Pozitivní rodičovství | Prameny zdraví

Pozitivní rodičovství

Existuje pět důležitých pozitivních zásad, které vašim dětem pomohou najít v sobě sílu čelit životním překážkám a plně rozvíjet svůj vnitřní potenciál.

Pozitivní rodičovství

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články

Každou z těchto zásad v následujícím textu rozebereme.

Nevadí, když je někdo jiný
Každé dítě je originál. Každé z nich má osobitý talent, vlohy a potřeby. My rodiče máme za úkol poznat, jaké jsou jejich konkrétní potřeby, a pak je uspokojit. Chlapci mívají většinou potřeby, jež u dívek nehrají tak důležitou roli. Podobně i dívky mohou mít potřeby, které zase nehrají žádnou roli pro chlapce. Navíc každé dítě, a to bez ohledu na pohlaví, má své jedinečné potřeby související s jeho konkrétními problémy i vlohami.

Děti se rovněž liší ve způsobu, jakým se učí. Je podstatné, aby rodiče tuto odlišnost pochopili, jinak by mohli začít děti vzájemně porovnávat a zbytečně by se trápili.

Pokud jde o proces učení, existují tři druhy dětí: běžci, chodci a skokani. Běžci se učí velmi rychle. Chodci se učí rovnoměrným tempem a dávají učitelům najevo, že dělají pokroky. A poslední jsou skokani. Jejich výchova je nejnáročnější. Zdánlivě se nedokážou nic naučit a nedělají žádné pokroky, a pak jednoho dne udělají nečekaný skok a mají všechno v malíčku. Skokani jsou jako podzimní květiny. Při učení potřebují víc času.

Rodiče by měli pochopit, že je důležité vyjadřovat lásku odlišně - podle pohlaví dítěte. Kupříkladu děvčata často potřebují více láskyplné péče, zatímco příliš mnoho této péče vyvolává u chlapců pocit, že v ně nemáte důvěru. Chlapci potřebují víc důvěry, ale příliš mnoho důvěry může v děvčeti probudit dojem, že je nemilujete. Otcové se dopouštějí toho omylu, že dcerám dávají přesně to, co potřebují chlapci, zatímco matky omylem poskytují chlapcům oporu, kterou potřebují děvčátka. Pochopení, že synové a dcery mají odlišné potřeby, umožní rodičům dosáhnout větších úspěchů při péči o děti. Navíc matky a otcové se nebudou tolik přít kvůli správným výchovným metodám. Tatínci jsou totiž z Marsu a maminky z Venuše.

Nevadí, když děláš chyby
Všechny děti dělají chyby. Je to naprosto normální a musí se s tím počítat. Dopustíte-li se chyby, neznamená to, že s vámi není něco v pořádku - pokud vám ovšem rodiče nedají najevo, že chyby byste dělat neměli. Chyby jsou přirozené, normální a nikoho nepřekvapí. Tohle se dítě může naučit především prostřednictvím příkladu. Rodiče jim tuto zásadu nejlépe vysvětlí tím způsobem, že při výchově dětí si přiznají i svoje omyly a poskytují tak podporu dětem i sobě navzájem.

Jsou-li děti svědky toho, jak rodičům nedělá problémy tomu druhému se omluvit, postupně se naučí nést za svoje vlastní omyly zodpovědnost. Rodiče nemají učit dětí, jak a kdy se omluvit, ale mají jít příkladem. Děti se učí z modelových situací, ne z kázání. Nejenom že se tím děti naučí větší zodpovědnosti, ale když opakovaně odpustí rodičům jejich omyly, postupně se naučí umění odpouštět.

Děti přicházejí na svět se schopností milovat své rodiče, ale neumějí milovat sebe a odpouštět sobě. Učí se milovat samy sebe díky způsobu, jakým s nimi zacházejí jejich rodiče a jakým rodiče jednají v případě, kdy se děti dopustí chyby. Když děti nikdo netrestá a neponižuje za jejich chyby, pak dostanou lepší příležitost vypěstovat si tu nejdůležitější schopnost: schopnost milovat sám sebe a smířit se s vlastními nedostatky.

Této schopnosti se děti naučí díky opakované zkušenosti, že i jejich rodiče dělají chyby a přesto si dál zaslouží lásku. Výsměch či tresty brání dětem, aby si k sobě vypěstovaly lásku nebo schopnost samy sobě odpustit.

Nevadí, když dáš najevo své negativní pocity
Negativní emoce typu hněv, smutek, strach, žal, zoufalství, zklamání, starost, pocit trapnosti, křivdy a studu, žárlivost a nejistota jsou nejenom přirozené a normální, ale tvoří i významnou součást vývoje dítěte. Negativní emoce nemohou být nikdy na závadu a je třeba je sdělit.

Rodiče se musí naučit, jak vytvářet dětem vhodné příležitosti k procítění a sdělování negativních emocí. Cítit negativní emoce sice nevadí, zato ne vždy je v pořádku, kde, kdy a jak je děti dávají najevo.

Záchvaty vzteku tvoří významnou část dětského vývoje, ale děti by přesto neměly zapomínat, že někde a někdy se to prostě nesmí. Na druhou stranu musíte mít jistotu, že dítě nechlácholíte pouze proto, abyste předešli jeho záchvatům vzteku, jinak k nim dojde ve chvíli, kdy nebudete mít příležitost si s dítětem vážně promluvit a vyřešit problém účinněji.
"Osvícení" rodiče, kteří chápou význam pocitů, se často dopouštějí té chyby, že učí děti prožívat pocity tím způsobem, že se jim přehnaně svěřují se svými vlastními emocemi. Pokud se dětem přehnaně svěřujeme se svými negativními emocemi, probouzíme v nich přehnanou zodpovědnost. Takové děti na sebe přebírají příliš velký díl viny a ztrácejí kontakt se svými vlastními vnitřními pocity. Nakonec se od rodičů odtáhnou a přestanou s nimi komunikovat.

Například řeknete-li dítěti: "Nelez na ten strom, bojím se, že spadneš," postupně v něm vzbudíte dojem omezení a vyvoláte v něm negativní pocity. Dospělý by měl radši říct: "Lezení po stromech není moc bezpečné. Radši po nich lez, jen když jsem u toho i já." Nejenom že to je mnohem účinnější, ale navíc tak děti naučíte nedělat rozhodnutí založená na negativních emocích. A navíc dítě spolupracuje nikoliv proto, aby rodičům ušetřilo trápení a strach, ale protože rodič ho o to požádal.

Rodiče mohou dětem pomoci s rozvíjením hlubokého prociťování vlastních pocitů prostřednictvím soucitu, uznání a naslouchání, a ne tím, že se jim budou svěřovat s vlastními pocity. Novou schopnost naslouchat musíme používat k objevení svých vlastních pocitů a k pochopení přání a potřeb malého dítěte. "Shovívaví" rodiče se naučí, jak se nedat manipulovat pocity a přáními svých dětí. "Přísní" rodiče zase pochopí řadu způsobů, jimiž své děti nevědomky zahanbovali za negativní pocity.

A když se děti naučí procítit a sdělovat negativní emoce, současně se účinně naučí odpojit se od rodičů, vypěstovat si silné povědomí vlastního já a postupně v sobě objevit bohatství vnitřní tvořivosti, intuice, lásky, cíle, sebevědomí, radosti, soucitu, svědomí a schopnosti poučit se z chyb.

Nevadí, když chceš víc
Příliš často vštěpujeme dětem zásadu, že jsou špatné, sobecké nebo rozmazlené, protože chtějí víc nebo se vztekají, že nedostanou všechno, co si přejí. Rodiče je nutí cítit vděčnost, místo aby dětem dovolili chtít víc. "Buď vděčný za to, co máš." To bývá blesková odpověď dítěti, které chce víc.

Děti netuší, kolik je vhodné chtít - ani bychom to od nich neměli očekávat. Dokonce i nám dospělým dělá potíže odhadnout, kolik můžeme žádat, abychom neurazili své okolí a nevypadali chtivě či nevděčně. A když v tomhle směru mají problémy dospělí, těžko můžeme čekat, že děti je mít nebudou.

Pokud se děti bojí požádat o všechno, co chtějí, nikdy jasně nepochopí, co dostat mohou a co nemohou. Navíc, když řeknou, co všechno chtějí, brzy si vypěstují úžasnou schopnost smlouvat a vyjednávat. Většina dospělých umí smlouvat jen bídně. Nepožádají o nic, když nečekají jasné přitakání. A pokud se setkají s odmítnutím, zkrátka se s tím smíří a buď odejdou, navenek sice pokorně, ale s vnitřním tajeným vzdorem, či dají průchod vzteku.

Jednou z nejdůležitějších schopností, kterou rodiče mohou naučit svou dceru, je umění žádat víc. Většina žen se to v dětství nenaučila. Místo, aby si o víc řekly rovnou a výslovně, žádají o víc nepřímo, tím, že samy dávají ostatním víc a tajně doufají, že jim to někdo oplatí i bez říkání. Tato neschopnost požádat o něco přímo jim brání získat většinu toho, co chtějí, a to jak v životě, tak i v partnerství.

Zatímco dívky potřebují svolení, že smějí chtít víc, chlapci potřebují určitý zvláštní druh podpory, když víc nedostanou.
Nevadí, když nesouhlasíš, ale nezapomínej, že hlavní slovo mají rodiče

Dětem musíme dovolit říkat ne, ale stejně důležité je i vědomí, že rozhodování patří jejich rodičům. Dají-li dětem svolení chtít víc a vyjednávat, pak jim tím ve skutečnosti poskytnou moc. A většina rodičů se bojí dát dětem tak velkou moc, aby je příliš nerozmazlili. Jedním z největších problémů dneška je fakt, že děti dostaly příliš mnoho svobody. Rodiče sice vytušili, že jejich děti si zaslouží větší moc, ale nenaučili se, jak si současně udržet postavení šéfa. Pokud nepoužijí i další techniky pozitivního rodičovství, například pravidelné rozhovory, kterými si zajistí spolupráci ze strany dětí, pak se z dětí stanou nároční, sobečtí a protivní spratci. Pokud si rodiče udrží svou vůdcovskou roli, pak se vyplatí poskytnout dětem větší moc.

Dovolíme-li dětem říkat ne, otvíráme jim dveře k možnosti vyjadřovat pocity a objevovat, co vlastně chtějí - a pak o to i vyjednávat. Samozřejmě to neznamená, že uděláte vždycky přesně to, co chce dítě. I když dítě smí říct ne, ještě to neznamená, že si prosadí svou. Dítě smí dát najevo svá přání a pocity a to samo o sobě je vede k větší spolupráci. A co je důležitější, dětem to umožňuje chovat se vstřícně, aniž by musely potlačovat své pravé já.

Existuje nebetyčný rozdíl mezi přizpůsobením, úpravou svých přání, a mezi jejich popřením. Přizpůsobí-li dítě svá přání, pak se přikloní k přání svých rodičů. Popření znamená, že potlačí svá přání a pocity a podřídí se vůli svých rodičů. Podřizování vede ke zlomení dětské vůle. Jakmile koně zkrotíme, začne se chovat krotce a poslušně, ale současně ztratí velkou část svého svobodného ducha.

Analýza rodičovských praktik v přednacistickém Německu ukázala, že děti bývaly krutě trestány a ponižovány pokaždé, když se vzepřely autoritě. Nesměly vzdorovat ani říct ne. Až zpětně bylo možné jasně potvrdit, že zlomení dětské vůle vede ke vzniku bezmyšlenkovitého a necitelného stáda silných, ale šílených autoritářských vůdců. Nemá-li člověk dost silné sebevědomí, stane se snadnou kořistí ostatních, nechá se manipulovat a šikanovat. Člověk bez silného sebevědomí k sobě šikanu přímo přitahuje, protože trpí pocity méněcennosti a bojí se prosadit si svoji vlastní vůli.

Dětem neprospívá, když se bezmyšlenkovitě nebo zbaběle podřizují rodičovské vůli. Dovolíme-li dětem, aby prociťovaly a slovně vyjadřovaly svůj případný nesouhlas, tak jim nejen pomáháme vypěstovat si sebevědomí, ale současně je vedeme i k větší vstřícnosti. Poslušné děti se pouze podřizují rozkazům. Během toho procesu nemyslí, necítí, ani k němu samy ničím nepřispívají. Spolupracující děti se naopak vědomě zapojí do každé diskuse - a tak se mohou kladně rozvíjet.

V knize "Děti jsou z nebe" nás John Gray (mj. autor "Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše") seznamuje se zcela novým přístupem k rodičovství, jenž nás naučí jak dětem poskytnout svobodu a vést je k tomu, aby vyjádřili své skutečné já.

Počet přečtení: 4 414 Datum: 22. 5. 2006