Pláč

Kassián staví do protikladu tohoto pláče „kvůli úzkostem, nouzi a námahám tohoto světa“, které nás tíží, jinou formu pláče: pláč, který propuká, „když osten našeho hříchu zasáhne naše srdce“, pláč, který vychází „z ohledu na věčné statky a z touhy po budoucí slávě“, pláč ze strachu před zatracením a pláč nad zatvrzelostí a slepotou druhých.

V takovém pláči se člověk setkává sám se sebou. Jako plačícímu mu bude najednou všechno zřejmé: jeho ubohosti, jeho nečisté motivy a záměry, jeho zlomyslnost, jeho pokusy o útěk a jeho hluboce zakořeněný egoismus. Jeho namáhavě vytvořená stavba vlastní počestnosti se v pláči prudce zhroutí. Dostane se tak za všechny pletichy, jimiž si stále něco namlouvá. Plačícímu chybí slova, jimiž by dokázal vysvětlit svůj stav, slova, za nimiž by se opět mohl schovávat.

V pláči člověk potkává sám sebe přímo, bez šetrnosti, bez odstupu k sobě samému, nezažívá sám sebe prostřednictvím nějakého média, které by měl ve své moci. Dokonce mu unikají i myšlenky, jichž by se ještě mohl přidržet. Pláč je setkání bez zprostředkování, bez zprostředkujících článků. Člověk pouští vládu nad sebou samým z rukou, pouští sám sebe a odevzdává se pláči, který jej zachvacuje. Pláč se pro něj stává jedinou možnou odpovědí na zkušenost, na kterou sám nezná odpověď. Tělo za něj odpovídá tím, že propukne v pláč. Rozum a duch zůstávají beze slov.

Filosof H. Plessner vysvětluje pláč jako „celkové pohnutí, kterému se člověk bez výhrad poddává, takže již není schopen si při odpovědi zachovat určitý odstup“. Rozhodující pro pláč je tedy nedostatek odstupu k tomu, co člověka zachvacuje a přemáhá. Být uchvácen „je setkání s věcí samotnou bez prostředníků. Naše chování založené na vztazích a vztahovačnosti zde dospívá k naprostému konci.“

Jsme vychováváni tak, abychom své slzy pokud možno co nejvíce zadržovali, dokonce abychom zadržovali všechny naše city. Sklíčenost srdce, pláč nad vlastními hříchy jsou výrazem toho, že nechávám působit své city, že své srdce skutečně otevírám myšlence vlastní hříšnosti.

To, že se v pláči otvírám všem svým pocitům, mi dává schopnost porozumět lépe sobě, lidem i Bohu: „Opravdu porozumět se podaří jen tomu, kdo je schopen cítit. Kdo nic necítí, nerozumí ani druhým, ani sobě.“

City, které vycházejí z pláče, je ale třeba odlišit od prudkých emocí. V nepravých pocitech, v emocích, které nás zachvátí, kroužíme jen kolem nás samých, vychutnáváme sami sebe, nebo se necháme rezignovaně zachvátit smutkem, podrážděností, hněvem. V emocích se ozývá stále znova jen vlastní já, které není v pořádku a které samo sebe bere příliš vážně. Emoce člověka vnitřně úplně zmatou. Pláč, který dovolí vystoupit emocím na povrch, přivádí mě naopak k vnitřnímu klidu a pokoji.

V pláči najdou všechny mé neklidné a matoucí myšlenky svůj klid. Protože, pláču-li, nepohybuji se ve své mysli, v níž bych klid nenašel, ale v srdci, které najde v proudu slz svůj vnitřní klid, protože se smí projevit.

Vyjádření citů v pláči má očistný a obnovující účinek. Jestliže člověk nemůže dostatečně vyjádřit své city, onemocní. Neboť potlačené pocity zdaleka nezmizely. Objeví se pak jako neurotické poruchy nebo různé vášně.

V pláči dovoluje člověk, aby k němu, ba přímo do něho vstoupila bolest a utrpení. Dnes se lidé všemi dostupnými prostředky snaží vyhnout se nepříjemnostem a utrpení. Obrňují se proti nim. Považují je za ohrožení vnitřní rovnováhy. To ale nutně vede k omezování citů a k ochuzení života. Člověk, který není schopen trpět, není také schopen se radovat. Tam, kde není utrpení, tam není ani žádné velké štěstí. Důsledkem je nuda a prázdnota, dalším krokem je pak hledání náhražek.

Kdo na své cestě uhýbá bolesti, stává se neschopným lásky. Neboť milovat může jen ten, kdo se nechá zranit. V pláči se člověk otevírá bolesti, ne proto, aby ji vychutnával, ale aby se jí nechal zasáhnout, aby ji přijal do svého nitra a zde přetavil.

Prosté vědění může pacient použít jako obranu proti tomu, aby se nemusel postavit tváří v tvář skutečnému problému. To, že nahlédnu na svůj vlastní problém, mi ještě nepomůže jej vyřešit. Teprve tehdy, až mě plně zasáhne, může mě uzdravit.

Bez emocionální účasti není žádná změna lidského chování možná. Teprve tehdy, když může potlačená bolest vstoupit do srdce, může se člověk vzdát náhradních bolestí, které si působí proto, aby se zbavil té původní základní bolesti.

Jung říká: „Neuróza je stálou náhražkou legitimního utrpení.“ Jestliže člověk uhýbá z cesty utrpení, které jej potkalo, uteče se do nemoci.

Uzdravení může začít teprve tehdy, když si potlačovanou bolest, odmítané utrpení připustí. Toto připuštění je velmi často spojeno s prudkým a silným pláčem. Člověk již není vůbec schopen jinak odpovědět, ani slovem ani posunkem, než tak, že se vydá všanc pláči, a tak připustí bolest a současně ji rozpustí a nechá odplynout.

Slzy se pak stávají slzami osvobození, spásy a požehnání. Bolest se promění v radost. Člověk ve svém nejhlubším nitru pocítí uzdravení, které již nemůže být ohroženo ani bolestí, pocítí radost, proti níž již nic nezmůžou ani zklamání ani neúspěchy.

Je to Boží spása, která vítězí nad vším lidským zlem.

Anselm Grün: Modlitba a sebepoznání (Zvon)