Nechte je natlouct si nos

Aniž se dovolil rodičů, koupil si (za své peníze) od kamaráda dvě selátka. Vzal je domů a ukázal je mamince. Maminka o selátka nestála a řekla mu, že si je doma prostě nechat nemůže. Uplynuly dva týdny a Erik měl selátka stále doma. Na své rodiče zkoušel kde co – už nemá žádné peníze, selátka nemůže vrátit, bude se o ně dobře starat, vykrmí je, pak je prodá a tím si vydělá… a tak dále.

Nicméně Erikova maminka nechtěla mít za žádnou cenu selátka doma. Erik si tvrdošíjně stál za svým, že si je ponechá, a chtěl, aby mu to rodiče povolili. Situace v rodině se vyhrotila – tehdy se rozhodli mě vyhledat.

Poradil jsem jim okamžitě a stručně: Dejte prasátka pryč. Reakce rodičů nádherně ilustruje dilema, v němž se rodiče často ocitají: Jak by mohli dát prasátka pryč, když přece patří Erikovi? A co by s nimi měli udělat?

Snažil jsem se jim vysvětlit, že jejich syn byl nezodpovědný, když si na statek přinesl dvě zvířátka, aniž by se dovolil svých rodičů. Připomněl jsem jim, že oni mají jako rodiče nad Erikem autoritu. Pokud dítě překročí hranice a svým jednáním říká: „Nejste pro mě žádnou autoritou – budu si dělat, co budu chtít!“ musí rodiče jednat rychle a rozhodně.

Erikovým rodičům to došlo a prasátek se zbavili. Nakonec to nebylo nijak složité – našli jinou rodinu, která si je ráda vzala, zvláště když za ně nemusela platit. Erika to pochopitelně nepotěšilo. Přišel o veškeré peníze, které vydal za prasátka. Možná to bylo nejcennějším poučením z celé této záležitosti. Rodiče na něj museli nechat tento důsledek dolehnout.

Když se Erik vrátil domů a zjistil, že tam prasátka nejsou, rozzuřil se. Byl zcela bez sebe. Později mi ale rodiče řekli, že tento jejich pevný postoj měl nakonec pozitivní účinek. Erik se začal chovat lépe.

Patrně vás napadlo, že záležitost s prasátky asi nebyla jediným problémem v Erikově životě. Již dříve si zkoušel prosadit svou mnoha různými způsoby. Pro Erikovy rodiče nebylo rozhodně jednoduché vidět, že Erik přichází o všechny své tvrdě naspořené peníze, které si vydělal prací na sousední farmě. Bylo to ale výborné ponaučení. Maminka s tatínkem přitom po dobu dvou týdnů prokazovali maximální trpělivost a snažili se Erika přimět, aby problém s prasátky vyřešil sám. Bylo by bývalo patrně možné, aby je vrátil na statek, odkud si je přinesl. Kamarád by mu byl možná dokonce vrátil peníze. Erik byl ale tak pevně rozhodnut, že si prosadí svou, že se o to ani nepokoušel. Pak za to zaplatil.

Když rodiče Erikovi takto „podtrhli podložku pod nohama“, neměli ani trochu příjemné pocity. Nicméně to bylo to nejlepší, co mohli udělat. Pořádám přednášky a semináře po celé zemi a dospěl jsem k přesvědčení, že rodiče naletěli psychologům, kteří tvrdí, že dětská duše je velmi křehká a že bychom tudíž neměli dítě ničím zneklidnit. To je samozřejmě nesmysl.

Děti neustále zkoušejí, kam až mohou ve vztahu k rodičům zajít. Nečiní tak z čiré svéhlavosti. Vlastně se chtějí přesvědčit, zda nám na nich záleží. Když zůstaneme pevní a ukážeme jim, že jsou pro nás důležité, možná se jim to nebude líbit, ale budou si nás vážit a budou nás respektovat.

„Dokonalý“ rodič

Rodič, který usiluje o nejvyšší možný výkon, se může zcela vyčerpat, pokud jedná jako otrok či služebník své rodiny. Často se to stává matkám. Vzpomínám si na Michaelu, jednu ze svých klientek. Byla to čtyřiatřicetiletá perfekcionistka, která měla tři dcery. Její dcerky bylo snadné rozpoznat. Jejich perfektivní šatičky vždycky barevně ladily a byly patrné již zdaleka.

Když mě Michaela vyhledala, byla naprosto vyčerpaná – fyzicky i emocionálně. Vstávala každé ráno v půl šesté. Denně s dcerami sváděla zápas, aby včas vstaly, vyčistily si zuby apod. V 6.45 byla už dokonale oblečena a upravena a servírovala čtyři různě snídaně – jedna dcera měla ráda borůvkové lívanečky, druhá míchaná vejce, třetí cereálie. Tatínek měl rád „vejce Benedikt“.

Toto šílenství pokračovalo po mnoho dní. Nakonec se Michaela začala hroutit. Její domácnost byla cirkus a ona se ho snažila řídit. Byla extrémním a smutným případem maminky, která se chce cele obětovat pro rodinu. Její jednání bylo v rozporu se zdravou psychologií, selským rozumem i biblickou moudrostí. Po několika týdnech terapie se Michaela začala měnit k lepšímu. Nejdůležitější věc, kterou udělala, bylo to, že zvedla ruce a prohlásila, že „vyhlásila stávku“. Přestala se snažit být „dokonalou maminkou“. Vše se pak začalo rychle zlepšovat.

Ironické bylo to, že Michaela se snažila dávat své rodině lásku a byla přesvědčena, že tak skutečně činí. Jistě, snažila se jednat v lásce, nicméně svého cíle vlastně vůbec nedosahovala. Dělala spoustu rozhodnutí za své děti a tím, že je neustále obskakovala, jim ve skutečnosti bránila stát se zodpovědnými bytostmi, které jsou schopny se správně rozhodovat a naučit se zodpovědnosti vůči druhým.

Jsem přesvědčen, že rodina je místem, kde se děti mají připravit na praktický život. Děti musí nést následky svých rozhodnutí. Když děti naučíme, aby se chovaly zodpovědně, dáme jim výbornou výbavu do života. Jak říká staré úsloví, naučíme je stát na vlastních nohou.

Z knihy Kevina Lemana Jak vychovat děti a nepřijít o rozum. Vydal Návrat domů.