Je opravdu všechno marnost?
Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, neboť kde je mnoho moudrosti, ji i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.“ Kazatel 1,13-18
Vypráví se legenda o králi Šalomounovi. Panovník se prý jednou procházel zahradami královského paláce a obdivoval velikost svého díla (v té době byla právě dokončena stavba chrámu), když zaslechl rozhovor mezi dvěma motýly.
Tradice zmiňuje, že Šalomoun byl nejen odborníkem v oblasti přírodních věd, ale také rozuměl tajemné řeči zvířat.
„Jediným máchnutím křídel,“ naparoval se pan Motýl před svou ženou, „zničím tenhle chrám.“ Není divu, že na paní Motýlovou to udělalo dojem. S obdivem hleděla na vypracované, svalnaté tělo svého muže. Komu se to nelíbilo, byl král Šalomoun. Motýla si předvolal do své pracovny. „Takže,“ začal monarcha, „ty tvrdíš, že jediným mávnutím křídel zničíš chrám, který jsem nechal postavit?“
„Ne, ne,“ koktal zaskočený motýl a celý se rozklepal (proto se dodnes motýli třepou a klepou). „To jsem se jen trochu naparoval před svou ženou. Chtěl jsem, aby mě obdivovala a respektovala.“ Na králově tváři se objevil chápavý úsměv. Velkoryse motýlovi odpustil a nechal ho vylétnout ven. Pan Motýl vylétl oknem, za nímž vyčkávala celá nervózní jeho družka. „Co ti Šalomoun řekl?“ ptala se. Motýl sebevědomě roztáhl křídla, zadíval se své ženě do očí a prohlásil: „Úpěnlivě mě prosil, abych nechal chrám stát.“
Tento úsměvý příběh nás svým tématem vede přímo k jádru poselství knihy Kazatel. Ta mluví o „marnosti“ našeho počínání – protože vše, co konáme, je marné, včetně těch nejposvátnějších a nejúžasnějších děl, jako byl Šalomounův chrám. Marnost v sobě nese téma, jež není příjemné a narušuje náš pocit bezpečí. Ale právě taková je pravda, které nás chce kniha Kazatel učit.
Hledání moudrosti
V očích Kazatele je svět natolik poničený, že ani moudrost nepomůže: „Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat“ (Kaz 1,15). Svět je beznadějný, moudrost je k ničemu. Lidské snahy o nápravu jsou k smíchu. Nevedou nikam. Kazatel je neúprosný: „Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem“ (Kaz 1,14).
Chce tím říci, že všechna novoroční předsevzetí a kurzy osobního růstu, do kterých investujeme, jsou zbytečné? Znamená to, že veškerá vznešená lidská snaha ulevit od bolesti, ukončit války, utišit hlad a zastat se utlačovaného nemá hodnotu? Naznačuje snad, že všechny revoluce, které dramaticky změnily směr dějin, ničeho nedosáhly? Jsou také všechny misijní aktivity a snahy o šíření evangelia marností?
Takový výklad je morálně i duchovně nepřijatelný, protože vede k nezodpovědnosti. Osloví čtenáře podobně smýšlejícího. Čtenáře, který je indiferentní k utrpení a eskapisticky sní o jiném světě. To ovšem Kazatel neříká. Nikde nás nevybízí, abychom rezignovali na snahu měnit svět k lepšímu. Jeho pesimizmus se netýká práce jako takové, nýbrž hodnoty moudrosti v lidském snažení. Strhává masku iluzi, že by naše moudrost mohla najít řešení problému.
Co se týče osudu světa, Kazatel se domnívá, že moudrost nepomůže. Téměř jako by naznačoval, že lidská moudrost může být v opozici vůči Božímu dílu. Stejná otázka tedy „kdo dokáže napřímit pokřivené“ se objevuje v Kaz 7,13, kde je v explicitním spojení s „Božím dílem“. Bůh je zde označen jako příčina pokřivenosti světa, protože to byl Hospodin, kdo na svět uvrhl kletbu poté, co si lidé zvolili hřích (Gn 3,17.18). Tragický stav světa proto nelze napravit moudrostí. Je totiž „Božím dílem“. Kazatel tedy člověka nezrazuje od toho, aby se stavěl zlu, nýbrž od domněnky, že by svět mohl napravit. V kontextu Bohem dané pokřivenosti světa je moudrost pouze marností.
Tuto myšlenku potvrzuje hned následující perikopa, v níž Kazatel popisuje vlastní moudrost jako vyšší než moudrost „všech, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou“ (Kaz 2,9). Jako by říkal: Pokud jsem já, nejmoudřejší z lidí, nebyl schopen vyřešit tento problém, nedomnívejte se, že vy uspějete. Z jeho slov cítíme jistou ironii. Vždyť v Kaz 1,10 jsme varováni, abychom netvrdili, že přijde kdokoli moudřejší než ti, kdo byli před námi. Vzápětí Kazatel tedy padne do pasti, kterou sám nastražil. Touto ironií předvídá reakci těch, kdo budou tvrdit, že jejich moudrost je ještě vyšší. Žádná moudrost, byť je sebevětší, nenabízí řešení.
Je tomu právě naopak, argumentuje Kazatel, hledání moudrosti jen kupí další problémy: „neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti“ (Kaz 1,18). Nejenže moudrost problémy neřeší, a tak se stává další marností, ale ona je dokonce rozmnožuje. Tak se samotné bažení po moudrosti stává marností. Je proto hledání moudrosti a intelektuálního poznání zbytečné? Vyzývá nás Kazatel k antiintelektualizmu a lenosti? Rozhodně ne. Neodmítá intelektuální hledání, a ani nemůže. Má naopak takové počínání za důležité. Byť je myšlení principiálně lidskou věcí, je současně považováno za náboženskou povinnost, kterou Bůh lidem svěřil: „Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí“ (Kaz 1,13).
Své čtenáře se Kazatel nesnaží varovat před moudrostí „per se“, nýbrž před nečekaným produktem jejího hledání, a sice „hořem“ a „bolestí“. Jasné vidění reality, jaká je, nás neučiní šťastnějšími. Spíše vyvolá hněv, vzpouru a bolest. Budeme kritičtější a zahořklejší. Moudřejšího člověka je nesnadné ovládat a on sám bude prožívat více strachu a obav. Co když se dozvíme, že nám v těle bují rakovinový nádor nebo že nám je náš partner nevěrný? Staneme se moudřejšími (protože získáme další pravdivé informace), ale budeme prožívat obavy a trápení.
Je tedy někdy lepší nevědět? To ne, protože vědomá ignorance je zbabělá a sebeklamná. Jako lidé musíme preferovat bolest poznání před blaženou nevědomostí. Taková je již naše povaha. Právě poznání nás podle Blaise Pascala činí nadřazenými přírodě a zvířatům: „Člověk ví, že zemře. Zvíře ne.“ Je vskutku lepší být nešťastným člověkem, který ví, než šťastným hlupákem.
I další Kazatelova slova míří přímo do srdce naší civilizace. Více než kdy jindy jsme svědky jejich pravdivosti. Domnívali jsme se, že pokrok moderní doby, jež přinesla moudrost a poznání, vyřeší naše problémy a zjednoduší nám život. A přesto víme, že čím více se „rozšířilo poznání“, tím více se „rozšířila bolest“ (Kaz 1,18). Poznání způsobuje více a více problémů a dál nám komplikuje život.
Na začátku dvacátého století slibovala věda mnohé. Zdálo se, že mnoha problémům lidstva brzy odzvoní. A opravdu tomu tak bylo. Jenže brzy se objevily potíže nové a lidé začali nostalgicky vzdychat po starých dobrých časech, kdy byla práce jednodušší, komunikace lidštější a život méně stresující. Kazatelova slova potvrzují, že touha po lepší minulosti byla v člověku vždy. Jdeme kupředu, ale pak toho litujeme, jako bychom zapomínali, že bude lépe. Dějiny člověka učí, že poznání a pokrok jsou nevyhnutelně ambivalentní a nemůže tomu být jinak. Proto je potřeba na cestě vpřed hledat moudře rovnováhu mezi protikladnými silami, jež přináší.
Existuje starý kreslený vtip, na němž muž kráčí po zemi a hledí na letadlo, které mu přelétá nad hlavou. Hledí s obavami na ten pekelný vynález a přemýšlí o tom, jak nepřirozené a nebezpečné je pro člověka létat. Přitom nekouká na cestu, spadne do výkopu a zemře. Je zbytečné mudrovat o letadlech, když neřešíme vlastní problémy. Jenže někdy se pokrok zastaví a to obvykle proto, že zarazí sám sebe. Žijeme v době zbraní hromadného ničení a naše problémy mohou snadno dostat téměř kosmické rozměry. Kazatel svého čtenáře upozorňuje, že pokrok přinese problémy, a nadto přidává varování před tragickou skutečností, jež se skrývá v jeho pozadí. Vše se vrací na počátek do bodu nula. I pokrok je pro Kazatele pouhou marností. Když se z lidského počínání vytratí etika, začne být člověk slouhou moudrosti, byť by tomu mělo být naopak. Moudrost se stane cílem a přestane být nástrojem. Tehdy bude posvátnost lidského života a lidské důstojnosti obětována na oltáři poznání. Právě toho se Kazatel děsí. Varuje před zrádnou myšlenkou, že moudrost nabízí konečné řešení. Největším pokušením moudrosti je moudrost sama. Největším svodem je zaměnit hledání moudrosti, jež Bůh člověku svěřil, za touhu proměnit sebe sama a stát se samotným Bohem.
Stejnou nabídku dostala Eva v zahradě Eden: „Bůh však ví,“ ujišťoval ji had, „že v den, když z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,5). Eva neodolala, protože „viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost“ (Gn 3,6). A zbytek příběhu je dobře známý.
Je to příběh Kazatele i každého z nás.
Z knihy Jacquesa B. Doukhana Kazatel. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.