Jsme dvakrát jeho | Prameny zdraví

Jsme dvakrát jeho

„Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil majetek.“ (Lukáš 15,12)

Jsme dvakrát jeho

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Jednou jsem byl požádán, abych pohovořil ke skupině výrostků, kteří používali listy z Biblepři balení cigaret s marihuanou. Velice laskavě jsem s nimi mluvil nejen o nebezpečí, které číhá v drogách, ale také o lásce, kterou k nim chová Bůh.

„Bůh?“ zeptal se jeden z nich s neskrývaným výsměchem. „Žádný Bůh není. To všechno jsou jen výmysly.“ „Bůh přesto je,“ odpověděl jsem, „a miluje tě.“ Smích přehlušil moje slova. „Dám Bohu možnost, aby mi dokázal, že existuje,“ řekl jeden z výrostků, z jehož tváře bylo možno vyčíst pohrdání. „Pokud existuje, dávám mu třicet sekund na to, aby mě zabil – kvůli tomu, že jsem kouřil marihuanu balenou v biblických stránkách.“ Vteřiny pomalu ubíhaly. Mladík sledoval ručičku hodinek v předtuše oslavy svého úspěchu. „Třicet sekund!“ oznámil vítězoslavně. „Tak co, kde je ten váš Bůh?“

Ačkoli už od této události uplynulo mnoho let, stále na ni nemohu zapomenout. Kdo tehdy vyhrál? Kdo prohrál? Kdo měl pravdu? Tato záležitost mi znovu ukázala, že Boží trpělivost je příliš velká, než aby po třiceti sekundách skončila. Ale zároveň jsem si uvědomil, jak těžké je Boží lásku vysvětlit.

Pro Boha by nebylo žádným problémem stvořit nás bezpodmínečně poslušné. Kdyby tak učinil, nedostavily by se žádné komplikace, nebyl by hřích, nemnožilo by se utrpení, nebylo by třeba Kristovy oběti. Podobně mohl být stvořen i Lucifer. V jeho srdci by se pak nikdy nemohla zrodit pýcha ani závist. Nebylo by to tak lepší? Proč nás Bůh stvořil jako svobodné bytosti? Proč nás Bůh nestvořil jako roboty, kteří jsou naprogramováni jen ke konání dobra?

Kdybychom mohli konat pouze dobro, nebyli bychom skutečně svobodnými. Byli bychom otroky dobra. Byli bychom poslušní – ale ne proto, že jsme si dobro vybrali, ale proto, že se nám nedostalo možnosti jiné volby.

Bůh si však tolik cení naší existence a miluje nás to té míry, že kromě daru života nám věnoval i dar svobody rozhodování. Jsme svobodní. Můžeme si vybírat a rozhodovat se. Ale tento dar, který je považován za největší privilegium člověka, se často proměňuje v naši největší tragédii. Domníváme se, že Bůh je bezmocný, že neexistuje anebo dokonce že umřel, a to jenom proto, že akceptuje naše rozhodnutí.

„Otče, dej mi díl majetku, který mi náleží.“ Co z otcova majetku patřilo onomu mladému muži? Z majetku, jenž jeho otec vybudoval nejen poctivou prací, ale i odříkáním? Židé měli neměnnou tradici, že syn mohl požadovat svůj podíl na dědictví až po smrti otce. Vyžadovat jej ještě za otcova života bylo nejen urážlivé, šlo o arogantní a krajně neuctivé jednání, jež bylo projevem pohrdání důstojností a autoritou rodičů. Bylo to stejné, jako by si syn přál otcovu smrt.

A jak je to podobné našemu jednání! My lidé se díváme na Boha a říkáme: „Jsou to moje nohy a tak si půjdu, kam budu chtít. Jsou to moje ruce, tak si budu dělat, co mě napadne. Jsou to moje oči, mé uši, můj život a nikdo nemá právo mi určovat, jak s nimi mám nakládat. Dělám to, co já chci, jsem tam, kde uznám za vhodné být, poslouchám to, co se mi zdá dobré – a nikomu do toho, jak se svým životem nakládám, nic není.“

Toto prohlášení odhaluje velmi důležitou pravdu; současně však v sobě ukrývá jeden velký klam. Pravdou je, že skutečně mohu jednat, jak chci, a dělat to, co se mi jeví jako dobré. Klam ale spočívá v tom, že si díky tomu myslím, že můj život náleží jen mně…

Jak je smutné, že jsme takoví! Ale to nic nemění na Boží lásce k nám. Pán dokonce žádá i síly přírody, aby svědčily a řekly: „Povolávám dnes proti vám za svědky nebesa i zemi. Předložil jsem ti život a smrt, požehnání a kletbu. Zvol si život, abys zůstal naživu ty i tvé potomstvo…“ (Deuteronomium 30,19)

Každý má před sebou možnost výběru ze dvou cest. Buď si zvolí cestu života, nebo cestu smrti. Bůh si přeje, abych si vybral cestu života, ale nenutí mě k tomu, pouze ukazuje následky mého rozhodnutí. Možnost volby ponechává na mně. Dokonce mi dává právo odmítat jeho existenci i vytrhovat stránky z Bible a balit si do nich cigarety z marihuany. Dokonce mám právo vyhodit Bibli do odpadků a prohlásit, že všechno jsou to hlouposti. Máš svobodu, rozumíš? Největší naší tragédií však je, že s touto svojí svobodou neumíme nakládat.

Každý úder srdce je Božím zázrakem. Srdce bije od chvíle narození až do dnešního dne – ani na sekundu se nezastavilo. Jeden rok za druhým pracuje čtyřiadvacet hodin denně. Kdy bylo naposledy na seřízení? Jaký stroj dokáže tak dlouho pracovat bez zastavení, ve dne v noci? Proč srdce nepřestává bít? Protože existuje Bůh, který všechno řídí. On je zdrojem života. Život patří jemu. Kdyby se mu zachtělo život ukončit, nemusel by ani pohnout prstem. Stačilo by, aby si to jen přál a celý svět by se převrátil v chaos. Má člověk právo říci: „Můj život patří mně a mohu si dělat, co budu chtít, a nikoho to nemusí trápit“? Ne, nemá. Ale dokonce, i když člověk něco podobného prohlašuje, Bůh ctí naši svobodu a právo volby.

V podobenství si všimněme, že otec se nezačal se synem přít, neapeloval na jeho svědomí, ale „rozdělil statek“. Znamená to, že otci bylo synovo rozhodnutí lhostejné? Samozřejmě, že ne. Otec čeká. Ze své strany dělá vše pro to, aby se syn mohl rozhodnout správně. Zahrnuje jej láskou a něžnou starostlivostí. Ale nemůže syna přinutit, aby dělal něco proti své vůli. Tak úžasná je láska nebeského Otce: se smutkem se dívá, jak syn odchází, ale nebrání mu.

Člověk si přivlastňuje život daný Bohem a činí se pánem svých rozhodnutí. Unášen přáním vše poznat a všechno zkusit bolestivě zraňuje nejenom sebe, ale také Boží srdce. Avšak dokonce i tehdy jej Bůh nepřestává milovat a čekat na něj. Vždy je připraven přijmout člověka, který se vrátí zpět.

Vypráví se příběh o jednom chlapci. Jmenoval se Mikuláš a byl sirotkem. Většinu svých hraček si vyrobil sám: kousky kartonu, klacíky, víčka od sklenic, která nasbíral – to vše se stalo materiálem pro jeho tvůrčí díla. Mikulášovu nejoblíbenější hračkou byla vlastnoručně vyrobená loďka. Pouštěl ji na vodu a běhával podél břehu, aby ji o kus níže po proudu zachytil. Jednoho dne Mikuláš vypustil loďku jako obvykle a běžel na místo, kde ji obyčejně zachytil, ale lodka nikde. Mikuláš ji dlouho hledal, ale pátrání bylo bezvýsledné. Lodka zmizela.

Dny plynuly a Mikulášovi se po lodičce stále stýskalo. Až jednou v neděli uviděl na trhu člověka, který prodával použité hračky, a ke svému překvapení uviděl mezi jeho věcmi svoji oblíbenou hračku. Nepomohly ani prosby, ani slzy, prodavač požadoval za loďku peníze. Celý týden chlapec usilovně pracoval, jak se jen dalo, aby si vydělal potřebnou sumu. Příští neděli přišel znovu na trh a loďku si odkoupil. Štastně svoji hračku svíral a radoval se: „Loďko, moje lodičko, teď jsi dvakrát má. Jsi moje, protože jsem si tě vyrobil, a jsi má, protože jsem si tě vykoupil.“

A právě tak je to i s námi. Patříme Bohu dvakrát. Patříme mu v první řadě proto, že nás stvořil, že je naším „výrobcem“. My se mu však ztratili a vlastní vinou upadli do otroctví hříchu. Když jsme se tak ocitli v beznadějné situaci, Bůh pro svoji velkou lásku k nám poslal svého jednorozeného Syna a vykoupil nás „nepomíjivými věcmi, stříbrem ani zlatem.“ (1. Petrova 1,18)

Teď tedy náležíme Bohu nejenom proto, že nás stvořil – patříme mu i proto, že nás vykoupil. Jsme dvakrát jeho. Myslíš, že máš stále právo mu říkat: „Můj život patří mně a já si s ním budu dělat jen to, co sám uznám za vhodné?“

Z knihy Alejandra Bullóna Vrať se domů. Přeložil a vydal Bedřich Číhala.

Počet přečtení: 457 Datum: 12. 3. 2018