Nejprve naslouchej

Člověk se potřebuje svěřit, vyprávět o sobě, nechat se politovat, dát se povzbudit, podepřít. Vyslechni druhého, znovu a znovu ho poslouchej, neúnavně, trpělivě. Mnozí umírají proto, že nikdy nepotkali někoho, kdo by jim byl prokázal úctu a lásku, kdo by se jim cele věnoval a vyslechl je.

Chceš-li být lidem, s nimiž se stýkáš, příjemný, mluv s nimi o tom, co zajímá je, a ne o tom, co zajímá tebe.
Hovořit s druhým znamená především naslouchat; ale jen málo lidí umí poslouchat, neboť málokdo je osvobozen od sebe sama, od svého hlučného já.

"Nu ovšem, pane, nemusíte dál ani mluvit..., to je stejné jako u mne…" Zatímco ten druhý mluvil, myslel jsi jen na sebe.
Nepřerušuj druhého tím, že začneš mluvit o sobě... Nechej ho, ať ti vypoví vše až do konce. Jsi-li v pokušení mluvit o sobě, není to proto, že myslíš jen na sebe? A myslíš-li na sebe, už tu nejsi cele pro druhého.

Mluvíš-li o sobě, čiň tak jen v zájmu druhého, abys ho obohatil; nikdy však proto, abys upozornil na sebe a druhého tím zastínil, abys mu vzal odvahu, odstrašil ho a zdrtil.

Když tvůj bližní před tebou nemluví, respektuj jeho mlčení, a pak mu ohleduplně pomoz, aby začal. Vyptávej se ho na jeho život, jeho starosti, jeho přání, jeho potíže - neboť mluvit s druhým často znamená klást mu otázky.

Dej si pozor, aby tvůj bližní neodešel, aniž by ti vypověděl vše, co měl na srdci. Říká-li si pro sebe: "Neměl na mne čas, byl příliš zaměstnán…" znamená to, že jsi nebyl pro něho otevřen. Povzdechne-li si: "Netrval jsem na tom, zdálo se, že ani neposlouchá, že není duchem přítomný…" znamená to, že jsi byl "někde jinde". Zdali se ještě vrátí?

Jsi neklidný, máš starosti, a tu někdo přijde a přál by si s tebou mluvit. Vezmi klidně svou rozmrzelost, špatnou náladu, trampoty, vyčerpání... a odevzdej je Pánu. Začni tolikrát, kolikrát je třeba, a brzy budeš osvobozen a ochoten, abys druhého vyslechl, přijal a navázal s ním kontakt.

Jdi druhému vstříc:
Než se k tobě vejde, je několik schodů - podej mu ruku. Aby unesl ten balík, musí se namáhat - podej mu ruku. Aby se odvážil odkrýt ránu, nesmí se třást - podej mu ruku. Podat ruku, to znamená usmát se, vzít pod paží, říct: "...a co váš maličký, jak se mu vede? A ta včerejší záležitost, jak to dopadlo?" a potom: "... copak se stalo, chlapče?"
Do každé z těchto vět vlož se celý, vlož tam celou lásku Pána, který od věčnosti zve.

Když je absces zralý, otevře se; teprve pak se dává uklidňující prostředek. Má-li tvůj bližní těžkosti, nespěchej s řešením.

Pomoz mu jemně "absces otevřít". Pak stačí prosté přátelské slovo, stisk ruky... jako uklidňující prostředek, neboť zlo je odstraněno.

Umíš-li naslouchat, přijdou k tobě mnozí, aby se vypovídali. Buď pozorný, tichý, soustředěný: možná, že ještě dřív, než vyslovíš jediné utěšující slovo, ten druhý odejde šťasten, osvobozený a rozjasněný. Podvědomě nečekal ani radu nebo nějaký recept na život, ale hledal někoho, komu by mohl předat své břímě.

Musíš-li odpovídat, nehledej slova, dokud ten druhý mluví: potřebuje nejprve pozornost a teprve potom slova. Spoléhej přitom na Ducha Svatého. To, co vnitřně způsobí, není v prvé řadě ovocem rozumování, ale ovocem milosti.
Opravdový dialog nastává jen tehdy, když v tobě sídlí hluboké mlčení, nábožné mlčení, abys druhého mohl přijmout, neboť v tvém bližním a skrze něho přichází k tobě sám Bůh a jedině víra tě může připravit k dialogu.

Z knihy "Mezi člověkem a Bohem". Jejím autorem je Michel Quoist. Vydalo nakladatelství Vyšehrad.