Riziko konfrontace | Prameny zdraví

Riziko konfrontace

Možná nejtěžším z obtížných a nebezpečných úkolů, které před nás staví láska, je uplatňovat vlastní moc s pokorou. Nejobvyklejším příkladem je nesouhlas s milovanou osobou. Při každé takové konfrontaci vlastně tomu druhému říkáme: "Mýlíš se. Pravdu mám já."

Riziko konfrontace

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Jestliže muž vyčítá ženě její chladnost, chce tím říci: "Jsi frigidní, je to tvoje chyba, že na mne nereaguješ s větším nadšením, ačkoli jsem sexuálně i jinak v pořádku. Ty máš problém, já ne." Žena, která se zlobí na muže, protože netráví dost času s ní a s dětmi, mu vlastně naznačuje: "Příliš se věnuješ práci, a to je chyba. I když je to tvoje práce a ne moje, mám v tom větší jasno než ty a vím, že by bylo správnější, abys svůj čas a energii investoval jinam." Rodiče, partneři i lidé v jiných rolích to dělají běžně, každou chvíli: rozdávají kritiku napravo, nalevo, střílejí od boku. Taková kritika, pronášená obvykle impulzívně, ve chvílích hněvu či podráždění, přispívá spíše k nesouladu a zmatku v tomto světě než k jeho vyjasnění.

Pro skutečně milujícího člověka není snadné se odhodlat ke kritice nebo nesouhlasu; ví totiž, jak těžké je nesklouznout k aroganci. Nesouhlas s milovanou osobou znamená, že se vůči ní stavím do pozice morální nebo intelektuální převahy (přinejmenším v dané konkrétní oblasti). Opravdová láska však uznává a respektuje jedinečnou osobnost a nezávislost toho druhého. Milující člověk, který si cení jedinečnosti a odlišnosti milované osoby, bude dlouho a pečlivě vážit, než dojde k závěru: "Mám pravdu a ty se mýlíš. Vím lépe než ty, co je pro tebe dobré." V životě se občas stává, že někdo ví, co je pro druhého dobré, lépe než on sám; prostě dané věci lépe rozumí a je v tomto ohledu moudřejší. V takovém případě má tento moudřejší jedinec, kterému záleží na duchovním růstu toho druhého, přímo povinnost ho s tímto problémem konfrontovat. Milující člověk proto často prožívá dilema mezi respektem k nezávislosti milované osoby a odpovědností, která mu velí zasáhnout a vést, když to ten druhý zjevně potřebuje.

Toto dilema se dá vyřešit jen pomocí přísného sebezpytování. Musíme pečlivě zkoumat, jaká je vlastně hodnota naší "moudrosti" a zda naše potřeba ujmout se vedení nemá nějakou skrytou motivaci. "Vidím to všechno vskutku jasně nebo vycházím ze sporných předpokladů? Rozumím opravdu své milované (svému milovanému)? Co když je její (jeho) cesta ta správná a mé nepochopení je důsledkem omezenosti mého vlastního pohledu? Jsem přesvědčen, že milovaná (můj milovaný) potřebuje zásah zvenčí - nesloužím tím však nějakému vlastnímu cíli?" Tyto otázky si ti, kdo skutečně milují, musejí klást stále. Právě co nejobjektivnější sebezpytování je základem pokory a mírnosti. Jak říká anonymní britský mnich a duchovní učitel ze čtrnáctého století: "Pokora neznamená nic jiného než pravé poznání sebe sama. Kdo vidí a cítí, jaký vskutku je, je zajisté člověk pokorný."

Kritizovat nebo konfrontovat někoho jiného tedy můžeme dvěma způsoby: s instinktivní a spontánní jistotou, že máme pravdu, anebo po přísném sebezpytování a dlouhých pochybnostech s přesvědčením, že ji nejspíše mít budeme. První způsob je arogantní; rodiče, manželé, učitelé a vůbec lidé ho používají dennodenně. Bývá většinou neúspěšný, protože vede spíše k odporu a dalším nezamýšleným účinkům než k růstu. Druhou možností je cesta pokory. Není obvyklá, neboť vyžaduje, abychom opravdu překročili své hranice, ale má větší šanci na úspěch a podle mých zkušeností není nikdy destruktivní.

Velké množství lidí se z toho či onoho důvodu naučí potlačit svou instinktivní tendenci kritizovat jiné nebo s nimi nesouhlasit, ale nejdou už o nic dále. Uchýlí se do morálně nedobytné tvrze pokory a nikdy se neodváží vzít moc do svých rukou.

Takovým člověkem byl například jeden kazatel, otec mé pacientky, čtyřicátnice, která trpěla celoživotní depresivní neurózou. Matka této pacientky byla zlostná, agresivní žena, která terorizovala celou rodinu svými výbuchy vzteku a diktátorskými způsoby; nezřídka svého muže fyzicky tloukla před očima vlastní dcery. Kazatel se nikdy nebránil a radil dceři, aby také jako odpověď na matčino řádění nastavila druhou tvář a ve jménu křesťanské shovívavosti byla vždy uctivá a poslušná. Když má pacientka zahajovala psychoterapii, vážila si svého otce pro jeho mírnost a "láskyplnost". Netrvalo však dlouho a začala chápat, že jeho mírnost je vlastně slabostí a že ji o správnou rodičovskou péči připravil právě tak otec svou pasivitou, jako matka svým bezohledným egocentrismem. Konečně zjistila, že otec neučinil nic, aby ji chránil před zlem, které představovala matka, a vlastně mu vůbec nevzdoroval. Dcera proto neměla jinou možnost, než přijmout jako vzor buď matčin krutý despotismus, anebo otcovu falešnou pokoru.

Jestliže je konfrontace pro duchovní růst nezbytná, ale my jí nejsme schopni, pak je to projev nedostatku lásky stejně jako nepromyšlená kritika, odsudek nebo jiné formy aktivního poškozování. Pokud rodiče své děti milují, musí je občas konfrontovat a kritizovat - mírně a opatrně, nicméně aktivně. Musí jim také dovolit, aby ony konfrontovaly a kritizovaly je. Podobně musí i mezi milujícími manžely docházet k opakovaným názorovým střetům, má-li jejich vztah sloužit duchovnímu růstu obou. Žádné manželství nelze považovat za vskutku úspěšné, pokud muž a žena nejsou nejlepšími kritiky jeden druhého. Totéž platí o přátelství: podle tradiční představy by mělo být bezkonfliktním vztahem, dohodou o vzájemném drbání na zádech, která se opírá výlučně o vstřícnost a zdvořilost, jak to předepisuje dobré vychování. Takové vztahy jsou zákonitě povrchní, bez důvěrnosti, a název přátelství ani nezasluhují. Vzájemné láskyplné střetávání je nezbytnou součástí všech kvalitních a přínosných mezilidských vztahů; bez ní jsou buď neúspěšné, nebo povrchní.

Když někoho konfrontujeme nebo kritizujeme, je to proto, že chceme vnést do jeho života změnu. Zjevně existuje mnoho jiných a často i lepších způsobů, jak ovlivnit průběh dění, než konfrontace nebo kritika, například náznak, příklad, odměna a potrestání, otázky, povolení nebo zákaz, tvorba zkušeností, spolupráce při organizaci a další. Milující osoba by se tímto uměním měla zabývat. Chce-li povzbudit duchovní růst druhých, musí v každém jednotlivém případě hledat nejúčinnější způsob, jak toho dosáhnout. Než začnou milující rodiče rozhodovat, co je pro jejich dítě nejlepší, musí nejdříve podrobit pečlivému zkoumání sami sebe a své hodnoty. Teprve pak by se měli důkladně zamyslet nad povahou a schopnostmi svého dítěte a rozhodnout, zda bude účinná spíše konfrontace než chvála, zvýšená pozornost nebo vyprávění pohádek atd. Sdělit někomu svůj nesouhlas s něčím, co prostě nemůže změnit, bude přinejlepším ztrátou času; nejspíše to bude i škodlivé. Jestliže chceme být slyšeni, musíme hovořit jazykem, jemuž náš posluchač rozumí, a na úrovni, na níž je schopen jednat. Chceme-li milovat, musíme být schopni svou komunikaci přizpůsobit schopnostem milované osoby.

Je tedy jasné, že uplatňovat moc s láskou je náročné, ale proč by to mělo být nebezpečné? Problém je v tom, že čím více milujeme, tím jsme pokornější, a čím jsme pokornější, tím více nás děsí, jaký obrovský potenciál arogance se v používání moci skrývá. Jaké mám vůbec právo ovlivňovat život svých bližních? Jakým právem chci rozhodovat, co je nejlepší pro mé dítě nebo partnera (mou zemi nebo celé lidstvo)? Co mi dává právo věřit tomu, jak věci chápu já, a pak svou vůli vnucovat světu? Jakým právem si chci hrát na Boha?

Právě v tom spočívá nebezpečí. Kdykoli totiž uplatňujeme moc, hrajeme si ve skutečnosti na Boha, protože se snažíme ovlivnit dějiny světa a lidstva. Většina rodičů, učitelů, vůdců - většina z nás, kteří nějakou moc máme - si to vůbec neuvědomuje. Uplatňujeme ji arogantně a bez patřičné sebekontroly, kterou vyžaduje láska. Zůstáváme v blažené, ale destruktivní nevědomosti o tom, co vlastně děláme. Ti z nás, kteří skutečně milují a směřují proto k moudrosti, si to však uvědomují. Vědí také, že jedinou alternativou je nečinnost a neschopnost. Láska nás nutí hrát si na Boha s plným vědomím toho, co děláme. Milující osoba se ujímá odpovědnosti právě s tímto tíživým vědomím; nehraje si proto na Boha lehkomyslně, snaží se naopak co nejlépe plnit Jeho vůli.

Z nejúspěšnější knihy amerického psychoterapeuta a spisovatele M. Scott Pecka "Nevyšlapanou cestou". Vydalo nakladatelství Argo.

Počet přečtení: 3 013 Datum: 1. 1. 1970