Emoce není od nemoce | Prameny zdraví

Emoce není od nemoce

Ve filmu Krajina stínů z roku 1993 byl spisovatel C. S. Lewis zamilován do ženy, která předčasně zemřela. Její smrt mu způsobila intenzivní bolest a přiměla ho klást si otázku, jestli si měl dovolit, aby ji měl rád.

Emoce není od nemoce

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

V poslední scéně došel k závěru, že v životě máme dvě možnosti. Můžeme se uvolit druhé milovat a starat se o ně, čímž se stáváme zranitelnými jejich nemocemi, smrtí či odmítnutím. Nebo se můžeme obrnit tak, že odmítneme milovat. Lewis se rozhodl, že je lepší cítit a trpět, než jít životem izolovaně, vyděděně a osaměle. Bezvýhradně s ním souhlasím.

Nedoporučuji proto, abychom si budovali zdi, které by nás oddělovaly od bolesti. Musíme však pochopit, že emoce jsou nespolehlivé a občas tyranské. Nikdy by se jim nemělo dovolit, aby nás ovládly. Této zásadě se v naší společnosti po staletí rozumělo. Během revolučních dní konce šedesátých let však nastal obrovský posun v názorech, zvlášť mezi mladými. Jeden z oblíbených názorů byl: "Jestli z toho máš dobrý pocit, udělej to." Tato fráze hovoří za vše. Znamená, že přelétavému nutkání by se mělo dovolit, aby získalo převahu nad každým jiným ohledem - včetně potřeb dětí, protivenství dobra a zla, dlouhodobých lidských cílů, číhajícího nebezpečí a zdravého rozumu. "Nemysli - jdi za hlasem svého srdce," byl převažující názor.

To je zavrženíhodná rada. Zničila mnoho důvěřivých lidí. Každé chování má následky a hloupé chování má často strašné následky. Když budete slepě následovat diktát emocí, místo abyste je vůlí a rozumem udržovali pod kontrolou, vydáváte se napospas životním bouřím.

Kdysi jsem napsal knihu, jejíž titul kladl otázku: Dá se věřit emocím? Potřeboval jsem dvě stě stránek, abych řekl: "Ne!" Emoce jsou předpojaté, nestálé, nespolehlivé. Lžou tak často, jako říkají pravdu. Jsou ovládány hormony - zvlášť v létech dospívání - a kolísají od časného rána, kdy jsme odpočati, do večera, kdy jsme unaveni.

Jeden z důkazů emocionální zralosti je schopnost (a ochota) ovládnout prchavé pocity a řídit své chování rozumem. Možná vás to povede k tomu, abyste se vzepřeli, když se vám chce utéct, abyste drželi jazyk za zuby, když se vám chce křičet, šetřili peníze, když se vám chce utrácet, zůstali věrní, když se vám chce flirtovat a postavili blaho druhých nad své vlastní. To jsou dospělé činy, na které nedojde, když vše řídí emoce.

Máme ovládnout své emoce
Také musíme pochopit, jak nás emoce ovlivňují a podle jakých zásad fungují. Zaprvé, je dobré vědět, že emoce jsou svou povahou cyklické. V naší psychické výbavě je určitý rytmus. Nevypozorovali jste z vlastní zkušenosti, že po výkyvech nahoru následují výkyvy dolů a naopak? Důvod je, že existuje pravidelné kolísání, skoro jako sinusová křivka (obrázek dole), která nás systematicky přivádí od vrcholku entuziasmu k mírné depresi. U žen to probíhá podle menstruačního cyklu. U mužů vše víc závisí na okolnostech. Ale existuje to u obou pohlaví.

Nejenže jsou emoce cyklické, ale každý člověk má své vlastní charakteristické výkyvy. Jinými slovy, u jednotlivých osobností výkyvy nahoru nesahají dál než výkyvy dolů. Když narýsujeme přímku symbolizující emocionální centrum (ani vysoko ani nízko), vzdálenost od ní k hornímu vrcholu je u příslušné osoby obvykle stejná jako vzdálenost ke spodnímu vrcholu.

Vysvětlím vám, co mám na mysli, na temperamentech představujících dva extrémy. První typ lidí, jak vidno níže, se nad ničím příliš nevzruší. Tito stabilní lidé nepovzbuzují příliš hlasitě na fotbalových zápasech a jejich smích nikdy není hlučný. Dobré zprávy přijímají skoro stejně klidně jako špatné.

Na druhé straně se také nikdy nedostanou do deprese. Jsou to spíš fádní lidé, ale aspoň jsou důsledně fádní! Můžete se spolehnout, že budou stejní včera, dnes i zítra. Když přijde manžel domů a oznámí své ženě prvního typu, že ji vezme na dovolenou na Havaj nebo do Paříže, ona se pravděpodobně usměje a řekne: "Dobře." Ani nový Porsche před domem ji nevzruší. Prostě je taková. Model jejích emocí vypadá následovně:
Oproti tomu druhý typ lidí (zobrazený níže) má skutečné výkyvy. Jejich emoce skáčou od sklepa až na půdu.
Všichni známe aspoň jednoho takového člověka, který se co chvíli celý rozzáří štěstím. Ráno vstane a usmívá se už při pomyšlení na východ slunce. Zamává ptákům a usměje se na květiny a během dne si bude vesele prozpěvovat. Dejte si na takového člověka pozor! Ručím vám za to, že za pár dní narazí a spálí se.

Až nastane pád dolů, propadne zoufalství. Nic se mu nebude dařit, nebude se mu chtít žít, nebude mít žádné přátele a všechno bude jen holé neštěstí. Je tak sentimentální, že bude plakat při otevření supermarketu. Jeho emoce jsou skutečně jako jo-jo. A z jakéhosi důvodu, na který jsem nikdy nebyl schopen přijít, si tento extremista druhého typu pravděpodobně vezme nějakou nudnou osobu prvního typu a ti dva si budou lézt na nervy po celý zbytek života.

Během naší první cesty do Evropy jsme se ženou v Berlíně navštívili koncert symfonického orchestru. Před námi seděl mladý muž, který pravděpodobně studoval hudbu na místní univerzitě. Během první půlky představení se dostal do jakési podivné extáze, se zavřenýma očima se kolébal do taktu a po každém čísle vstával k ovacím. Po posledním kousku před přestávkou přišel samou radostí skoro o rozum. Člověk by řekl, že právě něco vyhrál. Křičel: "Bravo! Bravo!" a mával na dirigenta.

Ale co se nestalo, ve druhé půlce vypadal, že je mu ze všeho nanic. Během poslední hodiny koncertu se zhroutil do křesla, pískal vztekle na orchestr a samou nelibostí mručel. Nakonec vyskočil na nohy a cpal se do uličky nehledě na nohy sedících lidí a na Beethovenovu Pátou symfonii. Rozmrzele se vyplížil z obecenstva.

Ačkoli jsem nikdy předtím ani potom toho mladého muže neviděl, je zřejmé, že byl osobností druhého typu. Jeho schopnost prožívat "výšiny" v první půlce představení byla vyrovnána propady do hlubin o pár minut později.
Upřímně řečeno, jeho dovádění se mi líbilo víc než hudba, ale nechtěl bych ho za švagra. Můžete se vsadit, že z každého komára udělá velblouda.

Co stoupá musí i klesnout
Nyní se dotkneme dalšího aspektu našich cyklických emocí: Je důležité pochopit, že vše, co jde nahoru, také sklouzne dolů a naopak. Lehká deprese se pravděpodobně objeví například po rušném svátku, narození dítěte, povýšení v práci, nebo dokonce i po odpočinkové dovolené. Má to fyziologickou příčinu. Pocity povznesení a vzrušení jsou řízeny adrenalinem, což má za následek větší spotřebu energie. Po pár dnech v tomto povzneseném stavu musí následovat pád dolů. Když tomuto mechanismu porozumíte, můžete se přichystat na spodní část cyklu.

Starost mi dělají mnohé naivní mladé páry, které zamilují a spadnou do manželství na začátku svého vztahu, dřív než došlo k prvnímu přirozenému zvratu jejich emocí. Ti se pak jednoho rána probudí bez toho milého pocitu a dojdou k závěru, že láska odumřela. Ve skutečnosti tam nikdy nebyla. Byli oklamáni emocionálním vrcholem, protože se ještě nepropadli dolů. Závěr zní: Pokud se láska definuje jako pocit, vztah nemůže být stabilnější než duševní rozpoložení.
Pamatujte, že nejskvělejší pasáž o lásce ve 13. kapitole 1. listu Korintským, jaká kdy byla napsána, se vůbec nezmiňuje o pocitech. Říká nám: "Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne." (1. Korintským 13:4-8) Je to tu jasně řečeno.

Moje matka navštěvovala střední školu v malém městě v Oklahomě ve třicátých letech, která přivedla na svět několik mizerných místních fotbalových týmů. Obvykle prohrály všechny důležité zápasy a byly rozdrceny svými úhlavními soupeři z nedalekého města. Studenti a jejich rodiče začali být deprimováni výpraskem, který jejich týmy každý páteční večer sklidily. Muselo to být strašné.

Nakonec se jeden místní obchodník s automobily rozhodl, že převezme záležitost do svých rukou. Po další zničující porážce požádal, aby mohl v šatně promluvit k týmu. Potom následoval jeden z nejdramatičtějších fotbalových projevů všech dob. Tento podnikatel nabídl úplně novou Fordku každému chlapci v týmu a všem trenérům, když v příštím zápase porazí své soupeře.

Tým šílel očekáváním. Pískali, křičeli a plácali se navzájem po vycpaných ramenou. Sedm dní chlapci žili a dýchali fotbalem. V noci snili o gólech. Celou školu zachvátila extáze a sváteční horečka. Každý hráč si dokázal představit, jak sedí za volantem nablýskaného bouráku a je do něj zavěšen tucet nádherných dívek.

Nakonec nastal velký večer a tým se shromáždil v šatně. Vzrušení bylo nebývale silné. Trenér vydal několik posledních pokynů a chlapci se vyřítili na nepřítele. Shromáždili se na bočních čarách, zaklesli se do sebe rukama a hlasitě pokřikovali! Pak vběhli na pole - a byli poraženi třicet osm nula.

Celou svoji bujarost neproměnili v jediný gól. Sedm dní nadšení a juchání prostě nemohlo nahradit nedostatek kázně, kondici, praxi, studium, trénink a zkušenost. Takové jsou emoce. Mají v lidských záležitostech své místo. Ale vždy musí být ovládány vyššími duševními schopnostmi vůle a intelektu. Když se pocitům dovolí, aby se osamostatnily, obvykle ukáží svou nespolehlivost, a dokonce i pošetilost.

Písmo nás učí, abychom si své emoce podřizovali a donutili je, aby tančily podle naší píšťalky. Tedy asi tak bychom to mohli říci. V 2. Korintským 10:5 čteme: "Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista." To je docela jasné, že ano? Zvažte Galatským 5:22: "Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání." Tomu se říká "ovoce Ducha" a začíná vlastností uvedenou na posledním místě - sebeovládáním.

Užijte si rozjařenosti, až přijde. Nechte se vynést do výšin, když se vám naskytne příležitost. Ale neupněte se na okamžik vzrušení. Ovládněte své emoce. A když nastane čas udělat správnou věc, nedovolte svým pocitům, aby vás přinutily ke kompromisu. To je způsob, jak žít šťastnější, úspěšnější a bohulibější život.

Ukázka z knihy Jamese Dobsona "Život na pokraji propasti". Vydalo nakladatelství Nová naděje.

Počet přečtení: 2 741 Datum: 21. 2. 2006