Ochromení a ti druzí... | Prameny zdraví

Ochromení a ti druzí...

Lidé, kteří trpí nedostačujícím pocitem vlastní hodnoty, se často cítí ochromeni. Cítí se blokováni přítomností určitých lidí. Pak nemohou vyjít sami ze sebe. Neodvažují se říct svůj vlastní názor.

Ochromení a ti druzí...

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Přisuzují ostatním takovou moc, že jsou pak v jejich blízkosti plni zábran. Nebo se neodvažují říct něco ve skupině lidí. Mají obavu, že to neřeknou správně, že by se tomu ostatní mohli smát.

Ochromený nestojí při sobě. Stále se ohlíží na ostatní, co by si asi mohli myslet, jak na ně asi působí. Takoví lidé si často představují, že ostatní se jimi znepokojují, že se jim smějí a špatně o nich mluví. Vše, co vidí u ostatních, vztahují hned na sebe. To je ochromuje. Člověk jede tramvají a myslí si, že mladí stojící vedle by si z něho mohli dělat legraci. Ve skutečnosti se smějí mezi sebou, aniž by se ho to týkalo. Kdo si není sebou jistý, vztahuje všechno na sebe. Ostatní o mně mluví, pozorují mě, vidí, jak jsem nejistý. Přemýšlejí o mně, sledují mě.

Prožil jsem si to sám, když jsem po svém kněžském vysvěcení a promoci na teologii začal studovat ještě ekonomii. Tehdy jsem se ve své roli cítil zcela nejistý, a také osobně se mi nedařilo. Proto mi bylo nepříjemné jezdit tramvají na univerzitu. Stále jsem si myslel, že by na mě mohli druzí civět. Nestál jsem při sobě. Jedinou pomocí bylo ponořit se do svých skript a odvrátit se tak od ostatních. Již mi nepomáhalo si namlouvat, že oni mě přece nepozorují. Musel jsem si mnohokrát říkat: "A když mě pozorují, je to jen jejich problém. Já jsem já." To mi pozvolna pomáhalo stát se nezávislým na druhých.

U jedné ženy se malý pocit vlastní hodnoty projevuje tím, že se cítí svým mužem stále kontrolována. Když jsem se jí ptal, jestli ji muž skutečně kontroluje nebo zdali si to jen namlouvá, musela připustit, že vlastně každou otázku svého muže chápe již jako kontrolování či kritiku. Protože nemá sebedůvěru, prožívá každé slovo svého manžela jako odmítnutí. Potom se cítí ochromená. Má dojem, že ji její muž nebere vážně. Ve skutečnosti nebere vážně ona sama sebe. Nevěří si. Trpí tím, že ji lidé neberou vážně. Ve skutečnosti si ji ale druzí velmi cení. Jen proto, že si necení ona sama sebe, má dojem, že by ji všichni ostatní neocenili. Protože nebere vážně samu sebe, domnívá se, že ji neberou vážně ani druzí.

Když mají oba manželé malý pocit vlastní hodnoty, nemohou se většinou věcně přít. Každý se cítí zasažen poznámkou toho druhého a musí se hned hájit a ospravedlňovat. Každá sebemenší kritika jim již bere půdu pod nohama, a tak se musí křečovitě bránit. Každý má strach, že prohraje, a musí proto stále druhého zraňovat. Tak vzniká zoufalý zmatek, věčná zákopová válka, ačkoliv se oba partneři milují stejně jako dříve.

Ježíš uzdravil ochrnutého, kterého čtyři lidé spustili střechou přímo k jeho nohám (Marek 2,1-12). Ježíš poznává, že ochrnutí není jen vnější, ale že vychází z vnitřního postoje. Proto mu nejprve odpouští hříchy. Nejdříve musí ochrnutý změnit svůj vnitřní postoj, pak může také tělesně vstát. Ježíš uzdravuje ochrnutého tím, že ho prostě vyzve: "Vstaň, vezmi své lože a jdi domů." (Marek 2,11) Tímto příkazem zabraňuje ochrnutému, aby o sobě přemítal, aby rozvažoval, jestli by se snad opravdu mohl postavit a jít. Všechno toto hloubání by mu jen bránilo vstát.

Konfrontací Ježíš zbavuje nemocného iluzí. Nedá mu možnost vyhnout se postavení čelem k vlastní pravdě. Nemocný si již nemůže nic namlouvat. Teď mu nezbývá nic jiného než vstát. Lůžko jako znamení své nemoci musí vzít a nést pěšky. Všichni bychom se rádi zbavili svých zábran a nejistot. Rozčilujeme se nad svým ochromením a rádi bychom vstali. Ale vstaneme jen tehdy, když si budeme také jisti, že na nás druzí již nebudou vidět naše slabosti a zábrany. Ježíš nás však vyzývá, abychom své zábrany přijali, abychom je jakoby vzali do podpaží a zacházeli s nimi hravě, místo abychom se jimi nechali ochromovat. Lůžko, které neseme v podpaží, nám i druhým připomíná, že jsme stále ještě nejistí a že máme zábrany. Ale nenecháme se tím již k lůžku připoutat. Stojíme u něho a neseme je s sebou, aniž bychom se jím nechali ovládat.

Z knihy Anselma Grüna "Moc nad bezmocí". Vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Počet přečtení: 2 709 Datum: 1. 1. 1970