Povídej mi o lásce... | Prameny zdraví

Povídej mi o lásce...

Bylo mi dvacet let... nebo dvacet pět, více nebo méně... Na tom nezáleží.Chtěl jsem žít, ale nevěděl jsem, proč žít ani jak žít. Hledal jsem. Až úzkostně jsem hledal a často se mi stalo, že jsem se jen honil za svými přeludy.

Povídej mi o lásce...

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Hladověl jsem. Moje tělo hladovělo touhou. Moje nenasytné tělo toužilo spolykat až do posledního soustečka všechny rozkoše, které jsem na své cestě potkával.

Můj duch hladověl touhou. Shromažďoval jsem bez ladu a skladu všechny myšlenky, které se povalovaly v knihách. Sbíral jsem slova lidem ze rtů, jen abych svého ducha nakrmil. Moje hlava však byla bzučícím úlem, který nedával med.

Čas od času několik slunečních paprsků ozářilo temnotu v mé ubohé hlavě, ale temné mraky hned světlo zahnaly.
Zůstával mi sen. Odváděl mě velmi daleko... Ale copak prosnít svůj život znamená skutečně žít? Velmi rychle se přihlásila bouře. A propukla s plnou silou. Rozervala mé snové šaty, srazila mě na zem a nechala mě tam tak, nahého; člověka, který se sám v sobě vůbec nevyzná.
***
Žíznil jsem.
Moje srdce žíznilo tam kdesi v hloubi, tam v nejzazším nitru, bylo to žíznění, které vycházelo z onoho tajemného, svět přesahujícího prostoru, jehož nekonečnost jsem se zneklidněním a chvěním srovnával s nekonečností své vlastní žízně.
Jak palčivá je tato žízeň, která zachvacuje požárem celou bytost jako oheň, který víří v bezedné propasti!
***
A přesto jsem žil; ale jak dál žít, když nevíme, proč žít a jak živit svůj život?
Svůj život jsem vlekl jako neskladný balík, který si zlomyslní lidé předávají z ruky do ruky, protože nevědí, co s ním, a protože je na nošení příliš těžký.

Rodiče mi řekli: "Splnili jsme svou povinnost. Dali jsme ti život, stejně jako byl dán nám."
Velkoryse a v dobré víře mi dokonce předali "morální ponaučení", jakýsi starý návod, napolo vymazané poznámky, které jsem jen stěží rozluštil.

Návod říkal: Je třeba dělat tohle a nedělat ono. Ptal jsem se proč. Rodiče odpověděli: "Protože je to dobré nebo protože je to špatné." Nevěděl jsem však, proč je to dobré či špatné. Dokonce ani sami moji rodiče to nevěděli. Když jsem se jich vytrvale dotazoval, odpovídali: "Protože je to tak."

Velice rychle jsem si všiml, že otec a matka nežili vždycky podle toho, co mi říkali. A dospělí kolem mě také ne. Mnoho mých kamarádů se mi zlomyslně pošklebovalo a prohlašovalo, že můj návod je už dávno zastaralý, že je už nepoužitelný. Žádné jiné návody neznali a tvrdili, že by každopádně i tak byly k ničemu a že takové otázky si není ani třeba klást, protože na ně stejně nejsou odpovědi.

Říkali, že důležité je žít, protože teď už není nic zakázané, protože teď je možné chodit po trávníku a trhat podle libosti všechny květiny, co kvetou v zahradách: "Dělej všechno, co máš chuť dělat, a budeš šťastný. Dělal jsem to.
Prochodil jsem mnoho zahrad, často jsem je pošlapal a trhal jsem květy rozkoše. Ale skutečné štěstí jsem vůbec nenašel. Několikrát jsem o ně letmo zavadil na několik prchavých hodin. Ale ta ubohá štěstíčka se rozplývala v mých příliš hladových ústech jako čokoládové pralinky, aniž by zmírnila můj hlad.
***
Hladověl jsem touhou.
Žíznil jsem touhou, ale nevěděl jsem, jak svůj hlad a žízeň uspokojit.
Není nic krutějšího než mít hlad a nevědět nic o chlebě.
Není nic krutějšího než mít žízeň a nevědět nic o víně.
A pomyslel jsem si: "Kdo mě vysvobodí z mého utrpení?"
***
Jeden přítel mi řekl: "Nenajdeš svou cestu, když se budeš dívat jen na sebe. Jdi ven ze svého domu! Pokud zůstaneš v přístavu, nepoznáš nic z nekonečného moře."
Neměl jsem však kompas a vůbec jsem neuměl plavat.
Druhý přítel mi radil: "Svou cestu nalezneš v Knize. Tam je shromážděno Boží slovo, aby lidi vedlo a živilo na cestě."
Občas jsem Knihu otevřel. K jejím slovům jsem měl úctu, zdála se mi krásná, avšak pokaždé mi ta krásná slova unikala; byla to zrna se slupkou příliš tvrdou na to, abych mohl vychutnat jejich blahodárný obsah.
Třetí přítel mi řekl: "Potřebuješ někoho, kdo by ti ta slova vyložil. Někoho, kdo je vstřebal a kdo z nich žije. Někoho, kdo by ti život v nich obsažený předal jazykem dnešní doby.
Jdi za mudrcem! Všichni říkají, že mluví jako Kniha a že se jeho slova stávají semenem v srdcích těch, kteří mu naslouchají. Je-li tvá zem úrodná,..."
***
Rozhodl jsem se, že tam půjdu...
***
Mudrc bydlel v miniaturním bytě na samém konci temné chodby. Nikdo nevěděl, kdo to vlastně je ani odkud přišel. Ti, kdo se k němu přiblížili, respektovali jeho tajemství. Také já je budu respektovat.
Poslepu jsem kráčel temnou chodbou. Nebylo snad potřeba projít nocí a dospět tak ke světlu?
Zaklepal jsem. Dveře se otevřely a já jsem spatřil mudrce ve slabém světle, které do místnosti bázlivě pronikalo nepatrným okénkem.

Byl to velmi starý člověk. Neměl ani dlouhé vlasy, ani dlouhé bílé vousy, jak jsem si ve své pošetilosti představoval. Dokonce si myslím, že jeho tvář byla docela obyčejná, ale neviděl jsem ji. Viděl jsem jen jeho oči, či spíše světlo jeho očí. Od toho okamžiku jsem se nemohl zbavit myšlenky, že toto světlo tajemně odkudsi přichází, že je jako slunce, a pokud bych ho přijal, osvítilo by i moji cestu.
Později jsem však o tom všem pochyboval.
***
"Dobrý den, příteli," řekl mi mudrc, "očekával jsem tě."
Dlouze mě pozoroval a jeho pohled, který na mně spočíval, osvěžoval mé srdce, jako když rosa pomalu proniká vyschlou půdou. Dlouho mlčel a potom zašeptal: "Máš velké štěstí!"
"Proč?" zeptal jsem se.
"Protože jsi člověk, a tedy můžeš hledat. Růže je krásná, ale prožije svůj život růže, aniž by věděla, proč je krásná, a hlavně... pro koho?"
"K čemu je dobré něco hledat, když se to stejně nenajde?"
"Kdo poctivě hledá, nachází, ale slepý někdy odmítá světlo a hluchý někdy nechce nic slyšet."
"Prosím vás, pomozte mi. Hladovím a žízním po životě, a nikde nenacházím to, co by mohlo můj hlad a žízeň ukojit."
***

Mudrc seděl nehnutě a neodpovídal.
Do místnosti se vplížilo dlouhé mlčení. Byl jsem už nesvůj a začal jsem pokašlávat s nadějí, že ticho zaženu; ono tam však setrvávalo a zařizovalo se, jako by se tam cítilo doma. Podle toho, jak se mudrc pod lehkým dotykem ticha usmíval, jsem pochopil, že je s tímto tichem ve vztahu velice přátelském. Možná dokonce ve vztahu tajemného manželství?

Jednou mnohem později mi to mudrc potvrdil. Dodal, že tento vztah s tichem dal jeho duchu všechny děti, které mu kdysi hlučnost dát odmítla. "Uvidíš," říkal mi, "vstoupíš také do takového vztahu s tichem a najdeš v něm lásku."
Ten den jsem ta podivná slova nechápal; sám jsem se totiž stýkal jen s nejrůznějšími hluky, a abych zahnal svou samotu, bral jsem je s sebou všude, dokonce i do postele.

Přece jsem nepřišel kvůli tomu, abych si ochočil mlčení. Chtěl jsem slyšet jasnou řeč, a dokonce jsem se rozhodl na tom trvat...
"Chci žít..."

Mudrc mě nenechal dokončit. Zvedl hlavu a zvolna, velmi zvolna zašeptal: "Nejde o to žít, ale milovat."
Nerozuměl jsem tomu ani trochu, nic jsem však neříkal, protože jsem měl strach, aby mudrc na mé proč neodpověděl tak, jak jsem to tolikrát slyšel a v mé hlavě to znělo jako bouchnutí prudce zavíraných dveří: "Protože je to tak!"
Tentokrát jsem se zmýlil. Mudrc pomluvil sám.

"Poslyš, tvůj hlad a tvá žízeň tě svádějí z cesty a zároveň tě trápí. I kdybys nashromáždil všechny pozemské pokrmy a pokoušel se jimi nasytit, NIKDY svůj hlad nebudeš schopen uspokojit. Tak zůstaneš vězněm svého hladu. Není to totiž jen tvůj hlad po životě. Za tvými pocity hladu se skrývá ještě něco mnohem neodbytnějšího, náročnějšího, něco, co má příchuť nekonečna.

Nejhlubší touhou v srdci každého člověka, touhou důležitější než pouhé přání žít, je touha milovat a být milován. V tom spočívá skutečný lidský hlad po životě."

Odmlčel se a skoro nehlasně, jako by mluvil sám k sobě, dodal: "...a není na tom nic divného, protože člověk je stvořen s láskou a pro lásku."
"Ale život stojí na prvním místě," namítám, "protože nejprve musíme žít, teprve potom můžeme milovat."
"Ne, nikdo nemůže žít, pokud není nejprve milován.
Život je řeka, a ne pramen. A ty..."

Ty se noříš do řeky, v ní se obracíš sem a tam, ale řeka pod tebou ubíhá, uniká tvým pažím.
Svýma dychtivýma rukama se pokoušíš zachytit její živou vodu, ale v dlaních ti z ní nezůstane nic.
Vzdorovité kapky ti utíkají mezi sevřenými prsty a připojují se k proudu svých vzdalujících se sester.
Občas tě okouzlí ohnivými barvami nějaký květ, který se zachytil u břehu. Jdeš za ním a bereš ho do rukou.
Když se pak s únavou znovu vrátíš do proudu řeky, přepadne tě zlost, když zjistíš, že řeka na tebe nepočkala... a že tvá květina je mrtvá.

Tolik ses vysílil vyčerpávajícím úsilím, až se konečně zastavíš v krásné říční zátočině, pozoruješ tam řeku a pokoušíš se proniknout její tajemství.

Vidíš, jak plyne, jak stále plyne, nic víc se však o ní nedovíš, protože ještě nemáš ani ponětí o jejím Prameni a nevíš nic ani o jejím Moři.

Takový je život. Jestliže plyne v tobě, ve mně, v celém lidstvu, je tomu tak proto, že řeka je dcerou PRAMENE a že jejím pramenem je LÁSKA.

Chceš-li žít, nenechávej si svůj život pro sebe! Musí hladit i jiné břehy, zavlažovat i jiné země. Běž k PRAMENI!
Chceš-li si svůj život nechat jen pro sebe, abys z něj měl své potěšení, ztratíš jej. Jestliže však kvůli PRAMENI svolíš k tomu, abys jej ztratil, nalezneš jej.

Fascinovalo mě to, ale zároveň i trápilo. Hlava se mi točila, jako kdybych vysedával příliš dlouho na prudkém slunci. Byl jsem naplněn pochybnostmi, protestoval jsem.
"Ztratit svůj život! ...ale já nechci umřít!"
"Kdo tady mluví o smrti, já ti vyprávím o životě! ...jednoho dne pochopíš, že zemřít neznamená přestat žít, ale přestat milovat."
***
Poděkoval jsem a rozloučil se. V té chvíli jsem nevěděl, jestli se někdy odvážím ho zase navštívit.
***
Byl večer, ležel jsem na posteli, moc dobře mi nebylo.
Pokaždé když jsem se vrátil z práce, utekl jsem pryč z domu nebo jsem se alespoň snažil vyhnout nepříjemným chvílím, kdy jsem byl sám se sebou. Občas se mi to však nepodařilo a pak jsem si připadal jako opuštěná bárka, která ze všech stran nabírá vodu.
Teď jsem se však pokoušel přemýšlet.

Od mé návštěvy mudrce uplynul asi měsíc. Byl jsem zvědavý a zároveň jsem měl takový neurčitý strach. Stále jsem se nemohl odhodlat k tomu, abych se za ním znovu vypravil. Hledal jsem si výmluvy. Nechtělo se mi přijmout jeho slova. Byly právě tyto odpovědi odpověďmi na moje otázky? Byl jsem neklidný, protože cosi ve mně mi zcela potichoučku našeptávalo: "...a co když jsou mudrcova slova pravdivá?"

Moje tělo už zase hladovělo touhou. A já jsem už nemyslel na nic jiného než na to, jak ho nasytit.
Nejdříve jsem vyvolal zvuky, své věrné spojence. Přišly: písně a rytmy zaplnily můj pokoj. Měl jsem moc zesílit jejich hlasitost a udělal jsem to bez ohledu na sousedy.
Uspokojím tělo, zadusím to tiché našeptávání.
Dosáhl jsem svého, ale zůstal jsem neklidný, protože jsem cítil, že se někde ve mně schyluje k bouři, k jedné z těch bouří, kterých jsem se tolik obával.
***
Byla nejsilnější z těch, které jsem dosud poznal. Vrhla se na mě jako tornádo. Všechno, co jsem se čas od času pokoušel si poskládat, těch několik myšlenek, které jsem shromažďoval kamínek po kamínku a které jsem pokládal za celkem jasné, několik dobrých úmyslů, které občas probouzely moje svědomí - to vše bylo v kratičkém okamžiku, jen co by blesk sjel z oblohy, smeteno. Měl jsem dojem, že ve mně ani kolem mne nezůstal kámen na kameni. NIC. Všude jen trosky. A co bylo nejhorší: zbylo ve mně PRÁZDNO, a v tom propastném prázdnu moje bušící srdce trápené sžíravým pocitem, že mu něco CHYBÍ, že se mu něčeho nesmírně důležitého NEDOSTÁVÁ... Čeho se mu ale nedostávalo?
V tom bylo moje trápení.

Jsem normální? Ptal jsem se sám sebe. Nebo jsem blázen? Možná. Je bláznovství hledat, jak by měl člověk žít? Je bláznovství hledat, odkud a kam směřuje život? Je bláznovství hledat smysl toho všeho? Uvědomil jsem si, že to je poprvé, co si kladu tuto otázku: je bláznovství hledat k čemu je život?
...a nakonec jsem si znechuceně pomyslel: To, co není k ničemu, se vyhazuje!
Měl jsem pocit, že jsem to už někdy udělal. Udělal jsem to skutečně?
Snad.
Rozplakal jsem se.
***
Opravdu jsem plakal.
Nevím, jak dlouho.
Někteří lidé za se pláč stydí. Pokaždé - docházelo k tomu však velmi zřídka - když mé oči uvolnily stavidla slzám, jsem pak cítil jakési osvěžení.
***
Pozvolna se mi navracel klid. Ale v duchu jsem jako vnitřní šepot slyšel slova mudrce. Musel jsem si přiznat, že to byla ta jeho slova, která mě mučila, že to byla jeho slova, proti kterým jsem bojoval.

A budu bojovat dál!
Nezřeknu se přece svého života kvůli kdovíjakému přeludu!
Chci žít a budu hledat život. Vezmu život do svých vlastních rukou, uchopím ho ze všech sil, a budu ho vymačkávat, jako když mačkáme z plodu šťávu, stisknu ho, aby mi vydal své štěstí.
Vstal jsem a došel k oknu. Otevřel jsem ho...

Najednou jsem byl ztracený.
Venku zněla píseň. Nesla se ve větru a zasáhla mě. Najednou jsem si uvědomil, že skoro všechny písně zpívají o lásce... a že skoro ve všech filmech se mluví o lásce... a že všechny romány... a že všichni lidé...
Sledoval jsem všechny ty lidi, kteří se pohybovali po ulici. Vraceli se zpátky ke svým láskám, kvůli nimž ráno vyšli z domu a vydali se do města pracovat. A jiní byli rozervaní a zklamaní. Opouštěli dům, protože jejich láska zmizela a oni pospíchali namísto ní hledat jinou, která je na prodej nebo která se nabízí.

Bylo to ten večer, ale ještě o něco později, když se i mladí po svém flirtování s láskou, která se podle nich nechala poslušně spoutat, vrátili do svých domovů, když postupně pozhasínala všechna okna. Ten večer jsem věděl, že všichni a všechny, děti, rodiče, manželé i lidé osamělí, každý podle svého, ve svých snech nebo činech, ve slovech nebo mlčení, ve smíchu nebo pláči, v modlitbách nebo rouhání, když se objímají nebo častují ranami, že všichni chtějí uchopit a přijmout několik soust lásky...

Té lásky, která je životodárná a bez níž, jak jsem poněkud zdráhavě začínal připouštět, člověk umírá, protože umírá hlady.
***
Vykláněl jsem se z okna a stále ještě jsem se díval na ulici...
Zahlédl jsem dítě, jak nepozorně přechází vozovku. Jeho matka se za ním vrhla, aby ho zadržela a ochránila.
Zdálo se mi, že slyším šeptat slova, byl to však hlas, který jsem vnímal ve svém vlastním nitru: "Dám za tebe svůj život!"
Viděl jsem milence, jak se objímají. Teď si začali něco něžného povídat.
Jako bych je slyšel šeptat, ale byl to opět hlas, který jsem vnímal jen srdcem: "Dám za tebe svůj život!" Konečně se rozhostilo ticho, avšak tam kdesi uvnitř ticha jsem zřetelně zaslechl hlas, a byl to hlas mudrce: Vidíš, chlapče, láska je vzácnější než život.
***
Nemyslím si, že by mě to zcela přesvědčilo. Nicméně jsem šel celkem pokojně spát a byl jsem takovým zvláštním způsobem šťastný.
Usnul jsem a zdálo se mi, jak klepu na mudrcovy dveře.

Ukázka z knihy "Povídej mi o lásce", jejímž autorem je známý francouzský spisovatel Michel Quoist. Vydalo nakladatelství Portál.

Počet přečtení: 2 795 Datum: 1. 1. 1970