Osamělost mezi lidmi | Prameny zdraví

Osamělost mezi lidmi

"... a tak vám přejeme krásnou dobrou noc!" Často měla ve zvyku večer, vždycky když končil program, zapínat rádio, aby si mohla poslechnout těch pár slov, aby mohla slyšet lidský hlas, jak jí přeje dobrou noc.

Osamělost mezi lidmi

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Přitom pracovala jako sekretářka v mezinárodní dobročinné organizaci. Její šéf, dobrý, ušlechtilý člověk, zasvětil celý svůj život boji proti "metlám společnosti". Jezdilo za ním mnoho návštěvníků z cizích zemí, ale v kanceláři mluvili jenom úředně. K ní jako k člověku nikdy nikdo nepromluvil. Nikdo se nestaral o to, kdo je, jak jako cizinka přišla po mnoha životních peripetiích do Ženevy a co ji trápí. Její práce si cenili, byli k ní velice laskaví, ale vlastně zůstávala sama.

Žila v jednom z těch moderních domů, plných spousty jednopokojových bytů, kde zvuky od sousedů jsou slyšet ze všech stran. Z těch sousedů, s nimiž se každodenně tlačila ve výtahu, neznala nikoho a oni neznali ji. Neměla žádné blízké přátele. Její byteček byl dokonce ve stejné budově, kde pracovala. Ven vycházela velice zřídka, snad jen za nějakými spěšnými nákupy. Než usnula, zapínala rádio: " .. a tak vám přejeme krásnou dobrou noc!" Byl to lidský hlas, který mluvil k NÍ.

Jednoho rána vstoupil její šéf do kanceláře s podivným výrazem ve tváři. "Ode dneška," řekl, "by tady měl být skutečným šéfem Bůh a my všichni bychom měli přijmout jeho vedení a autoritu. Žádná dobročinná práce nemůže být smysluplná, pokud lidé nepřijdou k Bohu požádat o jeho Ducha, a to nejenom v církvi, ale i doma, v kanceláři, na pracovišti."

Setkal se totiž předtím s anglikánským biskupem, který projížděl Ženevou na cestě z Dálného východu. Dlouho spolu povídali a šéf si uvědomil, že skutečnou odpovědí na velké lidské utrpení je jen živoucí víra. A jak obrovské takové utrpení může být, poznal za mnoho let své práce.

Pro život jeho sekretářky to znamenalo úplný převrat. Její vztah s šéfem se docela změnil, už nebyl jen čistě pracovní, ale také lidský. Šéf jí otevřel svoji duši a mluvil s ní jako s jedinečným člověkem. To, co říkal, v ní vzbudilo množství otázek, o jakých nikdy s nikým nemluvila. Brzo ožila víra i u ní. I ona se otevřela. Získala spousty nových přátel. Tehdy jsme se s touto mladou ženou setkali i my - já a moje žena. Zjistili jsme, jak byl až do té doby její život neuvěřitelně osamělý a že by si toho nikdo ani nevšiml, nebýt té návštěvy anglikánského biskupa v Ženevě.

Každý lékař ví, jak strašně je moderní člověk osamělý. Jak píše dr. Tina Kellerová: "Lidé jsou stále izolovanější." V mé každodenní praxi by se takových případů našlo na stovky. Například jedna mladá žena, pro mě úplně cizí, za mnou přišla, abych jí zařídil přijetí do nemocnice. Jiný lékař doporučil, aby si pokud možno co nejdříve dala operovat chronickou apendicitidu. Takže na tom všem nebylo nic neobvyklého. Chvíli jsme spolu mluvili a pak jsem se dozvěděl, že ta žena je na kordy se svou vlastní rodinou a navíc ještě opustila svého manžela pár měsíců po svatbě, aby mohla jít za svým milencem, který od ní ale teď odešel. Žila sama, bez příbuzných a přátel, bez práce. Neodvažovala se vrátit do města, odkud byla, ze strachu, že se opět setká se svým manželem.

Nebo jiná, jejíž potíže byly jen příznaky duševního vyčerpání. Obětovala svůj život péči o matku, kterou velmi milovala a která byla její jedinou přítelkyní. Léta žily jen jedna pro druhou. Pak ale matka zemřela. Ta žena dlouho pracovala v obchodě svého bratra. Od té doby, co se oženil, začala mít dojem, že by se měla poohlédnout po jiném místě. A tak už neměla nikoho blízkého. Zůstala sama.

A kolik je těch, které izolovala chronická nemoc nebo postižení! Nejdřív se kolem nich přátelé shromažďují, pak je ale začnou zanedbávat a nakonec zůstane jediným pojítkem se světem jejich lékař.

Pak jsou také tací, kteří žijí v nemocnici nebo nějakém ústavu, protože péče o ně byla pro jejich rodinu příliš velkou zátěží. Tady, v přeplněných pokojích, cítí, že jsou pro sestry a lékaře jen čísly, případy, kterých si všímají jedině při vizitě.

Jsou takoví, kteří mají rodinu, ale z nějakého důvodu si s ní nerozumějí, odcizili se jí, a tak jsou teď sami, vedou osamocený život a jediného přítele mají ve svém kocourovi.

Rodina vám třeba řekne, že matka může dávat vinu jen sobě, že se s ní vždycky těžko vycházelo, že byla vždycky nespolečenská, přecitlivělá a chladná. Když se jich podrobněji vyptáte na dětství, lépe porozumíte jejich důvodům.
Děti jsou citlivé, někdy až pronikavě. Přečtěte si, co na toto téma napsal Weatherhead. "Posměšky dítě jen uvrhnou do zoufalé samoty," píše. Výsměch bratrů, sester nebo často i rodičů ho přiměje stáhnout se do sebe. Jedna z mých pacientek, která zadrhávala v řeči, bývala kvůli své učitelce po celý rok vystavena posměchu celé třídy. Jaký byl výsledek, si můžete domyslet. Jiný klient mi řekl: "Od té doby, co v dětství můj nejlepší kamarád vyzradil tajemství, které jsem mu svěřil, už nikomu nemůžu věřit."

Jistá učitelka chtěla po svých žácích, aby napsali o svém otci. Zjistila, že se mnozí z nich hluboce trápí - jejich otcové jim připadali chladní a uzavření. Cítili, že táta je zavalen starostmi, jejichž tajemství se dítě marně pokouší porozumět. Lámali si hlavu, jak by mohli svým otcům pomoci. Ti by nepochybně prohlásili totéž, co mi už řeklo mnoho lidí: "Nikdy o svých problémech doma nemluvím, abych rodinu zbytečně nerozrušoval." Takoví lidé nevidí, že jejich problémy cítí každý člen rodiny a že by všichni byli mnohem méně nervózní, kdyby je mohli nést spolu s ním. Otcové dělají z rodiny cvičiště k osamělosti.

Nejčastěji dítě do citové izolace vrhá konflikt mezi rodiči, hádky a násilí, jichž je svědkem a které ho děsí. Někteří se zprvu pokoušeli dělat mezi rodiči prostředníka a odnesli to. Ted' se raději zamknou v pokoji, když domácí bouře propukne.

Mnohé takové děti mi daly přečíst své vzpomínky na dětství, které sepsaly, aby ulehčily svému srdci. Kéž by si rozhádaní rodiče mohli přečíst ty pronikavé řádky! Možná by se jim otevřely oči a oni by konečně začali vnímat, jaké utrpení zasévají na celý život do duše svého dítěte.

Nebylo by správné si myslet, že pocity osamělosti přepadají jen nervózní nebo uzavřené jedince. To by znamenalo považovat tyto pocity jen za občasný osobní problém - a přitom jsou všeobecně rozšířené a jsou výsledkem ducha prostupujícího dnešní dobu.

Dříve člověka ovládala jeho společenská třída: rodina, nerozlučitelnost manželského svazku a tradicí vynucená synovská či dceřinná úcta, těsné vztahy panující v dílně řemeslníka, homogenita živnostenských cechů, soudržnost obyvatel města a zvláště pak společenství víry a morálních, duchovních a společenských idejí nesených církví - to všechno tvořilo rámec života jednotlivce. Netvrdím, že lidé snad byli nějak lepší, že třeba muži byli věrnější svým ženám, protože jim veřejné mínění nedovolilo se rozvést! Soustava idejí však poutala člověka ke společnosti, jejímž byl členem. Dnes je oproti tomu ztracen v anonymitě velkoměsta a rozměrných podniků. Zmítají jím ty nejrozpornější ideologie, oslňuje ho popularizovaná věda, která mu přináší víc iluzí než znalostí. Je mu umožněno provádět ty nejodvážnější intelektuální experimenty - vytvářet si vlastní životní filozofii. Postrádá nezbytné kulturní prostředky. Je obětí zmatku, jaký svět ve své historii dosud nepoznal, a připadá si osamělý. Mluvte s ním o rodině, a on začne o "otřepaných tradicích". Mluvte s ním o rodné zemi, a dozvíte se o "vykořisťování lidu".

Jsou žoviální a společenští lidé, kteří dovedou přitáhnout druhé a donekonečna s nimi rozprávět, a přitom jim dělá velké potíže mluvit svobodně o tom, co je pro ně skutečně důležité - v tom jsou jako ti nejuzavřenější jedinci.
Nebo třeba taková učitelka, pro kterou je její třída jen anonymní a nepřátelskou skupinou. Nemůže najít osobní vztahy tam ani mezi svými kolegy, kteří si příliš potrpí na svou nezávislost. Ráda by alespoň v samotě svého pokojíku pracovala, psala, ale zjišťuje, že ji paralyzuje nepopsatelný nepokoj, vnitřní trýzeň.

Nebo tu je mladá žena, která plnila důležité společenské povinnosti v zahraničí. Teď přijela navštívit svou starou matku. V hloubi srdce k sobě navzájem chovají silný cit, ale nedokážou jej projevit. Obě mi povídají o své touze prolomit ledy, chovat se, jak jim srdce velí, a o svém zoufalství z toho, že jim to stále nejde. Emancipace otevřela dívce dveře do intelektuálního světa, kterému její matka nedokáže porozumět. Její vnitřní obohacení ji však nedokáže utěšit v duševním osamění, do kterého ji emancipace uvrhla.

Nebo univerzitní profesor, jehož díla jsou pro okolní svět autoritou, ale on za svou impozantní intelektuální kariérou skrývá zoufalou touhu po přátelství a spojenectví, které nenachází u své ženy, dětí ani kolegů.

Nebo sociální pracovnice, která si své povolání vybrala, protože se chtěla dávat druhým. Její práce se všude cení, je přetížená nejrůznějšími činnostmi. Po pár letech ji však zaplaví pocit zklamání. Práce jí připadá příliš povrchní, přebíhá od jednoho "případu" k druhému a ani nemá čas někoho skutečně poznat. Musí se s lidmi setkávat "zvenčí", pátrat v jejich životních příbězích, a není schopna jim porozumět zevnitř, neodhalí neproniknutelná zákoutí jejich duše. Se svými nadřízenými nebo kolegy musí vždycky mluvit o práci. Není čas na důvěrnosti nebo svěřování. Ve víru plodné společenské kariéry se cítí sama.

Nebo je tu politik, zahlcený šarvátkami veřejného života. Vypadá jako vůdce, ale náročné požadavky jeho povolání ho zcela izolovaly od rodiny. Stal se pro ni cizincem. Jeho političtí nepřátelé jsou pro něj jen síly, proti nimž bojuje. Jeho vlastní spolubojovníci jsou jen pěšáci na politické šachovnici. Je využíván, ceněn i porážen, ale nikdo se nezajímá o něj samotného, o úzkost, která v něm hlodá.

Osamocenost moderního člověka tedy není jen znakem životních poraženců, lidí přecitlivělých nebo neurotických, ale projevuje se také u vůdců, u elity.

Tak dlouho jsme hlásali "upřímnost" v osobním přesvědčení, že se teď většina něčemu oddaných lidí drží dál od hlučícího davu a nenachází společenství, ke kterému by se mohli bezvýhradně připojit. Vždycky se najde nějaká doktrinální nebo praktická záležitost, pod kterou by se nemohli upřímně podepsat. Odpuzují je všechna masová hnutí a vše, co by mohlo zavánět propagandou, a nechávají je v rukou povrchnějších lidí. V tom spočívá velká rozluka mezi elitou a lidem.

A je tolik dalších lidí, zmítaných myšlenkovými souboji rozpoutanými v moderním světě, kterým se nikdy nepodaří někde zakořenit, kteří tak říkající proplouvají mezi dvěma církvemi nebo mezi ateismem a vírou, případně přecházejí postupně z jedné skupiny do druhé, vždy se zápalem, ale neschopni plně se odevzdat.

Taková je tedy osamělost, kterou lékař ve své ordinaci odhaluje každý den. Jeho služba je spíše individuální, plná jednotlivých vztahů. Nepracuje se společností jako s takovou. Musí ovšem nést své poselství se zřetelem ke tragické situaci světa. Jak každý den vstupuje do tolika rodin rozervaných sváry, začíná chápat, proč je nemožné, aby mezi národy a společenskými třídami zavládl mír. Vidí, že lidská osamělost souvisí se strachem. Lidé se bojí jeden druhého, bojí se, že je život zdrtí, mají strach z nepochopení. Doktor ví, že strach je univerzální a přirozený pocit, i když se ho každý snaží skrýt. "Než dítě dostane rozum, stejně jako zvíře se bojí zvuků, ticha, noci, větru, bouřky, zkrátka všeho kromě matky a rodiny," píše dr. Forel a dodává: "Ať už jde o proslulý "třídní boj", stávky, boje za vyšší mzdu či světové, místní nebo koloniální války, ten nejhlubší motiv zůstává stejný - člověk se snaží posílit své bezpečí, utišit svou úzkost."

Takže zatímco strach posiluje osamělost a konflikty, osamělost a konflikty posilují strach. Abychom uzdravili svět, musíme dát člověku odpověď na jeho strach a zachovat mezi lidmi smysl pro společenství.

Lékař také vyslechne různá tajemství ze společenského života. Setkává se s všudypřítomnou soutěživostí, která přes veškerou dobrou vůli obrací proti sobě lidi, kteří by měli spolupracovat. Ví, jak podezíravost může otrávit život v kanceláři: když je někdo zadobře se šéfem, rozčiluje to jeho kolegy a to zasévá sváry a nerovnost. Chápe řevnivost, která rozděluje představitele soupeřících firem stejně jako dva dělníky z téže továrny, dva umělce či učence.

Velkou část svého úsilí věnuji pokusům usmířit manželské partnery, ale musím přiznat, že je to velmi obtížný a vyčerpávající úkol. Nejtragičtější ze všeho jsou ty nesčetné páry, které sice mají upřímně dobrou vůli a silnou touhu znovu nastolit jednotu, leč nikdy toho nedosáhnou. Jejich dobře myšlená slova a činy ústí v opačný účinek, jako by tu působil nějaký ďábelský osud. Často mi oba partneři plně důvěřují a já jsem schopen s každým z nich prožít skutečné duchovní společenství. Přesto zůstávají jeden pro druhého cizinci, neschopni se jeden druhému otevřít nebo porozumět a hořce zklamáni, že necítí pochopení.

Tehdy cítím, že existují mocné negativní síly, vyvěrající z ducha naší doby, které jdou mimo jednotlivce a blokují ty nejupřímnější snahy znovu vyvolat pocit jednoty. Tlak veřejného mínění všude působí ve prospěch rozdělení, soutěžení, opozice. V rodinných konfliktech často cítím, že jsem sám, kdo jde proti tomuto všemocnému proudu. Navíc příbuzní a přátelé přilévají olej do ohně. Našeptávají každému z partnerů do ucha: "Kdybych byla na tvém místě, opustila bych ho už dávno. Takové chování bych u svého manžela nikdy netolerovala. Tvoje trpělivost nahrávala zlu a bránila tomu, co je správné!"

Tak si uvědomíme, že úsilí jednotlivce nemůže stačit, pokud ho nepodpoří radikální reforma v postojích lidí. Celá filozofie naší doby vytváří v moderním člověku nezávislého, majetnického a pomstychtivého ducha, který ho staví proti ostatním. Předpokládá se, že ho to povede ke štěstí. Výsledkem je však zmnožení utrpení v neshodách a osamělosti.
Dr. Dubois z Bernu napsal, že úkolem lékaře není nic menšího než "úplná změna postoje pacienta". Člověk nemusí být lékařem, aby si uvědomil, že celý svět je nemocný a že uzdravení závisí na takovéto zásadní proměně našich postojů.

Z knihy "Osamělost mezi lidmi" švýcarského lékaře a spisovatele Paula Tourniera. Vydalo nakladatelství Návrat domů.

Počet přečtení: 3 213 Datum: 1. 1. 1970