Pustina plná odpadků | Prameny zdraví

Pustina plná odpadků

Jedním z nejzjevnějších příznaků těžké krize, v níž se ocitl náš vztah k životnímu prostředí planety, je záplava odpadků, která se valí z našich měst a továren.

Pustina plná odpadků

Rubrika: Ekologie | Typ článku: Články

Naše "společnost na jedno použití", jak bývá někdy charakterizována, je založena na předpokladu, že nám nekonečné přírodní zdroje dovolí produkovat nekonečné množství zboží a bezedné nádrže (odpadní jámy v zemi, mořská smetiště) nám umožní se zbavit nekonečného proudu odpadů.

Právě teď se však v tomto proudu začínáme topit. Příliš dlouho jsme se spoléhali na staré rčení "sejde z očí, sejde z mysli"; teď nám začínají chybět metody pro takovou likvidaci odpadů, aby nám z očí i z mysli skutečně sešly.

V dřívějších dobách, kdy byla lidská populace mnohem menší a vyprodukovala mnohem méně odpadů (z nichž jen málokteré byly vysoce toxické), jsme mohli věřit, že když je svět dokázal strávit, nemusíme už o nich přemýšlet. Dnes je ale všechno jinak. Najednou jsme znepokojeni, ba přímo dotčeni, když se obrovská množství našich vlastních odpadků hlásí o naši pozornost, protože odpadní jámy přetékají, spalovny otravují vzduch a sousední obce nebo státy se na nás pokoušejí přesunout to, co samy nejsou schopny zvládnout.

Mnohé obce ve Spojených státech dospěly k názoru, že skutečnou odpovědí je recyklace, navrácení vyhozených věcí zpět do obchodního řetězce. A některé recyklační projekty byly pozoruhodně úspěšné. Často se však zjistí, že produkty vyráběné a balené pro nejširší trh mají vlastnosti, jež snahám o recyklaci vzdorují. Například některé přílohy novin a četné časopisy s lesklým povrchem obsahují látky, které stroje na recyklaci papíru nedokáží zpracovat. V mnohých obalech z umělé hmoty jsou přítomny složky, které činí jejích recyklaci neúnosně drahou a složitou. Při navrhování obalů se většinou uvažuje výlučně o jejich vlivu na prodejnost výrobku, a ne o objemu, který zaujmou na skládkách, nebo o toxických látkách, jež se uvolní při jejich spálení: Proto se dnes městské odpady mnohem častěji spalují než recyklují.

Navíc je opětovné zařazení odpadů (čili "postkonzumních zdrojů", jak je nazývají někteří zastánci recyklace) do komerčního řetězce podmíněno existencí trhu pro tyto produkty. Většina výrobců je naneštěstí zvyklá kupovat primární suroviny a chybí jí nejen návyk, ale i strojové vybavení k používání recyklovaných, přestože by takový postup mohl být po nesporných počátečních obtížích i výhodnější. Kromě toho často existují státní dotace na využívání primárních surovin, ale ne na jejich recyklovatelné náhražky. Příkladem může být papír. Mnozí z největších spotřebitelů a výrobců papíru vkládají velké investice do lesů a plantáží; nejsou proto ochotni používat recyklovaný papír, když mohou vydělat více peněz pokácením stromů, do nichž investovali a ještě na ně dostali nemalé dotace z našich daní.

Při seminářích na téma recyklací v Tennessee a projednávání tohoto problému ve Washingtonu jsem se setkal s obrovskou iniciativou občanů. Setkal jsem se však také s nesmírným zklamáním jednotlivců i skupin lidí, kteří poctivě sbírali a třídili ty prvky komunálních odpadů, jež lze výhodně recyklovat, aby nakonec zjistili, že tento materiál nikdo nekoupí. Většina těch, kdo se s tímto problémem setkali, je přesvědčena o nezbytnosti nové legislativy na federální úrovni, která by vyrovnala startovní podmínky mezi přírodními a recyklovanými surovinami, znevýhodnila prodejce nerecyklovatelných výrobků a obalů a zakázala zveřejňování nepravdivých tvrzení o recyklovatelnosti. (V Kongresu se podobná legislativa chystá.) Má-li recyklace fungovat, nestačí iniciativa jednotlivců. Musí se změnit systém a je třeba modifikovat naše hromadně používané procesy.

Změnit se musí i naše uvažování. Není prostě možné, abychom dále vytvářeli větší a větší množství odpadů, vypouštěli je do životního prostředí a předstírali, že na tom nezáleží. Stejně jako ostatní nejzávažnější ekologické problémy pramení tato krize s odpady ze skutečnosti, že už jsme zapomněli, kde je naše místo v přírodě. Všechny druhy v přírodě produkují odpad, ale ten je téměř beze zbytku "recyklován" - ne tímto druhem samotným, ale jinými formami života, s nimiž žije v symbiotickém vztahu. Nejtoxičtější prvky v odpadním řetězci jsou přirozenou cestou odstraněny a izolovány, aby je mohly pomalejší procesy postupně zbavit toxicity. To ovšem předpokládá udržení vyrovnaného a vzájemně výhodného vztahu mezi danými druhy; jestliže jeden z nich překročí hranice, jež jsou mu v systému vymezeny, hrozí mu, že se nebude schopen vyrovnat s následky tvorby odpadů.

V jistém smyslu vlastně u této přirozené metody žádný "odpad" nevzniká, neboť co je pro jeden druh odpadem, stává se pro druhý užitečnou surovinou. My lidé jsme ovšem dosáhli takového počtu a takové schopnosti měnit okolní svět, že náš odpad svým množstvím i toxicitou výrazně převyšuje schopnost přírodního prostředí jej absorbovat a z~ovu využít tempem, které by se alespoň vzdáleně podobalo tempu jeho tvorby. Z toho plyne, že musíme najít účinný způsob recyklace našich vlastních odpadů a nespoléhat na to, že to za nás udělají jiné organismy. Ukazuje se to jako sisyfovský úkol. Ještě lepším řešením by ovšem bylo drastické snížení množství vytvářených odpadů.

Musíme začít úplně jinak uvažovat o spotřebních předmětech; měli bychom se bránit obvyklým představám, že se všechno musí nevyhnutelně opotřebovat nebo pokazit a nahradit novým, lepším modelem, který čeká stejný osud. Nebude to ovšem snadné, protože naše civilizace dnes vychází ze struktury vzájemně se prolínajících ekonomických a společenských činností, které kladou důraz na neustálou spotřebu nových "věcí". Hromadná výroba umožnila miliónům lidí, aby vlastnili vysoce žádané produkty průmyslové civilizace. Tento vývoj byl téměř všeobecně považován za velký krok vpřed a skutečně také umožnil stovkám miliónů lidí obrovské zvýšení životní úrovně a kvality života. Přitom se však tyto produkty samy staly nejen dostupnými, ale i "lacinými" v obou smyslech tohoto slova. Protože je lze snadno nahradit jinými, identickými, není třeba si jich vážit, chránit je a starat se o ně tak, jako jsme se o své věci starali v minulosti. Protože je každý z nich pouze jedním z miliónů, nemusí už být oceňován pro svou jedinečnost, a protože jsou vyráběny stroji odstraňujícími všechny znaky individuální řemeslné zdatnosti a tvořivosti, mohou být snadno odepsány. Proto může být něco, co září novotou, v naší mysli rychle transformováno na něco, co lze klidně vyhodit.

Je-li zjevné, že musíme přehodnotit náš přístup k věcem "na jedno použití", mělo by být rovněž jasné, že nestačí jen hledat mechanická řešení. Dospěl jsem k názoru, že odpadová krize - právě tak jako celá krize životního prostředí - je zrcadlem, v němž se můžeme vidět jasněji, budeme-li ovšem ochotni se hlouběji zamyslet nad tím, kým jsme a kým chceme být (jako jednotlivci i jako civilizace). Právě odpadová krize by dokonce mohla být tou nejlepší příležitostí, abychom si položili pár nepříjemných otázek o nás samotných.

Například: jestliže považujeme používané věci za něco odložitelného, nezměnili jsme současně způsob našeho uvažování o našich bližních? Civilizace vedla ke vzniku neosobních, téměř průmyslových metod vzdělávání, zaměstnání, ubytování, nasycení a zaopatření miliard lidí. Neztratili jsme přitom schopnost ocenit jedinečnost každého z nich? Neusnadnilo nám to možnost rezignovat na někoho, kdo potřebuje zvláštní pozornost a péči? Tradiční společnosti ctí své nejstarší členy jako ztělesnění moudrosti a ryzího charakteru. My je však až příliš ochotně odkládáme jako "použité" osoby, neschopné vytvořit něco nového, co by se dalo spotřebovat. Hromadnou produkcí informací znevažujeme celoživotní moudrost, o níž soudíme, že ji lze snadno nahradit pěnou sebranou z přílivu informací valících se naší kulturou. Z podobných důvodů jsme zredukovali hodnotu vzdělání (přestože o něm tím častěji mluvíme). Vzdělání je recyklací znalostí, a protože zdůrazňujeme tvorbu a trvalou spotřebu ohromných kvant informací, necítíme potřebu si vážit nahromaděných znalostí, které naši předchůdci s takovou úctou uchovávali.

Někdy jsme dosud okouzleni tím, jak ti druzí prožívají svůj život, ale tento pocit jako by se dnes udržoval jen s obtížemi - snad proto, že jsme znevážili ideu závazku k těm druhým, ať už jde o děti ponechané pracujícími rodiči bez dozoru, o nemocné rodiče, bývalé manželské partnery, zanedbávané přátele a sousedy nebo vlastně o kohokoli z našich spoluobčanů. Jedním z nejotřesnějších příkladů ztráty ceny individua je vznik nové kategorie bezdomovců, takzvaných odvržených dětí, které byly vyhozeny ze svých domovů, protože se "nedaly zvládnout" nebo proto, že jejich rodiče už neměli čas na jejich zvláštní potřeby. Stále častěji slyšíme o novorozených dětech doslova vyhozených do popelnice, když jejich matky z nějakého důvodu neunesly představu, že by se měly starat o dítě bez šance na pochopení a podporu ze strany naší společnosti. Odvržené děti: nic nemůže být lepší ilustrací mého pevného přesvědčení, že nejhorší formou ekologické devastace jsou zmařené životy.
Zmařený je vlastně každý život, který lidská společnost považuje za bezcenný. Podobně snadno můžeme znevážit i hodnotu přírody, jestliže se domníváme, že s ní nemáme nic společného. Oba tyto problémy, zmařené životy i příroda, jsou bytostně spojeny; dokud totiž neuznáme všechen život jako drahocenný, budeme trvale devastovat lidskou společnost i přírodu.

Kdo jsme, jestliže necítíme žádný vztah k těm, jejichž životy jsou v naší vlastní společnosti promarněny? Když ztrácíme své místo v širším kontextu, v němž jsme kdysi definovali smysl svého bytí, rozplývá se i pocit, že někam patříme, a uniká nám mezi prsty význam života samotného.

Pokud jsme přesvědčeni, že nemáme nic společného s přírodou, nemáme žádnou představu o své úloze v přirozeném koloběhu života a nechápeme přirozené procesy změn, které nás ovlivňují stejně jako my je. Znamená to, že se pokoušíme načrtnout směr naší civilizace podle jediného pevného bodu,jímž jsme my sami. Potom není divu, že si připadáme ztracení a zmatení. Není divu, že má tolik lidí pocit promarněného života. Náš druh se drive zdárně rozvíjel ve spletité a vzájemně provázané pavučině života, ale dobrovolně svou zahradu opustil. Pokud nenajdeme způsob, jak zásadně proměnit svou civilizaci a své pojetí vztahu mezi lidstvem a Zemí, zdědí naše děti pustinu plnou odpadků.

Z knihy "Země na misce vah",jejímž autorem je současný kandidát na funkci prezidenta USA, Al Gore. Knihu vydalo nakladatelství Argo. Přeložil Jan Jařab.

Počet přečtení: 1 996 Datum: 1. 1. 1970