Ke kořenům záštiplných pocitů | Prameny zdraví

Ke kořenům záštiplných pocitů

Zášť lze definovat jako pocit rozhořčené nelibosti nebo trvalé nevraživosti vůči něčemu (resp. někomu), co člověk považuje za špatné, urážlivé nebo zraňující.

Ke kořenům záštiplných pocitů

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články

Bezpráví je semenem zášti, která se v průběhu života rozvíjí a ovlivňuje úspěšnost vztahů, kariéry, a dokonce i spirituality daného člověka.

Zůstaly vaše potřeby neuspokojeny a vaše touhy nenaplněny, protože jiné plány dostaly přednost? Setkala se vaše laskavá slova a skutky namísto s poděkováním s reakcí typu „jsi mi to dlužen“? Možná se vám zdá, že si druzí lidé špatně vykládají i ty vaše nejlepší úmysly. Možná jste tím, kdo „vždycky“ sbírá špinavé prádlo z podlahy a platí účty, jen aby byl nakonec obviněn z toho, že něco není „tak, jak má být“! Anebo vám lidé neustále říkají, co máte dělat, aniž by vás o to požádali. Cítíte zášť pokaždé, když vnímáte, že vás někdo využil nebo zneužil! Vinou hněvu, který ve vás vře, máte sklony si neustále se „skřípajícími zuby“, sevřenou čelistí a zlostným tónem v hlase stěžovat.

Strach z odvety často vede člověka k tomu, že raději nedává své zášti volný průchod, podobně jako regulátor komínového tahu zmírňuje prudkost ohně v kamnech. Lidé si však často neuvědomují, že tento regulátor zároveň zvyšuje teplotu uvnitř kamen! Při každém použití takového „regulátoru“ tedy stoupá intenzita vašeho hněvu. Nakonec přijde den, kdy již vnitřní horko nesnesete. Právě tehdy ve vzteku vybuchnete a svými nevybíravými slovy spálíte každého, kdo je vám nablízku.

Pokud upřímně posoudíte myšlenky a emoce spjaté s vaší záští, patrně v hloubi svého nitra objevíte pocity odmítnutí, pohrdání, zanedbání nebo ponížení. Máte dojem, že všichni ostatní byli vždy důležitější než vy. Nezáleželo na vás. Nemáte žádnou cenu a hodnotu.

Zášť se nenastřádá přes noc, stejně jako se okamžitě nenaplní nádrž či semeno nedozraje během jediného dne. Mysl postupem času zaznamenává všechna spáchaná příkoří, označuje je nálepkou „odmítnutí“ a začíná pociťovat hněv, který je jeho důsledkem. Jakmile je však nádrž plná nebo semeno zralé – pozor. Monolog probíhající v lidské mysli, umocněný jedním bezprávím navíc, může vést k výbuchu, který zažehne plamen zuřivosti vymykající se kontrole. Většina lidí z obavy před touto katastrofou raději pohřbí své pocity hluboko ve svém nitru. A výsledek? Hlubší nádrž, více semen zášti a intenzivnější plameny, které člověka skrz naskrz spalují.

Všichni jsme zranitelní z důvodu bezpráví, které jsme zažili. Ve snaze vyhnout se tomuto scénáři jsou mnozí lidé naplno zaměstnáni snahou ovládat své emoce. Říkají si, že pokud budou mít pořád co dělat, nebudou muset myslet na svou bolest, hněv, strach nebo smutek. Proto pracují, cvičí, podávají výkon, konají dobré skutky a zabývají se jedním projektem za druhým ve snaze potlačovat a ignorovat to, co cítí.

Protože i v dospělosti jednáme podle vzorců vytvořených v raném dětství, uchylujeme se k sebezničujícím projevům chování, jako je například potlačování slz, nebo naopak pláč, ve snaze nepřemýšlet nebo nemluvit o dané situaci. Můžeme se dokonce rozhodnout jen „vegetovat“ v naději, že přehlížené pocity samy odejdou. Někteří lidé zacházejí tak daleko, že existenci svých pocitů zcela popírají. Jestliže je již připustí, nejsou schopni je identifikovat.

Naplní-li negativní emoce naši citovou nádrž v důsledku toho, že jsme zmrazili, ignorovali a popřeli jejich existenci, destruktivní proces se rozběhne na vnitřní rovině. Nemusí tedy jít pouze o vnější projevy, kdy ničíme druhé lidi svým odsuzováním, kousavými poznámkami, kritikou nebo cynismem; daný proces může negativně ovlivnit i nás samé formou fyzických bolestí, úzkosti, posedlosti, nutkání nebo deprese.

Pokud vám výše uvedený popis připomíná něco, s čím sami bojujete, je důležité vážně se zamyslet nad původem zášti. Její „plevel“ většinou vyrůstá z následujících „semen“.

Dětství prožité v ovzduší kritiky a srovnávání

Mnoho dětí vyrůstá v rodině, ve které převažuje duch kritiky. Možná jste jako dítě cítili, že nikdy neuděláte nic správně. Bez ohledu na to, jak pěkně jste vytřeli podlahu, posekali trávník, uklidili si pokoj nebo udělali domácí úkol, autority ve vaší rodině – lidé, kteří pro vás nejvíce znamenali – vás zřídkakdy pochválili nebo vám projevili své uznání.

Vyrůstat v ovzduší kritiky s sebou nese negativní důsledky. Patrně máte sklony být nespokojený s výsledky své práce. Ve snaze vzepřít se pocitům bezcennosti příliš pracujete, jste perfekcionisté, odkládáte věci na později, nikdy nemáte pocit, že jste dosáhli úspěchu a spokojujete se s druhořadou kvalitou – pro vás je to dost dobré. Když se cítíte méněcenní, stačí vám v životě málo.

Jak často jste slyšeli, že byste měli být jako váš bratr nebo sestra? Možná vás rodiče srovnávali s jinými členy rodiny, kamarády nebo dětmi ze školy. Pokud bylo srovnávání s druhými osobami ve vaší rodině zvykem, vaše cena a hodnota coby jedinečné, originální bytosti se s každým novým porovnáním snížila.

Lidé, které někdo porovnává s druhými, mají sklony snažit se vyniknout v nějaké jiné, nekonkurenční oblasti, aby získali potřebné uznání. Někteří se přikloní k materialismu, neboli mají potřebu pořizovat si věci, jejichž prostřednictvím mohou dělat dobrý dojem na své okolí. Vnitřní nutkání vyniknout, být úspěšný a předstihnout druhé lidi, je zdrojem stresu, který člověka nevyhnutelně zbavuje energie a podepisuje se na jeho intimních vztazích.

Jste materialisticky zaměření, přehnaně soutěživí nebo se v porovnání s druhými cítíte méněcenní? Pokud ano, možná se potřebujete vzdát lži ohledně své vlastní hodnoty, která vám bylo v procesu porovnávání vštípena.

Absence emocionálního pouta s rodiči

Možná byl váš otec workoholik a viděli jste se jen při jeho odchodu do práce nebo návratu domů – kdy byl tak unavený, že se stával nedostupným. Byla vaše matka superžena, která doma pekla chléb, zavařovala ovoce i zeleninu, vyráběla džem a marmelády a trávila téměř všechen svůj čas v kuchyni?

V rodině, kde nejsou rodiče emocionálně k dispozici nebo odmítají naslouchat, jsou děti ochuzovány o intimní pouto, které je přepokladem zdravého rozvoje myšlení. Absence emocionálního pouta v raném dětství vzbuzuje v srdci dítěte nedůvěru a strach ze závazků v rámci přátelských vztahů a později i v manželství. Dítě se začíná cítit méněcenné, nehodné rovnocenného vztahu s druhou osobou.

Člověk, jehož pocity jsou ochromeny, si upírá právo cokoliv cítit nebo zpochybňovat. Již v raném dětství se u něj rozvíjí nedůvěra k druhým lidem, jejímž důsledkem je strach ze zranitelnosti. Zatímco ve svém nitru zoufale toužíme po intimním vztahu s alespoň jednou lidskou bytostí, svým vnějším chováním od sebe druhé lidi odháníme.

Podceňování pocitů

„Je hřích se zlobit.“ „Jen mrňata se bojí (toho a toho).“ „Kluci nepláčou.“ Staly se některé z těchto „emocionálních zákazů“ vaším životním pravidlem, až jste nakonec usoudili, že je nebezpečné dávat své pocity najevo?

Možná jste nesměli být pyšní na úspěchy, kterých jste dosáhli. Možná vám rodina nedovolila prožívat smutek, radost nebo hněv. Možná vám bylo řečeno, že vaše bolest není důležitá, a tak jste byli nuceni ji bez pmoci nebo úlevy vydržet. Důležité bylo, že jste jednali „správně“, bez ohledu na své pocity. To, co jste prožívali, nikoho téměř nebo vůbec nezajímalo.

Takové zacházení v době, kdy se formuje charakter člověka, oslabuje jeho vědomí hodnoty a důležitosti. Během dospívání sklony skrývat nebo potlačovat prožívané pocity ještě zesilují. Ještě dříve, než dosáhnou dospělosti, naučí se tito mladí lidé popírat, že vůbec nějaké pocity mají.

Jste v současnosti schopni vnímat své emoce, identifikovat je a dělit se o ně s druhými lidmi? Komu se svěřujete? Kdo je vaším bezpečným emocionálním přístavem?

Nezdravé doteky anebo absence doteků

Ti, kdo byli v dětství vystaveni nezdravému fyzickému kontaktu, mají sklon buď před každým dotekem uhýbat, nebo se naopak sami stávají malými tyrany: strkají, tahají a bijí druhé děti, a tak napodobují chování, které zažili v rodině. Je smutné, že ti, kdo byli v dětství fyzicky zneužíváni, si často vyberou takového životního partnera, který v tomto jednání pokračuje. Někteří se sami stanou pachateli fyzického násilí na svém partnerovi nebo dětech. Jiní se ze strachu budou raději každému fyzickému kontaktu vyhýbat. V jejich vztazích pak není neobvyklá ani pohlavní frigidita, či naopak pohlavní zneužívání, resp. promiskuita.

Sexualita se začíná rozvíjet již v novorozeneckém věku, kdy své miminko koupeme, mažeme krémem, mazlíme se s ním nebo ho kolébáme. Člověk, který v dětství tyto fyzické projevy náklonosti nezažil, se jim bude i v dospělosti vyhýbat. V rámci intimního manželského vztahu se bude takový člověk cítit dotekem ovládán nebo obtěžován, přestože po sexuálním sblížení se svým partnerem touží. Jakmile si však na doteky zvykne, může začít od svého partnera vyžadovat, aby mu vynahradil všechny ty roky, kdy byl jako dítě o fyzický kontakt ochuzován. Pokud se to stane, manželský svazek se snadno může stát spoluzávislým vztahem, ve kterém milující partner zaujímá roli náhradního rodiče.

Zostuzování fyzického vzhledu

„Žádný chlap o tebe ani nezavadí; podívej, jak jsi tlustá!“ „Pokud něco neuděláš se svými škaredými zuby, bude z tebe stará panna.“ „Hej, ty prcku!“ „Tlusťochu!“ „Brejlovče!“ „Vychrtlíku!“ To všechno jsou pojmenování nebo nadávky, jejichž cílem je druhého člověka shodit nebo ztrapnit z důvodu jeho tělesné vady či zvláštnosti. Slýchali jste v dětství některé z nich? Možná to byly jiné přezdívky, rýmovačky nebo ponižující poznámky namířené proti vám a vašemu tělu.

Zdá se, že postoje a slova týkající se tělesného vzhledu se v naší mysli přehrávají stále dokola jako hudba na poškrábané gramofonové desce. To pak rozhoduje o našem chování v pozdějších letech. Člověk vnitřně usiluje o to, vypadat a jednat dokonale. Je posedlý svým vzhledem a udělá všechno pro to, aby vypadal přijatelně. Má sklony porovnávat se s druhými lidmi a hledat u nich přijetí. Když pak konečně zaslechneme slova chvály a uznání, která tak zoufale potřebuje slyšet, můžeme být již natolik v zajetí ve své koleji „ošklivosti“, že jim odmítneme věřit.

Mnozí lidé, kteří byli zostuzováni pro svůj vzhled, mají až přehnané obavy ze stárnutí. Bojí se, že v pozdějším věku nebudou vypadat přijatelně. Je důležité pamatovat na to, že kyvadlo chování se vychyluje oběma směry, stejně jako kyvadlo hodinové. Stejně tak může naše chování kolísat mezi oběma extrémy a přitom vycházet ze stejné potřeby. Zatímco někteří lidé zápasící s pocity odmítnutí, se až přehnaně zabývají tím, jak vypadají, jiní naopak svůj vzhled důsledně zanedbávají.

Stud v důsledku chování rodičů

Byl jste synem, který musel chodit o víkendech pro svého otce do hospody, aby ho odvedl domů? Nebo jste byla dcerou, která se styděla za provokativní chování své matky vůči učiteli či chlapcům z vaší třídy? Možná, že vaši rodiče nikdy nepřišli na žádnou školní akci nebo se vždy hlasitě pohádali v obchodě. Anebo jste se cítili ponížení, když se po sérii různých aférek, o nichž podle všeho vědělo celé okolí, rozvedli.

Děti vyrůstající v těchto podmínkách mají problémy důvěřovat autoritám nebo osobám, jež za autoritu považují. I v dospělosti mají často pocit, že nemají právo někam patřit, právo na zdravou, šťastnou rodinu. V takových situacích je často snižována vnitřní hodnota člověka, a proto si ji dotyčný člověk mnohdy nahrazuje materialismem a konzumním způsobem života. Má sklony si myslet, že na něm nikomu nezáleží, a i když ho jeho manželka či manžel, děti nebo přátelé mají rádi, není schopen věřit tomu, že je jejich láska opravdová. Protože nelze nikomu věřit, tito jedinci často potřebují ovládat své okolí, plány, zvyky a dokonce i rozhodnutí druhých lidí.

Jednou z nejvážnějších a hluboce poškozujících ran utržených v dětství je pocit, že vás důležité osoby ve vašem životě přijímají jen za určitých podmínek. Pokud jste to tak vnímali, mělo to na vás neblahý dopad, protože osoby, které mají být dítěti oporou, mu také mohou způsobit největší škody. Výsledkem je, že v dítěti začínají klíčit semínka zášti.

Závěr

Tím nejdůležitějším krokem, který můžete udělat, je být ochotní se nad sebou zamyslet a uvědomit si, jak vás vaše rané dětství ovlivnilo a dodnes ovlivňuje. Co platilo tehdy, platí i dnes. Budete-li mít učenlivého ducha, začnete chápat, že vaše současné myšlení a pocity jsou důsledkem toho, co jste si mysleli a cítili v dětství.

Uzdravení ze zášti je možné. Odpuštění těm, kdo vás odmítli, i sobě samému, že jste se v důsledku odmítnutí možná nechovali láskyplně, je dar shůry, který můžete – anebo nemusíte – přijmout.

Mnozí lidé, kteří se cítí odmítnutí, si zároveň připadají izolovaní a osamělí. Jsou si jisti, že nikdo jiný se nedokáže vžít do jejich hlubokého zoufalství. Pro mnohé z nich je těžké určit, proč se vlastně tak cítí. Tito poškození jedinci nemají vůbec ponětí, že jejich bolest má svůj zdroj v něčem jiném než v jejich současné situaci.

Úplné vyléčení je možné pouze v duchovní oblasti. Pokud jste si vědomi toho, že do vašeho života byla zaseta semena zášti, je načase je vykořenit. Místo nich zasaďte Boží semena přijetí. Držte se pravdy, že sám Kristus „byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl“ (viz Izajáš 53). Už tím prošel, už to má za sebou! A nyní vám říká: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně… Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám… Jako si Otec zamiloval mne, tak já jsem si zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,4-9).

Je načase přestat poslouchat odmítavé hlasy ozývající se z vaší minulosti a začít pozorně naslouchat Bohu, který vás bezpodmínečně miluje. Slyšíte?

Z knihy Nancy a Rona Rockeyových a Kay Kuzmové Každý má své místo. Vydala Maranatha.

Počet přečtení: 66 Datum: 6. 12. 2018