil bazén pro děti v Praze 11, kde ty děti v té betonové džungli nemají co dělat. Je tam takový šikovný dolík, já bych to koupil a postavil bych tam bazén. Obávám se, že by to chtělo víc než milion.
Člověk může mít radost, že může postavit bazén, někdo z toho, že si může koupit mohutné auto. To auto ho hrozně brzo omrzí. Štěstí člověk najde tehdy, když se snaží poskytovat štěstí druhým. Tak to jsem asi měl na mysli tím sebepřekračováním. Také by se to dalo vyjádřit jako "milovati budeš".
Píšete o nutnosti cítit bolest ničeného světa. Tomu lze rozumět v souvislosti s výrokem apoštola Pavla z listu Římanům, že "všechno stvořeni spolu lká…". V tomto duchu mluvil také pan prof. Heller. Mám však za to, že my tuto schopnost cítit už máme utlumenou, že už jsme hodně zlhostejněli. Jak se znovu nechat zasáhnout tou bolestí? Jak překonat lhostejnost?
Ta poslední formulace se mi líbí nejvíc. Stavím se dost s podezřením k takovému nechání se unášet různými citovými formulacemi, ale vždy znovu se vracím ke stejnému problému - neschopnosti vnímat a cítit. A to není pouze problém pocitů, ale také otázka porozumění. Překročit svůj stín, překročit meze svého já.
Ekologický problém není nějaký zvláštní problém ekologie, to je jen jedna stránka problému moderního člověka, který se odnaučil vzájemnosti. Možná tím, že máme tolik, že jeden druhého už nepotřebujeme. Ona je to iluze. My se potřebujeme vždycky, jen si toho nejsme vědomi. Tu mi kladete otázku, která už není o ekologii, ale o psychologii a výchově vůbec. Jak učit člověka překonávat meze vlastního sobectví. Otvírat se vůči druhému. Já nevím, jak to učit. Na to vymýšlejí různé přístupy "hlubinní" ekologové jako John Seed. Mají jakousi přírodní mši, říkají tomu společenství všech bytostí, rituál dost formalizovaný. Nu prosím, nikomu to neberu.
To je celá otázka, jak se učit být člověkem. Masarykův problém budování národa - nejen státu, nýbrž budování lidí - to je otázka vzdělávání, výchovy, na co budou lidé slyšet. O tom máte jedno podobenství, jak boháč v pekle volá Abrahamovi a říká: "Otče Abrahame, nech, ať mohu varovat své bratry". Abraham říká: "Co bys tam chodil, vždyť mají proroky". Ale boháč namítne: "Ti proroci nestačí, ale kdyby tak někdo vstal z mrtvých…". A Abraham odpovídá: "I kdyby někdo vstal z mrtvých, tak ho nebudou poslouchat".
Tento problém je s námi delší dobu. Jsem učitel a celý život jsem se věnoval vyučování nejen nějakých technických znalostí, ale považuji za účel veškeré výchovy právě to otvírání očí a perspektiv.
Co mám proti komerční televizi je to, že perspektivu zužuje a uzavírá. Co bych si přál od veřejnoprávní televize, proč za ni platím koncesionářský poplatek, je, aby otvírala širší perspektivu. No, poslední dva roky to nijak slavné není. Je potřeba právě vzdělávat. Nemám na to nějaký rychlý recept a není to jen problém ekologie. To je problém lidstva, co svět světem stojí, který se jen aktualizoval, protože jsme tak nesmírně nároční a tak nesmírně početní.
Není velkým nebezpečím, chtít mít po ruce rychlý recept na řešení problémů, které se nahromadily?
Je to hrozně nebezpečné. Každý, kdo si myslí, že má jednoduché řešení - pokrok, postavíme ještě jeden Temelín - takoví lidé jsou nebezpeční. Vážím si ekologických aktivistů právě proto, že nemají jen jeden recept. Snaží se upozornit občany na problém a vyzývat je, aby se s problémy vyrovnávali. Ale jednoduché recepty nefungují. Konec konců ani Ježíš nemá jednoduchý recept.
I v náboženství čas od času propadáme pokušení jednoduchých receptů a jednoduchých formulací.
To je, proč potřebujeme stálou reformaci, to je to, proč církev musí sama sebe stále obnovovat. To neznamená, že se musí stále štěpit. Ty reformace byly už před tím, čemu my dnes říkáme reformace. A musí to pokračovat.
Rozhovor s prof. Erazimem Kohánkem připravila otázky kladl dr. Jiří Beneš. Přetištěno z Evangelického týdeníku "Kostnické jiskry" 24/2000.