Naděje | Prameny zdraví

Naděje

Naděje patří k ctnostem teologickým. To znamená, že neustálé vzhlížení k věčnému světu není (jak si někteří moderní lidé myslí) svého druhu únikem nebo zbožným přáním, ale že patří k věcem, které se od křesťana očekávají.

Naděje

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Neznamená to, že máme přítomný svět nechat, jak je. Budete-li se probírat dějinami, zjistíte, že pro tento svět udělali nejvíc křesťané, kteří nejvíc mysleli na ten příští. Sami apoštolové, kteří rozběhli obrácení říše římské, velikáni, kteří vystavěli středověk, angličtí evangelíci, kteří skoncovali s obchodem otroky, ti všichni po sobě na zemi zanechali stopy právě proto, že se svou myslí upírali k nebesům. Křesťané jsou tak neúčinní v tomto světě právě od dob, co z velké části přestali myslet na onen. Miřte k nebesům a země se vám k tomu "vmísí"; miřte k zemi a nebudete mít ani to, ani ono.

Na pohled to vypadá jako pravidlo dost prapodivné, ale jeho obdoba platí i jinde. Zdraví je velkým požehnáním, ale učiníte-li je jeden ze svých hlavních, přímých cílů, stane se z vás blázen, který má neustále pocit, že mu něco je. Zdraví se vám dostane pravděpodobně jen tehdy, bude-li vám záležet víc na jiných věcech - na jídle, hraní, práci, zábavě, zdravém vzduchu. Stejně tak se vám nikdy nepodaří zachránit civilizaci, pokud bude vaším hlavním cílem ona sama. Musíme se naučit chtít ještě něco víc.

Pro většinu z nás je velmi obtížné vůbec "nebesa" chtít - pokud pro nás neznamenají jen to, že se sejdeme s přáteli, kteří již zemřeli. Obtížné je to jednak pro to, že jsme k tomu nebyli vedeni: celá naše výchova je zaměřena tak, abychom svou mysl soustředili na tento svět. Jednak také proto, že když se v nás skutečná touha po nebi projeví, nerozpoznáme ji. Kdyby se lidé skutečně naučili hledět do vlastního srdce, většinou by věděli, že to, co mnohdy tak toužebně chtějí, nemohou na tomto světě dostat. Na tomto světě se najde leccos, co vám to bude nabízet, jenže ten slib se nikdy docela nenaplní.

Touha, kterou pociťujeme, když se prvně zamilujeme, když pomyslíme na nějakou vzdálenou zemi nebo poprvé zavadíme o nějaký studijní předmět, který nás naplňuje vytržením, nemůže být skutečně ukojena ani sňatkem, ani cestováním, ani badatelskou dráhou. Nemám teď na mysli to, čemu se běžně říká nevydařené manželství, nevydařená dovolená či zmařená badatelská dráha. Mluvím o věcech, které se vydařily, jak jen lze. V tom prvním okamžiku touhy jsme zahlédli něco, co ze skutečnosti vyvanulo. Myslím, že každý ví, co tím myslím. Žena, kterou jste si vzali, může být skvělou manželkou, hotely a krajina mohou být překrásné a chemie může být velmi zajímavým povoláním: něco se nám ale ztratilo.

Vyrovnat se s tím lze dvěma způsoby špatnými a jedním správným.

(1) Jako pošetilec.
Ten z toho viní věci samy. Po celý život si myslí, že stačí vyzkoušet jinou ženu, jet na ještě nákladnější dovolenou a tak podobně, a potom to tajuplné něco, za kterým se všichni pachtíme, konečné chytne za pačesy. A tak se životem prožene od ženy k ženě (a od jednoho rozvodového stání ke druhému), z kontinentu na kontinent, od jedné záliby ke druhé a vždycky si myslí, že právě tahle je "ta pravá", a vždycky je nakonec zklamán.

(2) Jako rozčarovaný "rozumný člověk".
Ten brzy dospěje k závěru, že to všechno byl jen klam a mámení. "Tak vám to připadá, když jste mladý," řekne. "Ale když toho máte za sebou, co já, přestane vás bavit honit se za vzdušnými zámky." A tak se usadí, naučí se mnoho nečekat a tu část své bytosti, která dřív chtěla "modré z nebe", v sobě udusí.

Je to způsob samozřejmě mnohem lepší než ten prvý, vede k větší spokojenosti a míň obtěžuje společnost. Sice se přitom z člověka stane tak trochu nudný patron (a bude mít sklon mentorovat "adolescenty", jak jim říká), ale je to cesta celkem vzato docela schůdná. Byla by to dokonce cesta nejlepší, nebýt toho, že člověk žije věčně. Jenže za předpokladu, že tu nekonečné štěstí je a čeká na nás? Za předpokladu, že "modré z nebe" skutečně můžeme dostat? V tom případě by byla škoda zjistit příliš pozdě (v okamžiku smrti), že jsme se svým "zdravým rozumem" připravili o schopnost se z něj těšit.

(3) Jako křesťan.
Ten říká: "Tvorové se nerodí s tužbami, jež by nebyly splnitelné. Děcko má hlad: je tu potrava, která ho utiší. Kachna chce plavat: od toho je tu voda. Lidé mají pohlavní touhu: k jejímu ukojení je tu sex. Nalézám-li v sobě touhu, kterou nelze v tomto světě uspokojit nijak, je nejpravděpodobnějším vysvětlením, že jsem byl stvořen pro jiný. Pokud ji nedokáže uspokojit žádná z pozemských slastí, neznamená to ještě, že je svět podvod. Pozemské slasti ji patrně nikdy uspokojit neměly, měly ji jen probudit a naznačit tak touhu skutečnou.

Je-li tomu tak, musím si dávat pozor, abych těmito pozemskými slastmi na jedné straně nepohrdal nebo za ně nebyl nevděčný, ale abych si je ani nepletl s něčím jiným, s tím, čeho jsou jen jakousi kopií, ozvěnou či odleskem. Musím v sobě živit touhu po mé skutečné zemi, kterou nenaleznu dříve než po smrti; nesmím dovolit, aby se mi ztratila či mi byla zastíněna; abych se tam dostal, musí být hlavním cílem mého života a napomáhat k tomu musím i ostatním."

Není třeba se dát vyvést z míry vtipálky, kteří se snaží křesťanské doufání v "nebesa" zesměšnit řečmi o tom, že oni prý "strávit věčnost hrou na harfy" nechtějí. V odpověď jim lze říci, že pokud nerozumí knihám pro dospělé, neměli by o nich mluvit. Veškerá obraznost Písem (harfy, koruny, zlato atd.) je samozřejmě pouze symbolickým pokusem, jak vyjádřit nevyjádřitelné. Hudební nástroje jsou tu uváděny, protože pro většinu lidí (nikoli pro všechny) má hudba ze všech věcí přítomného života nejsilnější moc navodit pocit extáze a nekonečna. Koruny jsou zmíněny proto, aby bylo zřejmo, že ti, kdo jsou zajedno s Bohem, budou mít podíl na jeho slávě, moci a radosti. Zlato má připomenout, že nebesa jsou nadčasová (zlato nerezaví) a jak jsou cenná.

Lidé, kteří budou tyto symboly chápat doslovně, by se mohli rovněž domnívat, že když Kristus řekl, že máme žít jako holubice, měl tím na mysli, že máme také snášet vejce.

Z knihy C.S. Lewise "K jádru křesťanství". Vydalo nakladatelství Návrat domů.

Počet přečtení: 2 543 Datum: 28. 4. 2006