Přestárlé dítě v síti | Prameny zdraví

Přestárlé dítě v síti

Nabídku napsat úvodní slovo ke knize Dítě v síti jsem nejprve odmítl. Můj vztah k moderním technologiím je mírně řečeno konzervativní.

Přestárlé dítě v síti

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články

Používám nejstarší typ tlačítkového mobilu. Nemám vlastní mailovou adresu. Facebook mi před lety založil nějaký fanoušek. Používám ho výhradně ke zveřejňování textů nebo termínů besed. Komunikaci na něm nepěstuji. Na časté žádosti o lékařskou radu prostřednictvím Facebooku nebo přes Skype kopíruji automatickou odpověď: „Lituji, komplexní medicína je založená na osobním setkání a vztahu. Konzultace na dálku neposkytuji. Máte-li zájem, můžete se objednat.“ Moje znalosti počítačových technologií a fungování sociálních sítí jsou na úrovni mírně retardovaného dítěte. Právě proto jsem se k napsání předmluvy odhodlal. Jsem vlastně přestárlé dítě v síti.

Když kliknu na špatnou klávesu, zmizí mi neuložený rozepsaný text, rychle ztrácím nervy a volám o pomoc dceru. Johanka přijde, shovívavě mne pohladí a poví: „Klid ťule. To bude dobrý.“ Problém pak během pár vteřin vyřeší. Po přečtení knížky Dítě v síti už ji možná nebudu tak často potřebovat. Dozvěděl jsem se z ní o rizicích, o nichž jsem do té doby nevěděl nebo je vnímal jen intuitivně. Kniha problém nadužívání, zneužívání a závislosti na počítačových technologiích pochopitelně neřeší. Patří ale k základní počítačové gramotnosti. Pokud se s ní rodiče seznámí, může zabránit vážným škodám na tělesném i duševním zdraví dítěte. V ordinaci se s nimi potýkám každý den.

Rodiče dovlečou vzpouzející se ratolest a spustí: „Pane doktore, naše Jana je pořád nemocná, za rok brala osmkrát antibiotika… Jirka je neklidný, nezvladatelný, neurolog mu diagnostikoval ADHD, psychiatr nasadil antidepresiva… Mirek se nám v osmi letech v noci počurává, vyšetření nic neprokázala, léky nepomáhají… Udělejte s ním něco. Uzdravte ho alternativně.“

Ale jak alternativně? Jak si to vlastně představují? Dítě je přece zrcadlem rodiny. Rodiče by chtěli, aby dítě bylo zdravé, ale způsobu života rodiny se to nedotklo. Svatá prostoto! To přece nejde!

Když se pak malého pacienta v nepřítomnosti rodičů zeptám: „Co si myslíš, že by se u vás doma, v tvém životě, mělo změnit, abys byl spokojený a zdravý?“ sdělují mi různými způsoby totéž: „Aby se naši tak nehonili, nehádali se, měli na mne víc času, hráli si se mnou, jezdili jsme na výlety…“ To, co dítě nedokáže rodičům říct otevřeně a nahlas, sděluje jeho tělo skrytě a tiše nemocí. Oslabenou imunitou, dušností, nočním počuráváním, poruchou chování, poruchou koncentrace…

Nejsnazším „řešením“, jak nemocné nebo neklidné dítě „uklidnit“ pak bývá drahý mobil, tablet, iPod. Většina dětských pacientů ho má. Většina z nich si na něj rychle vypěstuje závislost. Protože na něj rodiče nemají čas, nedokáží vytvořit vstřícné a laskavé rodinné prostředí, nenabízejí mu společné hravé vyžití, utíká se dítě do virtuálního světa. Tráví hodiny u počítače. Přestane se hýbat. Proč by mělo? Sportovní hry má přece v aplikaci! Přestane se scházet s kamarády. Proč by mělo? Na „sociální“ síti má přece stovku „přátel“. Taková síť je ale asociální. Přátelé virtuální. Skutečná sociální sít a skutečné přátelství jsou založené na osobním setkávání, poznávaní a vztazích. Skutečnému příteli můžete stisknout ruku, obejmout ho, jít s ním na výlet. Svěřit se mu s důvěrnými informacemi bez rizika, že by unikly do virtuálního prostoru.

Požadavek rodičů uzdravit dítě, které stůně ze způsobu života rodiny a stalo se závislým na počítačích, nemá medicínské řešení. Podávání antidepresiv nebo jiných léků je vytloukáním klínu klínem. Vede jen k další závislosti. Předpokladem úspěšné léčby a nejlepší prevencí jsou zdravé vztahy a zdravý způsob života rodiny. Rodiče jsou pro dítě od narození prvními vzory. Jestliže otec přijde večer vystresovaný z práce, otevře si pivo, zapálí cigaretu a pustí televizní přenos kopané, přitom se pohádá s manželkou, která se právě chtěla dívat na telenovelu, nelze očekávat, že se dítě bude chovat jinak. Samo sedne k počítači nebo mobilu, otevře si kolu, načne sáček s brambůrky… a začne stonat. To, co se dědí, totiž nejsou nemoci, ale způsoby chování, rodinné vzorce, které k nemocem vedou.

Křik, zabavování počítače a příkazy: „Neseď pořád u té bedny, jdi se proběhnout!“ nikam nevedou. Rodiče by měli mít dostatek informací o tom, jaké možnosti a rizika počítačové technologie přinášejí. Měli by být pro děti vzorem ve způsobu, jak s nimi zacházejí. Měli by je děti naučit zapnout, ovládat, ale i vypnout. Jestliže rodiče sami sportují, pěstují lásku ke sportu i v dětech. Pohyb, kulturní a společenské vyžití se pro ně stává samozřejmostí. Nemají potřebu utíkat do virtuální reality.

Přes dvacet let máme partu osmi rodin. Každý rok trávíme týden zimní dovolené na horách, letní na kolech, scházíme se během roku, slavíme narozeniny, chodíme do kin a divadel. Naše děti se všeho účastní. Milují sport. Mají silné přátelské vztahy. Skutečné. Ne virtuální. Manželka odmalička brala dceru Johanu k vaření, práci na záhonech, k malování, keramice. Když jí bylo dvanáct, zeptali jsme se jí, co by si přála k narozeninám. Čekali jsme, že to bude značkový mobil. Johanka si přála hrnčířský kruh. Dneska studuje na vysoké škole grafiku. Nejmodernější počítačové technologie jsou jejím pracovním nástrojem. Umí s nimi skvěle zacházet, umí je ale také vypnout. Umí si najít čas na kamarády, sport, cestování, koncerty, práci na záhonech, malování, vaření, vytáčení keramiky…

Moderní počítačové technologie nám usnadňují život. Je dobré, abychom je my i naše děti ovládali. Je zlé, pokud ony začnou ovládat nás, pokud se ocitneme v jejich síti. S nevelkou nadsázkou říkávám: „Skutečné schopnosti a dovednosti člověka se prokáží, když nejde proud.“

Jan Hnízdil

Počet přečtení: 156 Datum: 27. 5. 2021