Pozor na myší ocásky
Takto jednoduše viděl přírodu jeden malý chlapec, když popisoval svému kamarádovi uvedené pokusy - které ovšem nikdy nedělal. Ten chlapec se jmenoval Charles Darwin. Později se ve svém životopise svěřil, že si velmi rád vymýšlel různé nepravdivé historky, aby způsobil rozruch. Netušil, že se mu to později podaří nad jeho nejsmělejší očekávání.
Narodil se 12. února 1809 v Anglii, která stála na počátku toho, co nazýváme vědeckotechnickou revolucí. Charles Darwin zatím vychodil základní školu a otec ho poslal do Edinburghu na studium medicíny. Později se přiznal, že byl špatným žákem a raději než do posluchárny chodil na lov a četl knihy s přírodovědným obsahem. Ty ovšem obsahovaly znalosti jeho doby.
Šířily se naivní myšlenky Lamarckovy o tom, jak žirafa tím, že trhala listí ze stromů, získala dlouhý krk, i fantastické názory Cuvierovy o katastrofách a stále novém stvoření.
Když Charlesův otec poznal, že syn se nestane lékařem těla, navrhl mu, aby se stal lékařem duší. A tak začíná Darwin v roce 1828 studovat v Cambridgi teologii.
Lavina nedorozumění
Toto studium sice nedokončil, ale uslyšel zde od svých profesorů větu, která se stal příčinou mnoha dalších nedorozumění: "Zvířata jsou taková, jaká je na počátku stvořil Bůh." Domnívali se, že jen opakují výrok velkého botanika C. Linného: "Druhů je tolik, kolik jich na počátku stvořil Bůh."
Oč šlo? Až do Linného vládl v přírodovědě velký chaos. Jedna a táž rostlina (nebo třeba zvíře) měla i deset názvů. Řecký, latinský a lidový. "Jak se mohou vědci vzájemně domluvit? S tím se musí něco udělat, řekl si Linné a zavedl jednotnou klasifikaci zvířat i rostlin. Rozdělil je na druhy, rody, čeledi, řády, třídy a kmeny.
Linné věřil ve stvoření původních druhů, ale nikoli odrůd. Páni teologové, kteří učili mladého Darwina, neporozuměli podstatě problému, a proto se vyjádřili špatně. Netušili, že spustili lavinu dalších nedorozumění v dramatu zvaném evoluce.
Přírodovědecké zájmy tedy převládly u Darwina nad teologií. Přerušil proto studium a přijal místo přírodovědce na lodi Beagle, která v letech 1831-36 uskutečnila plavbu kolem světa. Darwin tento svůj zážitek právem považoval za rozhodující událost svého života.
Viděl a popsal ohromné množství nových druhů rostlin a zvířat. Zjistil, že se od sebe výrazně liší - a to podle zeměpisného rozšíření. Stále více v něm uzrávalo přesvědčení, že učitelé v Cambridgi neměli pravdu, když tvrdili, že zvířata jsou stejná od doby stvoření. Naopak, proměňují se. Dochází tedy ke změnám, ale Darwin provedl ve svých úvahách špatný závěr, když prohlásil: "Příroda se vyvíjí, proměňuje se. Vznikají nové odrůdy a druhy. Vše se vyvíjí tak jako dítě v zárodku. Primitivní technika v dokonalejší. Z jednoduchých forem života, které stvořil Bůh na počátku, stále dokonalejší druhy - až k člověku."
Přirozený výběr
Darwin si byl tímto procesem vývoje jist, hledal jen mechanismus, který to způsobil. Pozoroval chovatele a pěstitele v okolí svého domu. "Poznal jsem, že klíčem k chovatelskému úspěchu pěstitele - ať zvířat či rostlin - je výběr."
Kdo dělá tento výběr a kontroluje ho v přírodě? Po několik měsíců se zabýval touto otázkou. Jednou - bylo to na podzim r. 1838 - četl spis národohospodáře Thomase Malthuse. Autor v něm tvrdil, že lidé přibývají rychleji než potraviny, a proto jsou války, živelné pohromy, epidemie i hlad přirozené prostředky, kterými se dosahuje potřebné rovnováhy. Dnes víme, že je to nesmysl, a že rozumným obděláváním půdy a následným rentabilním hospodařením se sklizenými surovinami by se zajistila obživa pro mnohem větší počet lidí než dnes.
Darwina na Malthusových úvahách zaujalo ještě něco jiného. Řekl si: To je ono. Výsledkem tohoto zápasu o přežití je přirozený výběr. Ten upřednostní jen nejzdatnější a nejlépe přizpůsobená zvířata k přežití. "Tak vznikají přímo z boje v přírodě, z hladu a smrti nejvelkolepější věci, jaké můžeme pochopit," píše nadšeně a pokračuje: "Určitá schopnost, která se u zvířete objevila a pomohla mu přežít, se dědičností přenese na potomky, a tak vznikají nové odrůdy a druhy."
Všechny tyto a další myšlenky i zdánlivé důkazy zachytil v knize, kterou vydává roku 1859 pod názvem "O vzniku druhů přírodním výběrem".
Teorie evoluce
Evoluční teorie byla tedy na světě. Rozruch způsobila veliký a reakce byly zcela protichůdné. Evoluční teorie vznikla v Anglii, ale její skutečnou vlastí je Německo. Tam byla v polovině minulého století silně protináboženská nálada, a proto chápeme Engelsovo nadšení, když psal do Londýna svému příteli Karlu Marxovi: "Tak to nám ještě chybělo, abychom náboženství zcela zničili." Velký apoštol ateismu a evoluce E. Haeckel volá: "Kniha o původu druhů je biblí devatenáctého století!"
Mnozí vědci však nadšení těchto agitátorů nesdíleli. Zoolog Ch. Giebel o Darwinově knize napsal, že je to "chaos neuvěřitelností a nedokázaných pitomých drzostí". Ch. G. Ehrenberg ji nazval básní, ale ne vědou. Proslulý německý antropolog Virchow o ní řekl: "To je fantazie, ne věda." Francouzský botanik A. Wigand: "Darwinismus není ani teorií; je náladou, která uchvátila mysl lidí. Je vědou asi tak, jako je pohádka dějepisem. "
Marně se tito a mnozí další vědci, kteří znali složitost přírody, stavěli proti naivitě Darwinovy teorie. Zmocnili se jí především ateisté, kteří ji zařadili do arzenálu své ideologické výzbroje. Jaké však byly jejich přírodovědecké znalosti, to snad nejlépe dokumentuje věta, kterou pronesl veliký Stalinův chráněnec, akademik T. D. Lysenko. Při pitce se Stalinem prohlásil: "Josife, já z Darwina vím jen to, že člověk povstal z opice."
Důvody proti
Téměř po celé půl století se u nás málokdo mohl dovědět, že tato teorie je naprosto v rozporu s procesy probíhajícími v přírodě.
Důvody proti uskutečnění evoluce - jak to popisoval Darwin a jeho následovníci - jsou ve zkratce následující: Co označujeme slovem druh? V době, kdy žil Darwin, se většina přírodovědců domnívala, že druh není něco přesně ohraničeného. Proto jim nedělalo potíže přijmout učení o proměně druhů. Dnes je věc zcela jasná - a i tak ateisticky zaměřený "Příruční slovník naučný" (Academia, Praha 1962-67) definuje druh takto: "Druh - systematická jednotka zahrnující organismy, které mají společný původ a plodně se mezi sebou kříží. Uvnitř druhu (např. pes) rozeznáváme odrůdy a plemena, která se od sebe liší méně důležitými znaky. Druhové vlastnosti jsou stálé a předávají se potomkům." Po všech těch oklikách způsobených "atmosférou" darwinismu se přece jen moderní přírodověda ztotožňuje s Linného výrokem: "Druhy jsou stálé a neměnné."
Druhá otázka zněla: Mohou se druhy vzájemně křížit? Bylo provedeno mnoho pokusů, výsledek je však definitivní. Zvířata jiného druhu se mezi sebou nekříží, a v případě spojení nemají potomky. Zajímavý, ale výjimečný je případ koně a osla. Jejich zkřížením dostaneme velmi pracovitá a užitečná zvířata - mulu a mezka. Ale ti již nemohou mít další potomky.
Křížení je možné v rámci druhu, a tím se získávají nové odrůdy a plemena, nikdy však nový druh. Je známo, jak rozdílné znaky mají např. psí plemena, ale stále je to jeden druh - pes. A může jít třeba o pekingského psíka, anebo dobrmana.
Určité rozdílné znaky mohou vzniknout i vlivem prostředí. Pouštní liška má velké uši. Potřebuje je k ochlazování, na rozdíl od polární lišky, která má uši malé.
Páni profesoři v Cambridgi se mýlili, když tvrdili: "Zvířata jsou taková, jaká je na počátku stvořil Bůh." Nejsou, prochází určitými změnami vzhledu vlivem křížení v rámci svého druhu. Ale ještě více to přehnal jejich posluchač Darwin, když prohlásil: "Druhy se proměňují a vznikají nové." Dnes víme, že druhy jsou jako samostatně stojící pilíře mostu, a není mezi nimi žádné propojení.
Stálost a neměnnost druhů
Na rozdíl od toho, co předpokládal Darwin a co by si přáli vidět jeho zastánci, nacházíme v přírodě naopak doklady o stálosti druhů.
Vezměme si například bakterie. Bakterie se množí obrovskou rychlostí. Každou hodinu vzniká nová generace. Na mumiích ze starého Egypta se však nachází stopy těch nemocí, které stejné bakterie způsobují i dnes. Co jsou ale tři tisíce let proti době, kdy zanikli obrovští ještěři? A přece na kostrách některých z nich se nalezly otoky, způsobené určitým druhem bakterie, která je způsobuje i v dnešní době. Kolik by to bylo milionů generací bakterií podle evoluční teorie od těch časů do naší doby - a přece se nezměnily. To je doklad neuvěřitelné stálosti druhů.
Jantar je znám od dob starých Řeků po názvem "sluneční zlato". M. V. Lomonosov v r. 1757 dokázal, že je to zkamenělá pryskyřice z pravěkých jehličnatých stromů. Často se v něm nachází stejné druhy zalitého hmyzu nebo částeček rostlin, které známe i dnes. Vydávají tedy také svědectví o stálosti druhů.
Živá zkamenělina
Tak je nazývána ryba, kterou vylovili rybáři koncem roku 1938. Úlovek vyvolal mezi paleontology velké vzrušení. Znali ji sice velice dobře, ale jen ze zkamenělin, kde se její otisk nacházel. Podle evolucionistů měla být přechodným článkem mezi rybami a suchozemskými plazy. Měla totiž výrazné první prsní ploutve připomínající přední končetiny. Zcela vyhynout měla před desítkami milionů let. Ona však na teorie nedbá a vesele se prohání v tropických mořích. Do roku 1960 bylo uloveno dalších dvanáct exemplářů. Ryba byla nazvána po ředitelce muzea v Kapském městě, která ji pro vědu objevila - latimérie podivná.
Tato zvláštní ryba jasně ukazuje, že ve zkamenělinách se nalézají kosterní zbytky druhů, které dosud žijí, a pak i těch, které úplně vyhynuly - jako např. dinosauři. Žádné přechodné tvary a druhy neexistují, i když Darwin předpokládal, že se časem najdou. Nenašly. Naopak, zkameněliny vydávají svědectví o neuvěřitelné stálosti genetické informace.
Přenos získaných vlastností
Zjištění, zda to je nebo není možné, má zásadní význam pro evoluční mechanismus. Správně to vyjádřil Darwinův stoupenec a současník Herbert Spencer: "Buď existuje přenos - dědičnost získané vlastnosti, nebo nebyla žádná evoluce."
Existuje dědičnost získané vlastnosti, nebo ne? O tom, že se přenáší vrozené vlastnosti a znaky, nebylo pochyb. Habsburkové dědili výrazně převislý spodní ret z generace na generaci. Kdyby ale někdo roztrhl ret mně, objeví se jizva také u mých potomků?
V devadesátých letech minulého století August Weismann téměř patnáct let usekával myším ocásky a čekal, kdy se toto zmrzačení objeví u potomků. Neobjevilo. Závěr dnes zní: "Vlastnost získaná během života se nepřenáší na potomky, děje se to jen u vlastnosti vrozené." Jinak řečeno: "Dřevěné nohy se nedědí, ale dřevěné hlavy ano." Tedy - i kdyby zmíněný jedinec získal během života nějaký nový znak na svém těle, nepřenese se to na potomstvo.
Když B. Engels - ovlivněn Darwinem napsal knížku "Podíl práce na polidštění opice", vycházel z předpokladu, že se získané vlastnosti dědí na potomky: "Jen prací, přizpůsobením se ke stále novým úkonům a děděním takto vzniklých znaků, i dalším užíváním a děděním tohoto zjemnění nabyla lidská ruka schopností, které má dnes." Nevěděl, že to není možné. Zručnost Tizianova nebo Rembrandtova nebyla v jejich ruce, ale v mozku, který tu ruku vedl. Bez tohoto zvláštního nadání by se ani úporným cvičením nikdo malířským géniem nestal.
Otazníky zůstávají i po evoluci
Žádný z předpokladů evolucionistů nevyšel. Darwinova teorie o "Původu druhů" je pouhou fantazií, která je založena na důkazech, o nichž bylo prokázáno, že důkazy nejsou. V přírodě všechno funguje podle zcela jiných zákonů, než se domníval Darwin.
Dnes většina těch, kdo věří v evoluci, předpokládá, že se prostě nějak odehrála, i když se neví jak. A nadále tvrdí, že život je jen náhoda - i když vědí, že jejich "důkazy" už dnes neobstojí. V opačném případě by totiž museli znovu uvažovat o počátku toho, co nazýváme přírodou. Museli by přiznat, že to mohl způsobit jen speciální, nám nepochopitelný akt nějaké Inteligence. A to je pro mnohé velmi těžké. Možná nám však mohou v našem rozhodování pomoci slova objevitele mikroskopu a prvního člověka, který spatřil dosud neviditelné mikroby, Anthony van Leeuwenhoeka: "Rozhodl jsem se, že nebudu zarputile lpět na svých názorech, nýbrž je opustím a přejdu k jiným, když mi někdo ukáže rozumné důvody, kterých bych se mohl chopit. Nemám totiž jiný cíl, než se přiblížit pravdě."
Jak to tedy je? Co stojí na počátku světa, když ne evoluce? Když život není náhoda, je snad záměrem? Pokud nám Darwin a evolucionisté nedávají uspokojivou odpověď, která se týká vzniku a původu života, kde jinde lze hledat odpověď?
Bez první příčiny, bez prvého Tvůrce a Hybatele nemůžeme rozumět vzniku, pohybu a vývoji veškerenstva. Tomáš Garrigue Masaryk
Z knihy Ludvíka Švihálka "Důvěřuj životu!" Odkud jsme? Proč žijeme? Kam jdeme? Má život vůbec nějaký smysl? Existuje život po životě? Lze opravdu a šťastně žít? To jsou některé otázky, které si klade tato kniha. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.