Všechny články
Recepty
Strava
Vztahy
Zdraví
Životospráva
Další...
Nemoci

Půst

Půst byl v posledních letech nově objeven zejména medicínou, která postních kúr s velkým úspěchem využívá např. při boji proti některým typickým civilizačním chorobám. Půst v křesťanském chápání však nemá pouze tento tělesný rozměr. Obžerství totiž neškodí jen tělu, nýbrž otupuje i ducha. Příliš mnoho jídla z nás dělá lidi nejen tělesně, ale i duchovně nasycené a líné.
|
Typ článku: Přírodní léčba

Půst v křesťanském chápání však nemá pouze tento tělesný rozměr. Obžerství totiž neškodí jen tělu, nýbrž otupuje i ducha. Příliš mnoho jídla z nás dělá lidi nejen tělesně, ale i duchovně nasycené a líné.

Smysl postu

Jistěže je nedobré, zřekneme-li se každého požitku a staneme se sami nepoživatelnými pro druhé. Ale o to v postu vůbec nejde. Spíše jde o poznání toho, co mne vlastně drží, jaká nosná síla mě nese, z čeho v podstatě žiji.

Dobrým jídlem a pitím mohu mnohé potlačit. Ale hluboko v srdci mi sedí neradostná prázdnota – a nemůže se vůbec dostat na povrch. Právě když v postu vědomě odložím všechna nesčetná náhražková uspokojení, která mě dost často ohlušují a oslepují, tu poznám svou nejniternější pravdu.

Postem snímám slupku, která kryje mé vířící myšlenky a city. Tak může vyjít na povrch vše, co je ve mně: má nesplněná přání a touhy, myšlenky kroužící jen kolem mne samého, mého úspěchu, majetku, zdraví, mého sebepotvrzení, kolem mých citů jako je hněv, hořkost a smutek. Mé rány, aktivitou, sebeútěšnými prostředky nebo jídlem a pitím pracně přikryté, se náhle otevřou. Všechno potlačené vyjde najevo. Půst mi odkrývá, kdo jsem. Ukazuje mi má ohrožení a naznačuje mi, kde musím začít s bojem.

Pravý půst vždy vede člověka k pokoře. Půst nás především konfrontuje s námi samotnými, s veškerými našimi přáními, potřebami, myšlenkami a city, s našimi stinnými stránkami. Samo poznání vlastního stínu už znamená značný kus cesty za pokorou. Půst nás vyvádí až k naší mezi. Jasně nám ukazuje, že jsme lidé tělem i duší, a nad své tělo se nemůžeme povznést. Rovněž nám půst připomíná, že nemůžeme tělo odvrhovat nebo s ním libovolně zacházet. Musíme je přijmout – právě v jeho potřebnosti. Nesmíme mu upírat jeho právo.

V postu stojíme tváří tvář své vlastní nedostatečnosti. Sami sobě nejsme zadost, nezakládáme si na sobě samých. Kdo sedí před Bohem hladový, cítí svou touhu po naplnění. Svým tělem cítí, že je odkázán na vnější naplnění a zakouší na vlastní kůži, že je hmotou podrobenou zákonům hmoty. Tělo požaduje své právo. Duch s ním nemůže zacházet jako se svým otrokem. Musí mu popřát sluchu a brát na ně ohled. Tato zkušenost nás vede k pokoře. V postu cítíme svou tělesnost, chatrnost, závislost na zákonech hmoty – a s tím se musíme smířit.

V postu sestupuji do propasti svého nitra, do vlastní bezmoci, abych tam narazil na propast druhého člověka a vložil ji (spolu s mou vlastní) do Božího milosrdenství.

Jídlo nasycuje a uvádí člověka do ospalosti. V postu je člověk bdělý a otevřený pro duchovní věci. V postu se člověk sklání svým tělem, jež je postem stravováno, před nekonečným Bohem, který jediný je s to utišit jeho nejhlubší hlad. Celým svým tělem křičí člověk po Bohu. Vědomě v sobě nechává otevřenou propast nicoty, která v něm jakožto ve stvoření zeje.

Půst – to není zuřivé horlení proti tělu a jeho zákonům, není to žádný zoufalý pokus našeho ducha povznést se nad ně. Spíše je to cesta k přiblížení se vlastní pravdě; cesta, na níž musíme sami se sebou zacházet hezky, abychom osvobodili dobré jádro z pout, která je omotala. Postem nebojujeme proti sobě samým, nýbrž proti nepřátelům duše, kteří nám chtějí zabránit, abychom se stali sebou samými, Božími syny a dcerami, stvořenými podle Božího obrazu. V postu nejde o to nenávidět své tělo, nýbrž pouze bojovat proti zlým návykům vášní a tak přispívat k ozdravění těla.

Nesmím přecházet své základní potřeby, nýbrž – půst mě má naučit, jak s nimi lépe a laskavěji zacházet. Nemám být závislý na jídle a pití, nýbrž mám jíst a pít s větší uctivostí. Čím vědoměji jím, tím méně se vystavuji nebezpečí jíst přes míru. Tělo samo ví, co mu dělá dobře. A jde o to, abychom dopřávali svému tělu více sluchu.

Komu je půst přednější než láska k bližnímu, ten pouze dokazuje, že mu leží na srdci vlastní zdokonalení víc než Kristův zákon. Pro něj je půst výkonem, jímž se muže vykázat a sobě i druhým dokázat svoji hodnotu. Tak je však otrokem vlastní askeze. Ale známkou křesťanské askeze je právě skutečnost, že člověk někdy může svá asketická cvičení opustit. Existují důležitější věci než posilování nitra askezí. V bratrské lásce odvracím pohled od sebe k bližnímu.

Při postu si neucpávám vnitřnosti jídlem a neuzavírám se tak do necitelnosti vůči druhým, ale jsem k nim otevřený a solidární, vpouštím druhé do nejzranitelnější části své bytosti. Půst nás tak uschopňuje k soucitu a milosrdenství.

Testem správného užívání postu je styk s druhými lidmi a především mluvení o nich. Mluvím-li o druhých zle, nepochopil jsem ze smyslu postu nic a bylo by lépe postu zanechat: Lepší je jíst maso a pít víno než užírat tělo bratří pomluvami.

Půst má v zásadě vždy kladnou funkci. Ne, že by nám nechtěl dopřát jídlo a pití, ale chce, aby pro nás obojí zduchovnělo. Nechce nás zatěžovat těžkými břemeny, jen nás chce osvobodit od pudu, který nás dost často ovládá.

Účinky postu

Filoxenes z Mabburgu říká: Pij vodu a budeš pít vědu! Živ se zeleninou a pronikneš do moudrosti mystérií! Jez s mírou, abys miloval bez míry! Posti se, abys viděl! Kdo jí zeleninu a pije vodu, ten sklízí vize a nebeská zjevení, vědu Ducha Svatého, božskou moudrost a vysvětlení skrytých věcí. A co nepoznává lidská věda, to poznává duše takto žijící.

Lékař dr. Buchinger, který v Německu po první světové válce objevil blahodárný účinek postu, po četných velmi úspěšných kúrách píše: Léčebný půst je v podstatě vylučovací kúra, při níž se pročišťují veškeré tělesné tkáně a šťávy.

Nejprospěšnější je postní kúra při chorobách jako revmatismus, artritida, při arterioskleróze a onemocněních kůže.

Postem zbystřují smysly. Nejzřetelněji se to dá vyčíst z očí. Budou bdělejší, zářivější, živější – jako by viděly intenzivněji a více.

Kdo se začne postit, předně zakusí křehkost své existence, cítí potíže – pocit hladu, snad i bolest hlavy nebo slabost. Avšak kdo se nedá těmito zkušenostmi odradit, může časem stále více prožívat blaživou stránku půstu: půst ho totiž osvobodí od nadvlády žádostivosti, dělá z něho duchovnějšího a bdělejšího člověka a otevírá ho pro skutečnost Boha, pro nový život v něm.

Dr. Buchinger popisuje duševní účinky postu následovně: Každý, kdo se postí, zpozoruje, že se v jeho duševní konstituci, v průběhu jeho duševních funkcí ledacos změní. Vystupňuje se vnímavost. Fantazie je živější. Koncentrace zůstává nezměněna. Smysly jsou bystřejší.

Úskalí postu

Půst v sobě skrývá jako každý dobrý prostředek určitá nebezpečí, vytratí-li se z něj správná míra. Prvním nebezpečím je jistá negace života. Odříkání se totiž může zvrhnout v negativní postoj k životu, který už neponechává žádný volný prostor pro slavení svátků, měří druhé stále mírou vlastního odříkání a nakonec jim nedopřeje vůbec nic.

Dalším nebezpečím je negativní postoj k tělu. Půst se snadno zvrhne v anorexii. Anorexie vzniká z odmítání vlastní tělesnosti a pohlavnosti. Člověk odmítá své tělo, jak je Bůh stvořil. Při zdravém postu však nikdy nejde o odmítání naší tělesnosti, nýbrž o přijetí našeho těla. Půst má spojovat duši s tělem, aby mezi nimi nebylo sváru.

Půst bývá často spojen se strachem. Mnozí se postí ze strachu, že by mohli sníst něco škodlivého. Čtou a čtou nové knihy o zdravé výživě. Jistě, péče o správnou výživu je oprávněná, protože je dnes mnoho těch, kdo se jídlem přizabíjejí, když do sebe cpou bez výběru všechno. Avšak na druhé straně také nic nepomůže, soustředíme-li se úzkostlivě pouze na péči o zcela nezávadnou a zdravou potravu.

Půst nesmí vést k popření života a především nesmíme proti sobě bojovat postem ze strachu před pudovými hnutími. Strach je vždy špatný rádce, obzvláště v zacházení s pudy. Jde spíše o to, abychom v sobě dovedli postem vyvolat to, co je dobré; abychom dovedli pudy proměnit tak, že nám to umožní disponovat silou, která se v nich skrývá. Jde o zkrocení pudů, avšak o zkrocení mírnými prostředky, nikoli o jejich násilné zlomení. Půst chce pudům odejmout pouze jejich nadměrnost a nezkrocenost. Nepostíme se ze strachu před jídlem nebo sexualitou, ale v naději, že budeme vůči svým pudům svobodnější, že nad námi nebudou vládnout. Jakmile v nás půst vzbuzuje pýchu, pak je to vždy znamení, že zacházíme se svými pudy příliš tvrdě.

Půst nelze chápat jako sebetrestání. Kdo se postí s kyselou tváří, tomu půst užírá jeho vitalitu, dělá z něj tvrdého a nelaskavého člověka.

Půst se nesmí stát nějakým tabu, které za žádných okolností nesmím přestoupit. Je to mnohem spíše trénink, jímž se zacvičuji do svobody. K postu musím přistupovat ve svobodě ducha. Testuji se, zkoumám, pozvolna posouvám své meze, aniž jsem zklamán, že to nejde tak, jak jsem si představoval.

Dalším problémem objevujícím se při postu jsou myšlenky: zlost, špatná nálada, podrážděnost, neradostnost, přání a potřeby. Jak s tím zacházet? Předně je nesmím potlačovat. Pod povrchem totiž vystupuje vzhůru, co je skutečně ve mně. Musím se s tím smířit. Musím tyto své myšlenky zkoumat v tom, co o mně vypovídají. – Kdo vlastně jsem? Jaká jsou má nejhlubší přání, touhy? – Kde jsem nejhlouběji zraněn? Co mě vyvádí z rovnováhy? – Půst je pak dobrou šancí k sebepoznání a krůčkem k vytvoření harmonie.

Půst z nás má udělat lidi laskavější a milosrdnější. Proto má probíhat vskrytu, má změnit naši atmosféru a ne se stát obžalobou druhých. Často bývá též smysluplnější uložit si v jídle míru, než se okázale postit. Askeze má uvést do pořádku nás, nemá být viditelná jakožto úkon, nýbrž jen ve svém kladném účinku. Je-li dílo viditelné, ale účinek žádný, pak samo dílo uvedu v nevážnost a vyvolám u druhých proti jakékoli askezi spoustu agresí.


Anselm Grün
Počet přečtení: 38
Datum: 16. 11. 2026