Eva

Zpráva tohoto verše časově spadá do doby po pádu do hříchu. Teprve tady dává Adam své ženě jméno. Když Adam nazývá ženu muženou (2,23), nedává jí tím jméno. Jde o ženskou koncovku slova muž, jež má také zdůraznit jejich sounáležitost. Takovéto pojmenování jí patřilo, dříve než první lidé neuposlechli Boha a jedli ze stromu, ze kterého jíst neměli.

Ale vraťme se k tomu, že Adam pojmenoval svoji ženu. Podle některých výkladů se tím prohlásil za jejího pána a porušil Boží řád, který stanovil naprostou rovnost mezi mužem a ženou. Jsem ale přesvědčen, že tady nejde o jméno či projev nadvlády muže, ale o radostné a nadějné poselství. Těsně předtím čteme o prokletí země, o trápení, trní, bodláčí, potu a námaze a nakonec o smrti. Prach jsi a v prach se navrátíš. S tímto veršem však přichází naděje.

Adam pojmenoval svoji ženu jako Evu. To proto, že bude matkou všech živých. Adam o tom hovoří v minulém čase a to znamená, že se to určitě stane. Nemluví tedy o smrti, ale o životě. A právě ten zlom, kdy se mluví o trápení, prokletí a smrti, a najednou se otevírá téma života a budoucnosti, nám ukazuje, že hřích není tím nejhorším. To hrozné je nevstoupit na cestu pokání. Eva se po této cestě vydala. A tak se jí znovu otevřela cesta do budoucnosti. Nestala se matkou těch, kteří jsou předurčeni k věčné smrti, ale stala se matkou živých. Těch, kterým je nabízen věčný život. Díky, Pane, za to.

Z knihy Jana Dymáčka Skrytá povzbuzení v Bibli. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.