Kráčení po vodách | Prameny zdraví

Kráčení po vodách

Před několika lety nám manželka k mým narozeninám koupila let balónem. Šli jsme na pole, odkud balóny odlétaly, a nastoupili s dalším manželským párem do koše. Navzájem jsme se představili a řekli si, co děláme. Potom pilot zahájil let.

Kráčení po vodách

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Právě se rozednívalo, bylo jasno, vanul svěží vítr a obloha byla bez mraků. Mohli jsme se kochat pohledem na celé Conejo Valley v Kalifornii, od strmých kaňonů až po Tichý oceán. Bylo to malebné, povzbuzující a velkolepé.

Zakoušel jsem však ještě další pocit, který jsem neočekával. Uhádnete jaký?

Strach.

Vždy jsem si myslel, že balonové koše jsou vysoké až po prsa, ale ten náš nám dosahoval sotva ke kolenům. Stačilo by jedno pořádné zakymácení, abychom přepadli. Pohled na moji ženu, která se vůbec nebojí výšek, mě trochu uklidnil, neboť jsem zjistil, že je tu někdo nervóznější než já. Poznal jsem to, protože se ani nepohnula. Přímo pod námi se během letu objevila koňská farma. Upozornil jsem ji na ni, neboť koně miluje. Nepohnula se, neotočila ani hlavu, jen stočila zrak, kam až to šlo, a prohlásila: „Jo, to je krásné."

Tak jsem se rozhodl, že se více seznámím s mladíkem, který řídil náš balón. Uvědomil jsem si, že se dokážu přesvědčit, že všechno bude v pořádku. Pravdou však bylo, že jsme své životy a osudy svěřili do pilotových rukou. Vše záviselo na jeho charakteru a schopnostech.

Zeptal jsem se ho, čím se živí a jak začal létat balóny. Doufal jsem, že jeho předchozí zaměstnání vyžadovalo hodně zodpovědnosti - snad neurochirurg či astronaut, který se nedostal do vesmíru.

Když začal: „Kamaráde, to máš tak...", věděl jsem, že máme problém.

Neměl ani práci! Většinu času surfoval.

Řekl, že s balónem začal létat poté, když opilý řídil svoji dodávku, naboural do náklaďáku a vážně zranil svého bratra. Jeho bratr na tom stále nebyl moc dobře a pozorování balónů ho alespoň zaměstnávalo.

„Mimochodem," dodal, „nelekejte se, když to bude při přistání trochu házet. Ještě nikdy jsem s tímhle typem balónu neletěl a nejsem si jistý, jak se zvládá klesání."

Moje žena se na mě podívala a řekla: „Chceš mi říct, že jsme tři sta metrů nad zemí s nezaměstnaným surfařem, který začal létat s balóny, protože se opil, naboural dodávku, zranil svého bratra, nikdy tento typ balónu neřídil a neví, jak se dostaneme dolů?"

Pak se na mne podívala žena našeho spolupasažéra a procedila jediná slova, která jsme od nich během letu slyšeli: „Jste duchovní. Udělejte něco zbožného."

Tak jsem přijal tu nabídku.

V takové chvíli je nejdůležitější otázkou: „Mohu pilotovi důvěřovat?"

Mohl jsem se snažit přesvědčit sám sebe, že všechno dobře dopadne. Takový pozitivní přístup by nám jistě let zpříjemnil. Ovšem cesta byla téměř u konce. A skutečný problém se týkal osoby mládence, který balón řídil. Byly jeho charakter a schopnosti takové, abych mohl s důvěrou svěřit svůj osud do jeho rukou?

Nebo byl čas udělat něco zbožného?

Každý den také vy i já uletíme kousek v obrovském balónu, který se otáčí v rozlehlém vesmíru. Máme k dispozici pouze jednu cestu. Toužím po tom, abych ji absolvoval s ohromnou dávkou dobrodružství a rizika - a vsadím se, že vy také.

Je to však čas od času pěkně nejistá cesta. Přál bych si, aby byly boky mého koše o kousek vyšší. Přál bych si, aby byl balón o něco odolnější. Jsem zvědavý, jak můj malý výlet skončí. Nejsem si vůbec jistý, jestli balón zvládne cestu dolů.

Můžu se pokusit sám sebe přesvědčit, abych podstoupil riziko a věřil, že vše nakonec dobře dopadne. Skutečnou otázkou však zůstává: Řídí to někdo? A můžu důvěřovat jeho charakteru a schopnostem? Pokud ne, nechci riskovat. Můj příběh je stejně jako příběh ostatních lidí alespoň zčásti bojem mezi vírou a strachem.

Z tohoto důvodu mě dlouhá léta přitahuje Petrův příběh, kdy vystoupil z lodi a kráčel s Kristem po hladině. Je to jeden z nejúžasnějších příkladů učednictví v Písmu. Co potřebujeme, abychom mohli kráčet po vodě?

Petr a jeho přátelé jednoho odpoledne nastoupili do loďky, aby přepluli Galilejské jezero. Ježíš chtěl být sám a proto se plavili bez něj. Petrovi to nevadilo - na lodích strávil celý život. Měl je rád.

Tentokrát je však zastihla bouře. A nebyl to žádný deštík. Matoušovo evangelium říká, že loď byla „zmáhána" vlnami. Bouřka byla tak silná, že jediné, co mohli učedníci dělat, bylo udržet loď proti vlnám. Přáli si, aby její boky byly o něco vyšší a dřevo o něco odolnější. Dovedu si představit, že kolem třetí hodiny ráno si učedníci nedělali starosti s tím, jestli se dostanou na druhý břeh - jediné, co chtěli, bylo přežít.

Pak si jeden učedník všiml stínu, který se k nim přibližoval po vodě. Čím více se přibližoval, tím bylo zjevnější, že po vodě kráčí lidská bytost.

Nechte ten obraz na sebe chvíli působit. Učedníci byli zoufalí a blížil se k nim jediný člověk, který je mohl zachránit. Jedině on nebyl na lodi a učedníci ho nepoznali. Kupodivu Ježíš nebyl o nic pomalejší, přestože neměl loď.

Učedníci však byli přesvědčeni, že je to duch, byli vyděšeni a křičeli strachem. Ze zpětného pohledu se můžeme divit tomu, že Ježíše nepoznali. Kdo jiný to mohl být? Matouš však chce, abychom si uvědomili, že někdy je třeba mít oči víry, abychom poznali, že Ježíš je blízko. Často uprostřed bouře, zmáháni vlnami zklamání a pochybností nerozeznáme jeho přítomnost o nic lépe než učedníci.

Zastavme se na chvíli u této myšlenky. O co Ježíšovi šlo, když se ve tři hodiny ráno procházel po moři? David Garland nachází odpověď v Markově evangeliu. Marek nám říká, že Ježíš chtěl jít dál kolem nich. Když ho však uviděli, mysleli si, že je to přízrak. Proč chtěl Ježíš projít kolem nich? Chtěl s nimi závodit? Chtěl na ně zapůsobit opravdu parádním trikem?

Garland zdůrazňuje, že sloveso parerchomai (projít kolem, přejít) je použito v řeckém překladu Starého zákona jako technický termín pro theofanii - ty určující okamžiky, kdy se Bůh „překvapivě a dočasně zjevil v pozemské říši vybranému jednotlivci nebo skupině, aby jim něco sdělil".

Bůh Mojžíše schoval do skalní rozsedliny, aby mohl spatřit, „až tudy půjde moje sláva... Pán kolem něj prošel". Bůh řekl Eliášovi, ať se postaví na horu, „neboť Pán se tudy ubírá".

Tyto příběhy se odehrávají podle určitého vzoru. V každém z nich musí Bůh upoutat lidskou pozornost - skrze hořící keř, vítr, oheň nebo chůzi po moři. Bůh každého z těchto lidí povolal, aby vykonal něco neobvyklého. V každé situaci byl Bohem volaný člověk naplněn strachem. Kdykoli však na toto volání kladně odpověděli, zakusili ve svých životech Boží moc. Když se tedy Ježíš blížil po vodě k učedníkům, aby kolem nich prošel, nepředváděl jen parádní kouzelnické číslo. Zjevil Boží přítomnost a moc. Takovou věc může udělat pouze Bůh - On jediný... kráčí na vlnách moře".

Je zajímavé, že učedníci nastoupili na loď na Ježíšův příkaz. Museli se naučit - stejně jako my - že poslušnost nezaručuje, že budeme ušetřeni protivenství. Nyní však, když se cele zaobírali bouří, se Ježíš rozhodl, že nastal ten pravý čas, aby se dozvěděli něco více o tom, kdo všechno tohle řídí. „Kamarádi, to máte tak," ujistil je. „Můžete mi důvěřovat. Znáte můj charakter a mé schopnosti. Můžete bezpečně svěřit svůj osud do mých rukou. Vzchopte se. To jsem já."

Stále to ještě plně nepochopili, ale v těle kráčejícím po vodě je navštívil Bůh.

Matouš chce, aby si jeho čtenáři uvědomili, že Ježíš přichází, když to nejméně čekáme - ve tři hodiny ráno, uprostřed bouře. Tyto Bohem stanovené určující okamžiky přijdou k vám i ke mně.

Dvanáct učedníků sedělo na loďce a nevíme, jak jedenáct z nich na ten hlas odpovědělo. Snad se zmatkem, údivem, pochybností - nebo od každého trochu.

Ale jeden z nich, Petr, se měl stát tím, kdo kráčí po vodě. Poznal, že Bůh je přítomen - i na místě, kde bychom to nejméně očekávali. Pochopil, že tohle je výjimečná příležitost k duchovnímu dobrodružství a růstu. A tak dostal nápad.

Rozhodl se, že udělá něco zbožného.

Petr na postavu kráčející po vodě vyhrkl: „Jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách." Proč Matouš uvádí tento detail? Proč se Petr prostě nevrhne do vody? Myslím, že pro to má vážný důvod. Tento příběh není jen příběhem o podstoupení rizika, ale především o poslušnosti. To znamená, že musím rozlišovat mezi autentickým Božím voláním a tím, co může být pouze mou vlastní bláznivou pohnutkou. Samotná odvaha nestačí; musí být doprovázena moudrostí a rozpoznáním.

Matouš neoslavuje riskování samo o sobě. Petr nekráčí po vodách, aby se pobavil. Není to příběh o extrémních sportech. Jde tu o extrémní učednictví. Proto se Petr musí ujistit, než vystoupí z lodi, že to je podle Ježíše dobrý nápad. Proto se pro jistotu ptá: „Jsi-li to ty, poruč mi..."

Myslím si, že se Ježíš ve tmě pousmál. Neboť jednomu člověku z lodi to došlo. Petr nějak tušil, o co Mistrovi jde. A nejen to, měl dostatek víry, aby věřil, že i on se může zúčastnit toho dobrodružství. Rozhodl se, že chce být součástí první chůze po vodě v historii. „Poruč mi."

Než budeme pokračovat, rád bych, abyste si v tomto příběhu představili sami sebe. Představte si, jak silná musela být bouře, že i zkušení profesionálové usilovně zápasili jen o to, aby se loď nepřevrhla. Představte si výšku vln, sílu větru, tmu noci - a žádný kinedril! Za těchto podmínek se Petr chystal vystoupit z lodi.

Kráčet po vodě by bylo samo o sobě těžké, i kdyby byla hladina klidná, svítilo slunce a vzduch byl nehybný. Představte si, jaké to musí být, když bouří vlny, vítr má sílu vichřice, jsou tři hodiny ráno - a vy jste vyděšení.

Na chvíli si sami sebe představte na Petrově místě. Najednou máte vhled do toho, co Ježíš dělá - Bůh prochází kolem. Zve vás na dobrodružství vašeho života. Zároveň jste ale k smrti vystrašeni. Co si vyberete - vodu nebo loď?

Loď je spolehlivá, bezpečná a pohodlná.

Voda je naopak divoká. Vlny jsou vysoké. Vítr je silný. Zuří bouře. A když vystoupíte z lodi - ať je vaší lodí cokoliv - je dost dobře možné, že půjdete ke dnu.

Když ale z lodi nevystoupíte, je jisté, že nikdy nebudete kráčet po vodě. To je neměnný zákon přírody.

Pokud chcete kráčet po vodě, musíte opustit loď.

Věřím, že je něco - Někdo - v nás, kdo nám říká, že v životě jde o něco více než jen sedět v lodi. Byli jste stvořeni pro něco víc, než abyste se jen vyhýbali neúspěchu. Je ve vás něco, co chce kráčet po vodě - opustit pohodlí rutinní existence a vzdát se sebe sama pro nádherné dobrodružství následování Boha.

Dovolte mi, abych vám položil důležitou otázku: Co je vaší lodí?

Vaší lodí je cokoliv, co pro vás kromě samotného Boha představuje jistotu a bezpečí. Vaší lodí je cokoli, do čeho jste v pokušení vložit důvěru, v období, kdy se váš život stává poněkud bouřlivějším. Vaší lodí je cokoliv, co vám přináší pohodlí, kterého se nechcete vzdát, i když vám to brání v tom, abyste následovali Ježíše po vlnách. Vaší lodí je cokoli, co vás odkloní od nádherného dobrodružství extrémního učednictví.

Chcete vědět, co je tou lodí? Váš strach vám to poví. Jen se zeptejte sami sebe: Co ve mně nejvíce vzbuzuje strach - především když přemýšlím o tom, že se něčeho vzdám a vykročím ve víře?

Co je vaší lodí? V jaké oblasti života se vzdáváte plné a odvážné důvěry Bohu? Strach vám řekne, co je vaší lodí. Opustit ji může být tou nejtěžší věci, jakou kdy v životě uděláte.

Pokud však chcete kráčet po vodě, musíte vystoupit z lodi.

Ukázka z knihy Johna Ortberga „Chcete-li kráčet po vodách, musíte vystoupit z lodi". Vydalo nakladatelství Návrat domů.

Počet přečtení: 2 316 Datum: 19. 11. 2011