Elíhú (on je můj Bůh)

Poté, co tři Jóbovi přátelé řekli všechno, co měli na srdci, na scénu přichází Elíhú. Je mnohem mladší než ostatní a chce být skromný. Ve společnosti, v níž se respektoval věk a kde se moudrost považovala za doménu starších lidí, byl tento postoj velmi oceňován. Jakmile však začne mluvit, jeho zdrženlivost se postupně vytrácí. Je podrážděný tím, co řekli Jóbovi přátelé, ale také argumenty, které uvedl Jób na svou obranu. Ale i on přichází s podobnou teorií. Utrpení, které Jób prožívá, považuje především za Boží nápravné opatření. Chce Jóbovi připomenout, že „Bůh je ve své moci vznešený. Který učitel je mu podobný? Kdo mu může vytknout jeho způsoby?“ (Jb 36,22.23; B21). Bůh „činí velké věci, které nepochopíme“ (Jb 37,5; ČSP).

Jób nereaguje na to, co Elíhú přidává k obviněním Elífaze, Bildada a Sófara. A Elíhú se neobjevuje ani v Boží odpovědi na konci knihy. Zdá se, že v Božích očích nebyl tak důležitý, za jakého se sám považoval. V dnešní době nám tolik nevadí, pokud se mladý člověk zapojí do diskuse, poté co se již vyjádřilo několik účastníků. Bez ohledu na věk bychom si však měli dát pozor a nenaznačovat, že máme jediné správné řešení složitého problému. V běžném životě se žel setkáváme s mnoha lidmi, kteří o sobě tvrdí, že jsou skromní, ale v praxi dokazují spíše opak. Je zarážející, kolik lidí je ve své skromnosti neskromných, podobně jako Elíhú!

Pane, pomoz mi, abych byl skromný a nepředstíral, že mám rychlé řešení problémů, které byly pro druhé příliš obtížné.

Z knihy Reindera Bruinsmy Tváří v tvář. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.