Má můj život nějaký smysl?

Jsem tu, jen abych se stal potravou červům – nebo mohu dosáhnout toho, aby se pro mne smrt nestala konečnou stanicí? Existuje nesmrtelnost?“

Je to už pár let, co jsem dvěma maturantkám pomáhal lépe pochopit Bibli a její poselství pro dnešního člověka. Jednou jsme narazili na téma věčnosti. Ptal jsem se jich, zda by chtěly žít věčně. Jedna nadšeně souhlasila, druhá to rezolutně odmítla. Přiznám se, že mne to překvapilo. Ptal jsem se, proč odmítá možnost věčného života. Odpověděla: „Bylo by hrozné, kdybych se celou věčnost musela dívat na utrpení, kterého je na naší planetě čím dál víc.“

Vzal jsem Bibli a četl, v jaké společnosti budou žít lidé, kterým Bůh naplní jejich touhu po věčnosti: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude neboť co bylo, pominulo“ (Zjevení 21,3.4). Když jsem dočetl, viděl jsem v jejích očích slzy. Tiše řekla: „Pokud to opravdu bude takhle, pak i já chci žít věčně!“

Věčnost a nesmrtelnost je něco, po čem člověk vnitřně touží. Přesto má možná strach, že kdyby ho po smrti Bůh vzkřísil, musel by se shora bez přestání a bez konce dívat na to, jak zlo ničí životy jeho blízkých. Sledoval by jejich zápasy s nevyléčitelnými chorobami, pokusy o záchranu rozpadajících se manželství, zoufalství po návštěvě exekutorů, hrůzy válek a běsnění přírodních živlů.

Touha po věčnosti

Přestože možná nemáme odvahu se k tomu přiznat, toužíme po šťastném životě bez omezení, v lásce a spravedlnosti. Chtěli bychom žít spolu se svou rodinou a přáteli v dokonalé společnosti, abychom se už nikdy nemuseli bát, že někdo přijde a sebere nám něco, na čem nám záleží.

Kde se v nás bere touha po věčnosti? Proč se tam někde hluboko v našem nitru krčí víra, že existuje spravedlnost? Jak to, že ve světě, kde platí „právo silnějšího“, klíčí v lidském srdci touha po něčem, co přesahuje i naši smrt? Aurelius Augustin, křesťanský učitel žijící v 5. století, formuloval tyto skryté touhy po věčnosti: „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.“

Proč vůbec toužíme po věčnosti? Protože podle Bible nejsme jen jedním z živočišných druhů, ale jsme bytostmi, které byly stvořeny s touhou po společenství a důvěrném přátelství se svým Stvořitelem. Je to něco, co nám bylo dáno do vínku při stvoření člověka. V knize Kazatel je napsáno: „On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná“ (Kazatel 3,11).

Stále více lidí tvrdí: „Bůh není!“

Už léta žijeme ve společnosti, která se chlubí tím, že je ateistická. Stále více lidí věří, že Bůh není a my jsme tu jen díky náhodě. Nebyl to Bůh, který nás stvořil, ale vznikli jsme díky tomu, že hmota měla dostatek času, aby se různě mísila, spojovala a zase rozpadala. To, že tu jsme, je jen náhoda. Pokud je to pravda, pak jsme se narodili jen proto, abychom za pár let zemřeli. Tím konečným smyslem našeho života je tedy smrt. Nevím jak vám, ale mně se tento pohled na svět i na mne samého nelíbí. Daleko bližší je mi to, co čtu v Bibli.

Lidé, kteří tvrdili, že žádný Bůh není, a proto není ani žádná věčnost ani vyšší smysl pro naši existenci, byli vždy. Diskuze na toto téma probíhala už před třemi tisíciletími. Izraelský král David tehdy napsal báseň, která začíná slovy: „Říká blázen v srdci svém: Není Boha!“ (Žalm 14,1; Bible kralická). Novější překlad Průvodce životem tuto myšlenku interpretuje takto: „Je bláznivé si namlouvat: Buď v klidu, nevěř v Boha! Jen nerozumný člověk si namlouvá, že žádný Bůh není.“ Připomíná mi to obrázky pštrosa s hlavou v písku. To, že schovám hlavu před problémem, nic nevyřeší.

V Českém ekumenickém překladu je místo slova „blázen“ použit termín „bloud“. Na první pohled možná vypadá slušněji. Jenže když zjistíme, jaký význam má toto slovo, pak je to možná ještě tvrdší kalibr než ten „blázen“ v Bibli kralické. Bloud je označení miminka, které se narodilo mrtvé. David k tomuto mrtvému plodu přirovnává člověka, který odmítá uznat Boží existenci. Jako by se „bezbožníci“ vlastně ani nenarodili. Při čtení tohoto žalmu bychom neměli zapomínat, že je tu na člověka nahlíženo z pohledu věčnosti.

Bůh nám v Bibli opakovaně připomíná, že nám tento život dává jako čas pro přípravu na věčnost. Náš život bychom mohli přirovnat k prenatálnímu období, kdy se lidský zárodek připravuje na své narození pro život „tam venku“. Pokud se vše vyvíjí tak, jak má, jednoho dne se narodí zdravé miminko.

Podle našeho Stvořitele tím konečným smyslem našeho pozemského života je věčný život v Božím dokonalém království.

Já přesto věřím, že Bůh je

Moje babička měla na stěně obraz, který se mi tehdy moc líbil. Na lesním palouku stál nádherný jelen, kterému šla z tlamy pára. Pod tímto výjevem byl text: „Jako jelen řve, dychtě po tekuté vodě, tak moje duše dychtí po tobě, Bože!“ Ten biblický text ze 42. žalmu se mi, díky tomu obrazu, vryl do mé dětské duše.

Zastavme se chvíli u tohoto žalmu. Jeho autor popisuje své vlastní pocity při hledání smyslu života: „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří? … Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.“ (Žalm 42,2.3.12)

I když to dnes není moderní, já stále věřím tomu, že Bůh existuje. Věřím tomu, protože každý den cítím, jak můj Stvořitel napájí mé nitro, které žízní touhou po věčném smyslu mé existence.

Vlastimil Fürst, z brožurky Skrytá touha po věčnosti. Vydal Advent-Orion.