Opustí otce i matku | Prameny zdraví

Opustí otce i matku

O manželství najdeme v Bibli jen jeden velmi krátký výrok. Je prostinký, jasný a přitom velmi hluboký. Je jako hluboká studna, plná dobré čisté vody. Můžete do ní spouštět vědro po celý svůj život a nikdy je nevytáhnete prázdné. Vždycky naberete čistou a čerstvou vodu.

Opustí otce i matku

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Nasloucháme-li tomu výroku s otevřeným srdcem, odhalíme, že tu k nám promlouvá sám Bůh. Mluví jako někdo, kdo nám chce pomoci. Mluví jako někdo, kdo nás chce vést. Ale především mluví jako někdo, kdo nám chce něco dát.

Bible opakuje tento jeden jediný výrok o manželství čtyřikrát. Nemluví o manželství často. Proto nám musí být o to nápadnější skutečnost, že onen výrok se objevuje čtyřikrát, a to na velmi významných místech. Za prvé v druhé kapitole knihy Genesis, kde se shrnuje vyprávění o stvoření (Gen 2,24). V Novém zákoně Ježíš uvádí stejná slova u evangelisty Matouše (19,5) a Marka (10,7), když je žádán, aby se vyslovil ve věci rozvodu. A konečně apoštol Pavel je dává do přímého vztahu ke Kristu ve svém listě Efezanům (5,31). Tento verš má tedy v biblickém učení o manželství klíčové místo.

Byl napsán v době, která se v mnohém podobala naší. Byla to doba, v níž došlo k velkým sociálním převratům a společenským změnám..."

Až do tohoto okamžiku Daniel překládal moje slova větu za větou, bez váhání a skoro bez jakéhokoliv přemýšlení. Vypadalo to, jako bych já sám mluvil v jiné řeči. Jakmile jsem však vyslovil slova "sociální převraty" a "společenské změny", poprvé se zarazil a pak začal něco poněkud déle vysvětlovat. Uvědomil jsem si, že jsem užil abstraktních výrazů, jakých jsem se měl vyvarovat. Musím se polepšit, řekl jsem si, a snažil se popsat dobu králů Davida a Šalamouna co možná nejkonkrétněji.

"Otevřely se nové obchodní cesty: izraelský národ se setkával s lidmi z jiných národů a kultur. Jejich prostřednictvím poznával nové životní zvyky a obyčeje. Copak nebyly jiné národy se svými městy, loděmi a zbraněmi daleko impozantnější? Nemyslely také modernějším způsobem? Izraelovy zvyky, které přetrvaly staletí, se najednou zdály překonané a zastaralé. Přetrhávaly se kmenové svazky. Byla odstraněna dávná tabu. Ke slovu se hlásila nová morálka. Byla to doba velkého mravního zmatku. Zrovna tak jako naše dnešní doba.

Domnívám se proto, že ona slova Bible mohou být naší ústřední myšlenkou pro tyto nastávající dny. Budeme je nyní číst. První kniha Mojžíšova, kapitola 2, verš 24."

Až do této chvíle posluchači na moji řeč takřka nereagovali. Nyní začali otevírat své Bible; mnozí je měli na klíně. Trochu jsem počkal a pak četl: "Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem."
Při čtení mě znovu doslova ohromilo, jak jsou ta slova prostá, a přitom hluboká. Cítil jsem, že do mých rukou bylo cosi vloženo, abych to odevzdal dál. A tak jsem pokračoval:
"Tento verš má tři části. Zmiňuje se o třech věcech, které jsou k manželství naprosto nutné: opustit, přilnout a stát se jedním tělem. Proberme všechno popořádku. Ze všeho nejdříve pohovořme o:

Opuštění
Nemůže být opravdového manželství, dokud snoubenec či snoubenka opravdu neopustí své rodiče... Toto slovo naznačuje, že je nutný veřejný a právní úkon, aby se manželství stalo manželstvím.

V dřívějších dobách, když nevěsta opouštěla svou obec, aby odešla do obce svého manžela, se to dělo v rámci jisté veřejné slavnosti.

Na nejednom místě v Africe tančí všichni svatebčané, nejednou celé míle, z vesnice nevěsty až do vesnice ženicha. Manželství není nic tajného. Veřejné opuštění činí manželství právním úkonem. Od toho dne každý ví, že tito dva jsou manžel a manželka, že jsou svoji.

Právní úkon opuštění je za našich dnů nahrazen v mnoha zemích veřejnými ohláškami před svatbou, vydáním oficiálního povolení k svatbě, nebo konečně uzavřením svatby na radnici nebo v kostele. Vnější forma nemá velký význam, co však je významné, je skutečnost, že tu dochází k veřejně právnímu úkonu.

,Proto člověk opustí otce i matku.' Manželství se tedy týká i druhých, nejenom dvou lidí, kteří se berou. Otec a matka tu zastupují rodinu, ta zase je součástí národa a státu. Manželství není nikdy jen soukromou záležitostí. Neexistuje něco jako "tajné manželství". A právě proto je svatba téměř všude na světě spojena s veřejnou slavností.
,Proto opustí svého otce i matku.' Když vyslovuji tato slova, každý z vás pociťuje trochu bolesti v srdci. Opustit někoho není nic radostného. V mé zemi lidé při svatbě často pláčou".

Mohl jsem pozorovat, jak mezi mými posluchači někteří pokyvovali hlavami na znamení souhlasu, zvláště tam, kde seděly starší ženy. Jedna dokonce polohlasně řekla: "U nás taky."

"Možná, že někdo z vás čekal, že první slova Bible o manželství budou znít radostněji, že budou vznešenější. Avšak Bible se drží při zemi a ve své řeči je střízlivá. Neříká nic o líbání za svitu měsíce. Nic o lásce a štěstí. ,Proto opustí svého otce i matku.' Opustí - to je peníz, kterým se musí zaplatit budoucí štěstí. Musí dojít k zřetelnému a ráznému řezu. Ani novorozeně nemůže vyrůst v osobnost, není-li odříznuta pupeční šňůra, a stejně tak manželství nemůže růst a rozvinout se, pokud nedojde k opravdovému odloučení, k odtržení od rodiny, a to jak ženicha, tak nevěsty, k odtržení vnějšímu i vnitřnímu.

Řekl jsem, že je to těžké. A to pro obě strany. Pro děti je těžké opustit rodiče. Ale i pro rodiče je bolestné nechat děti jít svou cestou.

Rodiče tu můžeme přirovnat ke kvočně, která sedí na kachních vejcích. Když jsou vyseděna, káčata kráčejí k rybníčku a odplouvají od břehu. Kvočna ale nemůže za nimi. Stojí na břehu a kvoká."

Ještě než Daniel přeložil poslední větu, mezi posluchači maličko zašuměl smích, zvláště mezi mladšími.
"Nemůžete uzavřít manželství, dokud neopustíte rodiče," opakoval jsem. "Nedojde-li k opravdovému opuštění, manželství se ocitne v těžkostech. Nemají-li mladí možnost začít svůj vlastní život, zcela oddělený od života svých rodin, je tu velké nebezpečí, že rodiče, ať jednoho nebo druhého, budou neustále zasahovat do jejich života.

Zvyk zásnubného v Africe má mnohdy skrytý cíl: umožňovat toto zasahování. Rodiče nechtějí, aby jejich dcera odešla, a proto stanoví zásnubné tak vysoké, že mladí manželé zůstávají po dlouhou dobu zadluženi. Tohoto zadlužení se tedy užívá proto, aby se zamezil opravdový odchod mladých manželů."

V kostele bylo naprosté ticho. Cítil jsem v tom něco jako obranu vůči tomu, co jsem řekl. Mohl jsem přímo číst ve tvářích svých posluchačů, že to nejsou schopni přijmout. Radikální odchod mladých manželů z jejich rodin byla pro ně zřejmě trpká pilulka. Proto jsem se pokusil problém blíže vysvětlit:
"Někdo z vás možná řekne: ,To je proti našim africkým tradicím. Nás učili milovat rodiče, a ne je opustit. Máme závazky nejen vůči malé rodině - nebo jak tomu někdy říkají, vůči úzké rodině - která se skládá z otce, matky a dětí. Máme závazky také vůči větší, širší rodině, která zahrnuje i naše příbuzné.'

Tato vaše tradice je něco velmi vzácného, co by se nemělo ničit. Moje odpověď je, že opustit neznamená nechat na holičkách. Opustit neznamená naprosté přervání jakýchkoli styků.

Právě naopak: když se mladým manželům poskytne možnost odejít a začít vlastní život, budou později schopni pomáhat svým rodinám. Jen budou-li nezávislí a bez dluhů, budou se moci o ně po letech postarat a posloužit jim. Skutečnost, že mohli odejít, vytváří životní atmosféru, v níž láska mezi rodiči a dětmi může růst a vzkvétat.

Mám-li mluvit z vlastní zkušenosti, pak tvrdím, že širší rodina může pracovat jen tehdy, když je základní rodina nedotčená, zdravá a nezávislá.

Je to západní pojetí manželství? Naprosto ne. Nepřišel jsem, abych vám vykládal západní pojetí manželství. Chci vám vyložit manželství, jak je vidí Bible. A ta svými slovy hovoří ke všem kulturám.

Těžkosti s odchodem mají všude. Zeptáte-li se manželského poradce na Západě, s jakou potíží se ve své praxi nejčastěji setkává, odpoví vám, že jsou to problémy s tchýněmi novomanželů."

Mezi posluchači se zase ozval smích - stejný smích a úsměv, který vyvolá i v Americe a Evropě pouhá zmínka o tchýní.
"V Americe a Evropě obyčejně zasahuje do mladého manželství manželova matka. Prostě nemůže pochopit, že se ta dívenka, se kterou se její synáček oženil, dovede o jejího miláčka patřičně starat. Dovede správně vyprat jeho košile? Uhodne, kolik soli mu má dát do polévky? U nás sice neexistuje zásnubné, přece však rodiče nejednou užívají peněz jako nástroje, jak si mladé manžele udržet v závislosti a jak je donutit, aby bydleli ve stejném domě nebo dokonce i ve stejném bytě, v němž bydlí i oni.

Opravdové opuštění a odtržení, a to nejen navenek, nýbrž i vnitřně, je těžké pro každého. V tom není rozdíl mezi Evropou a Afrikou. Slyšel jsem, že v Africe častěji působí těžkosti matka dívky. Při hádce mezi manžely mladá manželka uteče domů ke své matce a do rodné vsi.

A tak jeden z mých afrických přátel tvrdil, že náš verš Bible neodpovídá situaci v Africe. Přinejmenším, že je neúplný. ,Protože naše ženy utečou vždy ke své matce, mělo by se výslovně říci, že jak muž, tak i žena mají opustit otce a matku.'

Čím to, že ženy v Africe tak často chtějí jít zpátky domů? Odpověď zní: protože u vás většinou svou rodinu musí opustit jen žena, kdežto muž zůstává doma.

Svatopisec, který psal náš verš, měl před očima stejnou skutečnost. V Izraeli bylo samozřejmostí, že žena musela opustit svou rodinu a že se stala členkou rodiny manžela. Nebylo nutné to výslovně říkat.

Ale neslýchaným a revolučním je v poselství Bible právě to, že i muž má opustit svou rodinu. Jistě se to nemile dotklo uší tehdejších mužských posluchačů a bylo to pro ně pohoršením, jako je to pohoršením i pro dnešního muže. Poselství Bible bychom mohli vyjádřit také takto: tento verš obsahuje antipatriarchální zahrocení."

Při těchto mých slovech se Daniel zase zarazil. Ale zřejmě se mu podařilo vkrátku vysvětlit, co jsem měl na mysli. Proto jsem hned mohl pokračovat:
"Náš verš Písma chrání práva ženy. Nedovoluje, aby žena byla prostě pohlcena rodinou manžela: pro Bibli je žena rovnoprávným partnerem muže. Oba mají opustit rodiče, nejen žena, ale také muž. Oba mají k sobě přilnout - nejen žena k muži, ale také muž k ženě. Takto výslovně to totiž verš Písma říká dále.
A tím se dostáváme k druhému bodu, k

Přilnutí
Opustit a přilnout patří k sobě. První slovo popisuje spíše veřejnou a právní stránku manželství, druhé zase zdůrazňuje osobní prvek. Jedno souvisí s druhým. Nemůžeš opravdu k někomu přilnout, dokud jsi napřed neopustil, co bylo předtím. A nemůžeš někoho opravdu opustit, dokud ses nerozhodl k druhému přilnout.

Z knihy Waltera Trobische "Dva středy, však jeden kruh".

Počet přečtení: 5 197 Datum: 30. 5. 2006