Proč to tolik bolí | Prameny zdraví

Proč to tolik bolí

Ze všech ztrát nejvíc bolí ztráta lásky. Když nás postihnou jiná zklamání a křivdy, je to právě láska, co utěšuje duši a činí naši bolest snesitelnou.

Proč to tolik bolí

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Při každodenním běhu života zažijeme leckterou ztrátu, odmítnutí či prohru, ale našé mysl nás automaticky chrání před bolestí vědomím, že doma nás milují. Jakmile však lásku ztratíme, neexistuje způsob, jak najít úlevu, neexistuje útěcha či ochrana před bolestí. Většinou si sami neuvědomíme, jak nesmírně na tu podporu spoléháme, dokud o ni nepřijdeme.

Kdykoliv nás trápí zklamání či křivda, je to láska, jež nám ukonejší duši a učiní naši bolest snesitelnou.
Pokud ztratíme hlavní zdroj lásky, zůstaneme náhle bezbranní a prožíváme syrovou bolest ze ztráty, muka nad zmizelou oporou a smutek z osamění. V této chvíli nejenom že truchlíme nad ztrátou milované osoby, ale prosíme osud o úlevu a ptáme se: "Proč to tolik bolí?"

Za žádných okolností nemůžeme předvídat, jak trýznivá bolest a prázdnota zůstane po ztracené lásce. Ať už máme za sebou bolestný rozchod, rozvod nebo tragickou smrt milovaného člověka, výsledkem je vždy zlomené srdce.

Zpočátku jsme jako omráčení. Prožíváme nečekané ochromení. Každičká buňka v našem těle křičí: "Ne! To není možné! To nedovolím! To není pravda!" A zatímco v duši zoufale ' křičíme, odmítáme se s tou ztrátou smířit.
Doufáme, že až se druhý den ráno probudíme, bude všechno zase při starém. Že to všechno byl pouze zlý sen. Brzy si však uvědomíme, že k tomu skutečně došlo, že to ničím nedokážeme změnit. Jakmile si přiznáme vlastní bezmocnost, pravda na nás dopadne jako kámen a my se začneme cítit osaměle. Obzor našeho života nám připadá studený a holý.

A jak naše otupělost z ohromení postupně vyprchává, uvědomíme si, že pociťujeme bolest, silnou bolest.
Není snadné rozloučit se s někým, koho milujeme, není snadné počítat s budoucností bez něho, protože na to jsme si byli příliš blízcí. Pokud toužíme najít úlevu a zahojit si zlomené srdce, musíme nejprve pochopit povahu lásky, závislosti a oddanosti.

Láska, závislost a oddanost
Máme-li někoho, kdo nás doma večer přivítá, kdo oceňuje naši práci, někoho, kdo uznává naši hodnotu a přijímá od nás podporu, náš život má význam a účel. Nejšťastnější jsme, když na nás někomu záleží, když v nás probouzí vědomí výjimečnosti a důležitosti, chápe naše smutky a oslavuje naše úspěchy. A čím víc se naše láska prohlubuje, tím jsme na svém partnerovi samozřejmě závislejší, pokud jde o jeho lásku.

Ale i když ne vždy dostaneme od druhého všechno, co chceme či po čem toužíme, naši závislost dále umocňuje věčná naděje, že nakonec přece jen dostaneme, co potřebujeme, a spolu s tím sílí i snaha přispět k úspěšnému fungování vztahu. Nemusíme vždy prožívat idylický a láskyplný vztah, ale víra, že jsme milováni, nás přesto chrání před studeným, lhostejným a cizím světem mimo hranice našeho vztahu. Když někoho milujeme, v mnohém ohledu se stáváme stále závislejší na jeho přítomnosti.

Jak se naše závislost prohlubuje, dochází k významné změně. Během doby přestaneme pociťovat potřebu milovat a být milován a místo ní začínáme cítit mnohem konkrétnější potřebu - potřebu milovat a být milován naším partnerem. Přestáváme cítit všeobecnou potřebu lásky, zato pociťujeme novou potřebu: lásku našeho partnera. Nikdo jiný nám nevyhovuje. Tento posun se nazývá oddaností, vazbou. Od závislosti na partnerovi, pokud jde o lásku, se postupně stáváme závislými na jeho lásce.

V milostném vztahu nahrazujeme svou potřebu lásky potřebou lásky našeho partnera.
Cítíme-li k partnerovi vazbu, oddanost, pak nám uznání jiných lidí nestačí, protože to nejdůležitější uznání musí přicházet od našeho partnera. Lichotka ani pozornost jiného člověka nemá ani zdaleka takovou váhu jako od našeho partnera. Po celý den nejrůznějšími způsoby dáváme a dostáváme, ale tato výměna nám ani zdaleka neposkytuje takový stupeň uspokojení, jako když je do toho dávání a braní zapojený náš partner.

Když ztratíme milovanou osobu, na níž jsme závislí a jíž jsme oddaní, citovou stránkou své bytosti věříme, že už nikdy nebudeme milovat. Cítíme, že bez lásky našeho partnera nikdy nedosáhneme toho, co potřebujeme pro své štěstí a smysluplný život. Vědomí této bezmocnosti stonásobně umocňuje naši bolest nad ztrátou. Jedna věc je, když se musíme obejít jeden den bez jídla, ale něco dočista jiného je domnívat se, že už v životě nepozřeme sousto. Když ztratíme osobu, jež nám připadá nenahraditelná, jde o zdrcující zkušenost.

Oddanost partnerovi stonásobně umocňuje naši bolest.
Pokud si chceme zahojit zlomené srdce, musíme se zbavit své závislosti a otevřít se rozdávání a přijímání lásky ostatním. Pokud se neodvážíme otevřít opět své srdce, buď uvízneme ve své bolesti nebo zůstaneme emocionálně vyhaslí. Proces zbavování se závislosti nám dovolí spravit své zlomené srdce a pokračovat v životě.

Spravování srdce nám umožní nově pocítit základní potřebu znovu milovat. Místo potřeby lásky konkrétního partnera, začneme postupně znovuprožívat otevřenost srdce, kterou jsme zažili předtím, než jsme se stali závislými na bývalém partnerovi. Nyní už nezávisíme na lásce svého partnera, ale jsme otevřeni dalším zdrojům lásky a podpory.

Tato nezávislá otevřenost v sobě skrývá podvědomou znalost toho, kde můžeme hledat lásku. Tím, že se oprostíme od závislé touhy po lásce svého partnera a pocítíme v duši potřebu milovat a být milován, zjistíme, že k vědomí naší potřeby patří i stále se prohlubující znalost způsobů hledání lásky a síla k jejímu nalezení. Dokud nejsme schopni oprostit se od své závislosti, nedokážeme čerpat ze své vrozené schopnosti najít lásku.

K uvědomění si toho že naše duše potřebuje lásku patří i intuitivní znalost a síla, nutné k jejímu nalezení.
Obtížnost oproštění se od partnera se odvíjí od stupně naší závislosti na něm. Když u vlastní rodiny a přátel můžeme uspokojit všechny své potřeby, naše závislost na partnerovi se sníží. Jak se postupně naplňujeme láskou bez toho, že bychom záviseli na partnerovi, dokážeme se od své bolesti zcela oprostit.

Jinými slovy, právě díky tomu, že se otevřeme dávání a přijímání bez závislosti na partnerovi, můžeme nakonec pokračovat v životě. Naplníme-li se novou, sdílenou láskou, prázdnota zmizí. Ačkoliv láska, kterou dáváme a přijímáme, není v žádném případě totožná s bývalou láskou, i ta nová láska nás postupně začne uspokojovat stejně, jako ta předchozí.

Umění oprostit se
Začít znovu vyžaduje schopnost oprostit se, kterou si musíme vypěstovat. K tomu, abychom mohli jít vpřed, musíme opět pocítit vnitřní touhu po lásce, kterou nemusí naplňovat konkrétní partner: K dosažení tohoto cíle je zapotřebí zručnost, jinak místo oproštění od lásky svoji závislost vinou nevědomosti ještě umocníme.

Pokud se budu něčeho držet a vy se mě pokusíte odtáhnout, budu mít sklon bránit se a vzpouzet. Budu se držet ještě pevněji než předtím. Přesně to se s námi děje, jsme-li závislí. Nechceme se pustit a v důsledku toho se držíme stále pevněji.

Tajemství umožňující oprostit se od závislosti je prajednoduché: nechat tomu volný průběh. Nesnažte se oprostit za každou cenu. Místo toho se dál pevně držte. Vzpomínejte, jak hluboce jste milovali svého partnera, uvědomujte si, jak nesmírně po něm toužíte, vychutnávejte vděčnost za všechny dary, jež vám partner věnoval, přiznávejte si, jak nesnesitelně toužíte po partnerově návratu.

Způsob oproštění se od závislosti je následující: Nechte tomu volný průběh. Do ničeho se nenuťte.
Budete-li na partnera vzpomínat právě takhle, pak truchlíte tím jediným správným způsobem. To povede k uzdravení. Na začátku budete při vzpomínkách na partnera cítit svou ztrátu neuvěřitelně pronikavě. Můžete zažít bezpočet bolestných pocitů: hněv, smutek, strach a žal. A právě prožíváním těchto různých bolestných pocitů se zbavíte se závislosti. Všechna bolest je pouze dočasná.

Nakonec, až se od své závislosti oprostíte, budete při vzpomínce na partnera možná stále pociťovat lehký žal. Ale budete rovněž cítit sladkost své lásky a sílu svého ducha. Až se vám zlomené srdce úplně zahojí, vzpomínky na partnera už nebudou bolet a místo toho vytvoří zvláštní můstek propojující vás s věčnou láskou, kterou nosíte na dně srdce.

V tomto stadiu se vám při každém pomyšlení na bývalého partnera srdce zaplní láskou a mírem. Tento pocit signalizuje, že jste připraveni k navázání nového vztahu. Vytváří základnu, jež vám zajistí, že jste plně schopni objevit věrnou a trvalou lásku.

Až se vám srdce úplně zahojí, vzpomínky na partnera už nebudou bolet. Místo toho se vám vybaví sladkost vaší lásky.
K zahojení zlomeného srdce si potřebujeme nejprve přiznat a procítit bolestné pocity, které s tím souvisejí. Tento ozdravný proces probíhá automaticky, dokud na partnera vzpomínáte. Aktivním vytvářením příležitostí, při kterých si připomínáme svou ztrátu, probouzíme v sobě ve skutečnosti lásku, kterou potřebujeme se smířením se s tou ztrátou a oproštěním se od ní.

V různých kulturách a náboženských tradicích se povinně zachovává určité období truchlení. Zachovávají se nejrůznější vzpomínkové rituály. Například: Po jistou dobu se oblékat do černého, pálit dlouhé svíce, zasadit strom, vyprávět na pohřbu příběhy, nosit na hrob dárky z lásky, převzít rodinné dědictví, vystavit si jisté obrázky a fotografie. V tom všem lze nalézt společný rys - díky tomu; že na partnera vzpomínáme s láskou, vytváříme si příležitost k uzdravení.

Nalezení nové lásky
Po smrti partnera nebo milované osoby se dostaví bolestné pocity, protože část našeho já věří, že už nikdy nebudeme milovat. Bez živé, tělesné přítomnosti partnera, jehož bychom mohli milovat, prostě přestáváme milovat. Naše srdce zeje prázdnotou a my jsme zahlceni bolestí.

Naše srdce netrpí prázdnotou proto, že jsme ztratili lásku, ale že jsme dočasně přestali milovat.
Ke stejnému procesu dochází dokonce i po rozvodu. Náš by partner může být ještě naživu, ale vztah, do něhož jsme vkládali naděje, se vytratil. Člověk, s nímž jsme se chystali strávit zbytek života, nám z něj náhle zmizí. Během procesu truchlení a oproštění se od partnera jde o totéž, jako by byl po smrti. Ztráta, kterou pociťujeme po rozvodu, může být stejně hluboká jako po partnerově smrti.

Bez fyzické přítomnosti našeho partnera dojdeme k přesvědčení, že už nemůžeme milovat ani být milováni. Ačkoliv nejde o pravdivou domněnku, chvíli nám potrvá, než dospějeme do stadia, kdy ji opravíme. Nezbavíme se jí snadno. Celé roky jsme záviseli na tom, že partnerova fyzická přítomnost představovala spoušť naší lásky. Každodenně jsme se utvrzovali v tom, že partner představuje terč naší lásky a hmatatelný zdroj podpory. Chvíli trvá, než se této závislosti zbavíme a než pochopíme, že bývalého partnera můžeme milovat i nadále.

Po ztrátě partnera musíme pociťovat lásku bez něho. Nemůžeme se ho dotknout, necítíme jeho objetí, ale umíme si připomenout, jak bylo nádherné. Můžeme vzpomínat na jeho lásku, cítit jeho podporu a dál ho milovat.

Ačkoliv svého partnera už nikdy neuvidíme, bude žít navždy v našem srdci.
Během procesu truchlení nakonec zjistíme, že láska v našem srdci žije dál, nezávisle na partnerově přítomnosti. Naše budoucnost nevypadá tak ponuře, jak jsme mysleli. A jak se vědomí toho, že můžeme dál milovat, přesouvá od teorie do oblasti každodenní zkušenosti, nalezneme klid. Šedá mračna zoufalství se rozplynou a odhalí hřejivé slunce lásky.

Se svou ztrátou se smíříme, ale nezapomeneme na ni. Vydáváme se na novou cestu a svěží vánek nám odhrnuje vlasy z čela. Začínáme znovu s pevnou vírou, že najdeme lásku, kterou si zasluhujeme. Toužíme podělit se o tu neopakovatelnou lásku, kterou cítíme v hloubi srdce.

John Gray: Mars a Venuše začínají znovu. Vydalo nakladatelství Práh.

Počet přečtení: 20 247 Datum: 18. 8. 2006