Nehodící se škrtněte | Prameny zdraví

Nehodící se škrtněte

Mnozí dnes věří, že muž a žena si jsou rovni a mají stejné úlohy, povinnosti a postavení. Ve skutečnosti můžeme katastrofální důsledky tohoto nesmyslu vidět všude, kde je uváděn do praxe. Muž a žena si jsou rovni v lecčem, ne však v úlohách či postavení.

Nehodící se škrtněte

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Společnost pokrytecky tuto rovnost nerovných vyhlašuje, v praxi však sklízí tragické a trpké ovoce, zvláště v rodinách. Protože ignoruje přirozené a od samého počátku definované uspořádání, ve kterém žena byla vytvořena k pomoci muži, ne naopak.

Proč se nezavede emancipace třeba na pracovištích? Proč tam neřekne sekretářka šéfovi: „Ty tu poroučet nebudeš, my dva jsme si rovni. Jdi umýt nádobí, dneska mi není dobře. Stejně ti ten dopis psát nebudu, protože s jeho obsahem nesouhlasím?“ Mnoho žen skáče celý den kolem nadřízeného nebo zákazníků bez mrknutí oka a s úsměvem na rtech, poslechnout však doma muže je „velmi ponižující“, „přece nejsem robot“. Mnoho mužů se celý den klaní bohu peněz, modlám úspěchu, ženě, rodině, práci či koníčkům, ale poslechnout Stvořitele a pokořit se před ním, poděkovat mu a konat jeho vůli – aby tak byli pořádnými muži, kterých si jejich žena může vážit a bez obav je poslouchat, na to už jim rozum a energie nezbývá.

Mužů, kteří si pořád jen na ženy stěžují a dělají z nich legraci, se ptám, proč nežijí bez nich. Kdo je nutí ženit se a pouštět si ženu k tělu? Ženám nenávidícím muže radím, aby si doma vše opravovaly samy, nebo si na opravy našly příslušné party instalatérek, elektrikářek či zedniček. Jde totiž o pořádek, sebekritičnost, soudnost a fair-play. Chaos v hlavě a neznalost pravidel se lehce svádí na druhého.

Má-li něco fungovat, musí být řád, tedy autorita a podřízenost. Každý normální podnik někdo řídí, někdo má hlavní slovo a vyžaduje poslušnost. Existuje tam zcela jasně definovaná hierarchie pravomocí a nikdo netvrdí, že je to nemoderní a ponižující. Jen v nejnáročnější organizaci na světě, rodině, prosazují hlupáci bezbřehou rovnost. Tam jsou si všichni rovni – muž, žena, děti, pes s kočkou i kytky v truhlíku za oknem. Když ale vyprchá prvotní sexuální nadšení, mylně nazývané láskou, tak jim ta rovnost začne „lézt na mozek“. Chaosu v hlavách se pak začne říkat „nehodíme se k sobě“. Potom následuje už jen „nehodící se škrtněte“.

Nejprve mluvili všichni do všeho a vytrubovali, jak se dva rozumní lidé domluví, jak takoví lidé nepotřebují žádný zákon, žádnou „hlavu rodiny“ a „služku“, poslušnost a podřízenost. Ale po čase by se ti dva „rozumní a tolerantní lidé“ málem pozabíjeli i pro maličkost, a už nemluví spolu vůbec.

Z knihy Pavla Kábrta „Jak se nezbláznit“

Počet přečtení: 3 421 Datum: 10. 3. 2008