Mýty ve vzdělání | Prameny zdraví

Mýty ve vzdělání

Každý rok nastupuje pár tisíc prvňáčků do školy s očima rozzářenýma očekáváním dobrodružství poznávání. Pravda, mnozí z nich byli varováni staršími sourozenci (škola je otrava) nebo dospělými (to víš, teď už ti nastanou povinnosti). Nicméně zkušenost je nepřenosná, a tak varování nejsou brána vážně.

Mýty ve vzdělání

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články

U děti předškolního věku nastává chvíle, kdy cítí, že "jen si hrát" je už málo, a chtějí se "doopravdy učit". Proto ta touha jít do školy, proto ta očekávání.

Proč ale tak mnoho z nich po pár týdnech ochladne, vstává do školy s nechutí nebo dokonce do školy chodit odmítá? A proč to až na malý počet "blouznivců", kteří usilují o změnu školy, nechává většinu lidí lhostejnými? Vzpomínám na výrok synka jedné kolegyně, který v polovině října, tedy asi po 6 týdnech docházky lapidárně shrnul své zkušenosti: "Už jsem na to přišel: ve škole se nedá nic dělat!"

Většina rodičů i učitelů se snaží dětem školu ulehčit, dělají pro to vše, o čem myslí, že by mohlo pomoci: vysvětlují, utěšují, snaží se o zpestření nejrůznějšího druhu. Tyto snahy se ale míjejí s podstatou problému. Jak říká Stephen Covey, mají žebřík opřený o nesprávnou zeď.

Tradiční škola poškozuje všechny děti
Negativní zkušenosti ze školy má většina dospělých. Nejde však jen o zážitky strachu, nespravedlnosti, nudy. Daleko nebezpečnější jsou dlouhodobá poškození. Dá se říci, že tradiční škola poškozuje každé dítě bez výjimky, ovšem každé jinak. Za poškození považuji například nerozvinutí řady individuálních dispozic a schopností, snížení sebevědomí, vytvoření závislosti na autoritě, neosvojení si komunikačních dovedností a kritického myšleni, přijetí představy, že soutěžit a dokazovat druhým, že jsou horší než já, je správné a je důležitější než spolupráce atd.

Nebezpečné je ale také sníženi až úplné ubití motivace k učení, degradace vzděláváni na sběr známek a později na získání "papíru" o absolvování školy. V době, kdy se celoživotní vzdělávání včetně několika rekvalifikací stává nutností a samozřejmostí, tento získaný postoj snižuje naději na vlastní tvořivý rozvoj i plné adekvátní uplatnění v životě.

Jednou z překážek, které bráni zlepšení vzděláváni, je způsob, jakým tato negativa, kterých jsme si ve větší či menší míře vědomi, vnitřně zpracováváme. Nejčastější reakcí je jejich přijeti jako nutného zla, daně, kterou musíme za své vzdělání zaplatit. Prostě dál naivně věříme, že to jinak nejde. Chápeme, že učit se je potřebné, a neznáme jiný způsob, než jakým jsme kdysi prošli sami (jinak by tu školu snad už někdo změnil, ne?).

Dalším mechanismem je pak přímé popření škodlivosti: Podívejte se na mne, já jsem také chodil do školy a stal se ze mne snad špatný člověk? (Obdobnými výroky jsou: Mne táta řezal denně a vidíte, nijak mi to neuškodilo!) Oba postoje jsou stejně nebezpečné: zbavuji nás odpovědnosti za trápení vlastních i jiných dětí ve škole, nenutí nás hledat nové informace ani s tím něco dělat.

V každé lidské činnosti přetrvává řada mýtů, tj. obecných představ o správnosti něčeho; ačkoliv současně existují nezvratné důkazy o jejich mylnosti. Rovněž výchova dětí a jejich vzděláváni jsou oblastmi, kam poznání proniká velmi obtížně. To, že v něco věří většina, či je to dokonce oficiální či státní doktrínou, není dostatečným důkazem správnosti (vzpomeňme např. upalování čarodějnic či víru, že Slunce se točí kolem Země).

Špatná jsou už východiska
Předcházející řádky o tom, jak tradiční pojetí vzdělávání děti poškozuje, pravděpodobně řadu lidí popudí, zejména asi učitele.

Mám zkušenost, že podobné vývody cítí mnozí z nich osobně jako obvinění, že oni sami dělají něco vědomě či dokonce záměrně špatně, což nemusí být pravda.

Znám řadu učitelů, kteří se snaží zmíněné dopady zmírnit laskavostí či bagatelizováním neúspěchů, vymýšlením zábavnějších způsobů, jak dětem přiblížit látku, které ještě pro svůj věk nemohou porozumět. Nejsou si ale často vědomi mylných východisek, na kterých škola stále setrvává, často ani širších souvislostí (např. že tradiční frontální systém výuky, kdy nejvíc ve třídě mluví učitel, promeškává u dětí příležitost pro rozvoj řeči a komunikace).
Proto bychom chtěli v seriálu článků nabourat některé z mýtů ve školství. Jako první si vezmeme na mušku velmi rozšířený mýtus, že děti by se samy neučily, kdybychom je k tomu nenutili. Jsou ale i další mýty. Daly by se charakterizovat následujícími výroky:

Děti nemohou dělat jen to, co je baví.
Známka je pro dítě odměnou, jako je mzda odměnou za práci dospělého.
Všechny děti se mají učit totéž.
Hlavní je, aby učitel uměl dobře vyložit látku a udržel si ve třídě disciplínu.
Cílem vzdělávání je osvojení znalostí a dovedností.
Učebnice jsou základem výuky.
Dítě se musí naučit poslouchat.
Odpovědnosti dítě naučíme tím, že jsme důslední a neustále je kontrolujeme.
0dměny a tresty jsou důležitými prostředky výchovy a vzděláváni.
Škola musí představovat pro dítě určitý stres: připravuje je tak nejlépe na život, kde také bude muset čelit stresu.
Život je samá soutěž, proto se ve škole děti také musí učit obstát v soutěži.
Ve škole by šlo ledacos změnit, kdyby bylo méně dětí ve třídách.

Všemi se budeme postupně zabývat.

Jana Nováčková - NEMES - Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání

Počet přečtení: 2 519 Datum: 1. 1. 1970