Nasycení hladového | Prameny zdraví

Nasycení hladového

Bylo mi šestnáct let. Psal se rok 1974 a v Číně stále zuřila kulturní revoluce. Otec byl tehdy nemocen. Trpěl velmi těžkým astmatem, které později přešlo v rakovinu plic.

Nasycení hladového

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Rakovina se dále šířila a zasáhla žaludek. Lékař nám řekl, že již není možná žádná léčba a že otec brzy zemře. Matce sdělili: „Pro vašeho muže již není naděje. Jděte domů a připravte se na jeho smrt."

Každého večera otec ležel v posteli a stěží mohl dýchat. Navíc byl velmi pověrčivý, a tak požádal pár sousedů, aby k němu přivedli místního taoistického kněze, který by z něj vyhnal všechny démony, neboť věřil, že jeho nemoc způsobili rozhněvaní démoni.

Otcova nemoc nás připravila o veškeré peníze, majetek a energii. Díky chudobě, v níž jsme žili, jsem až do svých devíti let nemohl navštěvovat školu a později jsem ji musel kvůli otcově rakovině v šestnácti opustit. Abychom vůbec přežili, byli jsme s bratry a sestrami nuceni žebrat o jídlo u sousedů a přátel.

Otec byl kapitánem vlastenecké armády. Jelikož svého času bojoval proti komunistům, ostatní vesničané jej nenáviděli a během kulturní revoluce zakusil pronásledování. Hodně mužů zabil v boji a sám byl blízko smrti. Na jedné noze měl dvanáct šrámů po kulkách.

Když jsem se narodil, pojmenoval mě „Žen-jing", což znamená „hrdina pevnosti".

Otcova pověst budila hrůzu. Sousedé se mu kvůli jeho divoké povaze vyhýbali. Když si pro něj během kulturní revoluce přišli příslušníci Rudé gardy, aby jej obvinili, zakusil mnohé drastické výslechy a bití. Díky své odvaze se odmítal přiznat k jakýmkoli „zločinům", a když se jej tázali, kolik mužů zabil, neodpovídal. Tvrdohlavě snášel bití a raději by se nechal zabít, než aby jim pověděl, co chtěli slyšet.

Osobnost mého otce měla dvojí tvář. Většinou lidé věděli pouze to, že je extrémně tvrdý a prchlivý. To byla ostatně pravda. Své děti učil dvojímu: Za prvé, vůči druhým musíme být nemilosrdní a tvrdí a za druhé, vždy musíme tvrdě pracovat.
Vzpomínám si ovšem i na jeho přívětivější tvář. Vždy se snažil ochránit manželku a děti před újmou zvenčí. Celkem vzato jsem s otcem měl dobrý vztah.

Doufali jsme, že se otci začne dařit lépe, jeho stav se však zhoršoval. Matka byla pod silným tlakem, jelikož čelila skličujícím vyhlídkám, že bude svých pět dětí vychovávat sama. Netušila, co se s námi stane, pokud otec zemře. Situace byla natolik beznadějná, že dokonce uvažovala o sebevraždě.

Jedné noci matka ležela v posteli a již usínala. Najednou slyšela velmi jemný, avšak jasný hlas plný soucitu, jak říká: „Ježíš tě miluje." Poklekla na podlahu a v slzách se kála ze svých hříchů a opětovně vydala svůj život Pánu Ježíši Kristu. Stejně jako marnotratný syn se i matka (po mnoha letech) navrátila domů, k Bohu.

Okamžitě svolala rodinu k modlitbě k Ježíši. Pravila nám: „Ježíš je pro otce jedinou nadějí." Jakmile jsme uslyšeli, co se přihodilo, vydali jsme všichni svůj život Bohu. Poté jsme vložili své ruce na otce a po zbytek noci jsme volali k Bohu v jednoduché modlitbě: „Ježíši, uzdrav otce! Ježíši, uzdrav otce!"

Následujícího jitra otec zjistil, že se mu daří daleko lépe! Poprvé po mnoha měsících dostal chuť k jídlu. Během jediného týdne se zcela uzdravil a v jeho těle nebylo po rakovině ani stopy! Byl to úžasný Boží zázrak.

Zakoušeli jsme probuzení a náš život prošel hlubokou proměnou. Byly to tak úžasné chvíle, že i dnes, téměř třicet let poté, co Ježíš otce uzdravil, všech pět jeho dětí následuje Boha.

Rodiče byli natolik vděční Bohu za to, co učinil, že okamžitě zatoužili sdílet tuto dobrou zprávu se všemi ve vesnici. Tehdy nebylo povoleno pořádat jakékoli setkání či veřejné shromáždění, avšak rodiče vymysleli plán. Poslali nás, děti, abychom sezvali příbuzné a přátele k nám domů.

Lidé k nám přišli, aniž by tušili důvod, kvůli němuž byli shromážděni. Mnozí se domnívali, že otec zemřel, a tak dorazili ve smutečních šatech! Udivilo je, když spatřili otce, jak je u dveří vítá a evidentně se těší dobrému zdraví! Jakmile byli všichni příbuzní a známí na místě, rodiče je požádali, aby vešli do domu. Poté zamkli dveře, zatemnili okna a popisovali, jak byl otec po modlitbě k Ježíši zcela uzdraven. Všichni příbuzní i známí poklekli na podlahu a s radostí přijali Ježíše za svého Pána a Mistra.

Byly to vzrušující chvíle. Nejenže jsem přijal Ježíše za svého osobního Spasitele, stal jsem se rovněž člověkem, který opravdově touží sloužit Pánu z celého srdce.

Matka se nikdy nenaučila číst a psát, přesto se však stala prvním kazatelem ve vesnici. Vedla malý sbor, který se scházel v našem domě. Ačkoli si již z Božího slova mnoho nepamatovala, vždy nás vybízela, abychom svůj zrak upnuli na Ježíše. A tak jsme k němu vždy volali a Ježíš nám ve svém velkém milosrdenství pomáhal.

Když se dívám zpět na ty dny, nepřestávám vycházet z úžasu nad tím, jak si Bůh matku používal i přes její negramotnost a malé poznání. Touhy jejího srdce byly zcela podřízeny Ježíši. Někteří z dnešních významných vedoucích čínské církve se prvně setkali s Pánem prostřednictvím matčiny služby.

Zpočátku jsem nevěděl přesně, kdo Ježíš je, ale byl jsem svědkem toho, jak uzdravil otce a osvobodil naši rodinu. S důvěrou jsem se vydal Bohu, jenž nás spasil a uzdravil otce. Tehdy jsem se matky často ptal, kdo Ježíš doopravdy je. Řekla mi: „Ježíš je Syn Boží, který za nás zemřel na kříži a vzal na sebe všechny naše hříchy a nemoci. Veškeré své učení zaznamenal v Bibli."

Zeptal jsem se, zda se někde nezachovala jeho slova, která bych si mohl sám přečíst. Odpověděla: „Ne. Všechna jeho slova jsou pryč. Z jeho učení se nezachovalo nic." Bylo to v době kulturní revoluce, kdy Bibli nebylo možno sehnat.
Od toho dne jsem začal horlivě toužit po vlastní Bibli. Ptal jsem se matky i spoluvěřících, jak Bible vypadá, nikdo to však netušil. Jen jeden z nich kdysi vidě ručně opsané výňatky z Písma a listy ze zpěvníku, nikdy však celou Bibli. Pouze několik starších věřících se rozpomnělo, že před mnoha lety Bibli viděli. Slovo Boží bylo v zemi vzácné.

Měl jsem ohromný hlad po Bibli. Když matka spatřila mé zoufalství, vzpomněla si na starého muže z jiné vesnice. Tento muž býval před nástupem kulturní revoluce pastorem.

Společně jsme se vydali na dlouhou pouť k němu. Jakmile jsme jej našli, pověděli jsme mu o naší touze: „Chceme vidět Bibli. Matěji?'

Okamžitě se mu na tváři objevily stopy strachu. Tento muž již jednou podstoupil dvacetiletý žalář kvůli své víře. Pohlédl na mne a spatřil velmi mladého, chudobného hocha, který má roztrhané oblečení a je bosý. Soucítil se mnou, přesto mi však svou Bibli ukázat nechtěl.

Nemám mu to za zlé, poněvadž tehdy bylo v celé Číně pouze několik Biblí. Nikdo nesměl číst nic jiného než Maovu Rudou knížku. Pokud by u kohokoli nalezli Bibli, byla by spálena a celou rodinu vlastníka by krutě zbili před zraky celé vesnice.
Starý pastor mi pouze řekl: „Bible je nebeská kniha. Pokud ji chceš, budeš se muset modlit k Bohu nebes. Pouze on ti může poskytnout nebeskou knihu. Bůh je věrný. Vždy odpoví těm, kteří jej hledají celým svým srdcem." Plně jsem slovům pastora důvěřoval.

Když jsem se vrátil domů, přinesl jsem si do pokoje kámen, na který jsem každého večera poklekal k modlitbě. Modlil jsem se pouze tuto jednoduchou modlitbu: „Pane, dej mi prosím Bibli. Amen." Tehdy jsem nevěděl jak se modlit, a proto jsem se takto modlil více než měsíc. Nic se nepřihodilo. Bible se neobjevila.

Znovu jsem se vydal navštívit pastora. Tentokrát jsem šel sám. Řekl jsem mu: „Modlím se k Bohu podle tvých instrukcí, stále jsem však neobdržel Bibli, po níž tolik toužím. Prosím, prosím, ukaž mi svou Bibli. Pouze letmý pohled a budu spokojen! Nemusím se jí dotknout. Ty ji měj v rukou a já budu spokojen, budu-li se moci pouze dívat. A pokud bych si mohl opsat aspoň pár slov, vrátím se domů šťastný."

Pastor spatřil trýzeň v mém srdci. Znovu ke mně promluvil: „Pokud to myslíš vážně, potom bys neměl pouze poklekat k modlitbě k Pánu, měl by ses také postit a naříkat. Čím více budeš naříkat, tím dříve Bibli dostaneš." Šel jsem domů a každé ráno a odpoledne jsem nic nejedl a nepil. Každý večer jsem snědl pouze misku vařené rýže. Plakal jsem jako hladové dítko ke svému nebeskému Otci a toužil jsem být naplněn jeho slovem. Následujících sto dní jsem se modlil za Bibli, až jsem již nemohl. Rodiče dospěli k závěru, že začínám blouznit.

Poté však jednoho dne ve čtyři ráno, po dlouhých měsících, kdy jsem Boha úpěnlivě prosil o vyslyšení své modlitby, jsem klečel vedle svého lůžka a z ničeho nic jsem měl vidění.

V tom vidění jsem kráčel do prudkého kopce a pokoušel jsem se před sebou tlačit těžký vozík. Mířil jsem do vesnice, kde jsem zamýšlel vyprosit si nějaké jídlo pro rodinu. Bylo to velmi namáhavé, poněvadž jsem byl díky častým postům vyhladovělý a zesláblý. Hrozilo mi, že se starý vozík na mě převrhne.

Poté jsem spatřil, jak proti mně z kopce dolů sestupují tři muži. Laskavý stařec s velmi dlouhými vousy za sebou táhl ohromný vozík plný čerstvého chleba. Zbývající dva šli po stranách vozíku. Když mě stařec spatřil, pocítil nade mnou velkou lítost a projevil mi soucit. „Máš hlad?" Odpověděl jsem: „Ano. Nemám, co bych pojedl. Zrovna jsem se vydal na cestu, abych sehnal jídlo pro svou rodinu."

Plakal jsem, protože naše rodina byla neobyčejně chudobná. Kvůli otcově nemoci jsme prodali všechny cennosti, abychom mohli nakoupit léky. K jídlu jsme toho mnoho neměli a po léta jsme byli nuceni prosit o jídlo u přátel a sousedů. Když se mě stařec zeptal, zda mám hlad, nedokázal jsem potlačit slzy. Nikdy předtím jsem od žádného člověka nepocítil tak ryzí lásku a soucit.

Ve vidění vzal stařec z vozu rudý vak s chlebem a své dva služebníky požádal, aby mi jej poddali. Řekl: „Okamžitě jej musíš sníst."

Uchopil jsem vak a uvnitř jsem našel bochánek čerstvého chleba. Když jsem jej vložil do úst, okamžitě se proměnil v Bibli! Bezprostředně poté jsem ve vidění se svou Biblí poklekl a s díkuvzdáním jsem volal k Pánu: „Pane, tvé jméno je hodné chvály! Nepohrdl jsi mou modlitbou. Dovolil jsi mi přijmout tuto Bibli. Chci ti sloužit po zbytek svého života."

Probudil jsem se a začal v domě pátrat po Bibli. Zbytek rodiny spal. Vidění bylo velmi živé, takže jakmile jsem si uvědomil, že vše bylo pouhým snem, hluboce mě to zdrtilo a hlasitě jsem naříkal. Rodiče přispěchali do pokoje, aby zjistili, co se stalo. Mysleli si, že jsem se díky neustálým postům a modlitbám dočista zbláznil. Řekl jsem jim o svém vidění, avšak čím déle jsem pokračoval, tím víc byli utvrzeni v tom, že jsem zešílel. Matka mi řekla: „Ještě ani nesvítalo a do domu nikdo nevešel. Dveře jsou pevně zamčené."

Otec mě pevně uchopil. Se slzami v očích volal k Bohu: „Drahý Pane, slituj se nad mým synem. Nedovol prosím, aby se zbláznil. Jsem ochoten opět onemocnět, pokud by to zachránilo mého syna před šílenstvím. Prosím, dej mému synovi Bibli!"

Matka, otec i já jsme poklekli a společně jsme ve vzájemném objetí plakali.

Znenadání jsem uslyšel slaboučké zaklepání na dveře. Velmi jemný hlas volal mé jméno. Rychle jsem přiběhl k zamčeným dveřím a zpoza nich jsem se zeptal: „Přinášíš mi chléb?" Jemný hlas odpověděl: „Ano, máme pro tebe připravenou chlebovou hostinu." Okamžitě jsem rozpoznal ten hlas, neboť to byl hlas, který jsem slyšel ve vidění.

Bleskurychle jsem otevřel dveře a za nimi stáli dva služebníci, které jsem předtím spatřil ve vidění. Jeden z nich držel v ruce rudý vak. Srdce mi splašeně tlouklo, když jsem jej otevřel a v rukou držel vlastní Bibli!

Hned nato muži spěšně zmizeli v temnotě.

Přitiskl jsem Bibli na hruď a padl jsem na kolena. Znovu a znovu jsem děkoval Bohu! Slíbil jsem Ježíši, že od tohoto okamžiku budu hltat jeho slovo jako hladové dítě.

Později jsem zjistil jména těch dvou mužů. Byli to bratr Wang a bratr Sung. Přišli z velmi vzdálené vesnice. Vyprávěli mi o evangelistovi, kterého jsem nikdy předtím nepotkal. Během kulturní revoluce velmi trpěl pro Pána a při mučení téměř přišel o život.

Asi tři měsíce před tím, než jsem obdržel svou Bibli, se dostalo tomuto evangelistovi vidění od Hospodina. Bůh mu ukázal mladého muže, kterému měl dát svoji ukrytou Bibli. Ve vidění spatřil náš dům a místo, kde leží naše vesnice.

Stejně jako tehdy mnozí jiní křesťané i tento starý muž vložil svou Bibli do plechové nádoby a zakopal ji hluboko do země v naději, že nadejde den, kdy ji bude moci opět vykopat a číst. I přes toto vidění evangelistovi trvalo několik měsíců, než se odhodlal uposlechnout Pánových slov. Poté požádal dva jiné křesťany, aby mi Bibli doručili. Ti po celonočním putování dorazili k našemu domu.

Od tohoto okamžiku jsem se k Ježíši modlil modlitbou víry. Byl jsem pevně přesvědčen, že slova Bible byla Božím slovem pro mne. Bibli jsem měl neustále v rukou. I ve spánku jsem si ji tiskl k hrudi. Hltal jsem její učení jako hladové dítě.

Byl to první dar, který jsem v modlitbě od Boha obdržel.

Z knihy br. Yuna a Paula Hattawaye „Nebeský muž." Vydalo nakladatelství Křesťanský život.

Počet přečtení: 1 725 Datum: 3. 12. 2011