Dochází vám víno? | Prameny zdraví

Dochází vám víno?

V lásce mezi mužem a ženou (nebo mezi dvěma přáteli) máme vždy sklon vlastnit toho druhého jen pro sebe. Od svého partnera očekáváme - často nevědomě - absolutní lásku a bezpečí. Žádný člověk nám však nemůže dát nic absolutního. Svým absolutním očekáváním svého partnera jen přetěžujeme - a dost často pak býváme zklamáni.

Dochází vám víno?

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Ať v manželství či v přátelském vztahu - vždycky narážíme na hranice možností. Přes všechnu blízkost cítíme odstup, přes všechno porozumění se někdy vynoří pocit cizoty. Mnozí reagují na zkušenost zklamání tím, že své očekávání zaměří na jiného partnera, o němž se domnívají, že jejich touhy splní, ale zakrátko i zde znovu narazí na mez možností.
Lidská láska se může vydařit jen tehdy, pokud ji nechápeme v absolutním slova smyslu, nýbrž jako zprostředkování lásky Boží a pokud nás všechna zklamání, s nimiž je spojena, opětovně vedou k Bohu.

Zklamání náleží k lásce bytostně. Zbavují mě klamu, do nějž znovu a znovu upadám, klamu, že mi můj partner může poskytnout absolutní lásku a absolutní oporu. Něco absolutního může darovat jedině Bůh. Vidím-li důvod své existence v druhém člověku, činím se na něm závislým - tento pocit závislosti ve mně plodí agrese, neboť hluboko v nás sídlí i touha po svobodě.

Závislost odporuje naší důstojnosti. Cítím-li v sobě život jen tehdy, když mě miluje ten druhý, ztrácím sám sebe. Základ, na němž buduji svůj život, musím spatřovat v Bohu. Pak mohu vychutnat lásku partnera nebo přítele. Pak mohu být vděčný za oporu, kterou u něho zakouším. Vím však, že je jen oporou podmíněnou, nikdy ne bezpodmínečnou. Ten druhý je smrtelný - zestárne a bude nemocný. Za své city nemůže ručit, přestože mi přísahá věrnost.

Člověk zafixovaný výlučně na druhého zešílí buď žárlivostí, nebo strachem, že ho ztratí. Láska Boží, v níž cítím svou nejhlubší podstatu, mě však osvobozuje od úzkostného lpění na druhém, a umožňuje tím zdar lidské lásky. Nebudu sám sebe litovat, že jsem se v druhém zmýlil, ale nechám se tímto zklamáním opětovně odkázat na lásku Boží, protože ta není tak křehká jako láska lidská a tvoří pevný základ, na němž pak mohu budovat i dům své lásky k určitému člověku.

O tomto nevysychajícím zdroji mluví Jan v příběhu z Kány Galilejské (Jan 2,1-12). Naše víno, náš pokus o milování, je příliš rychle u konce. Za své emoce nemůžeme ručit. V určitém okamžiku se naše láskyplné city vypaří - a pak si myslíme, že už toho druhého vůbec nemilujeme.

To se děje mnoha manželům, kteří žasnou nad vysýcháním své lásky. A děje se to také manželskému páru, který slaví svou svatbu v Káni. Dochází jim víno, dochází jim jejich láska. Už třetího dne nemají víno lásky. Pak ale promění Ježíš šest štoudví vody ve víno, takže vzácný nápoj už nedojde. Šest je číslo nedokonalosti - a kamenné štoudve (džbány) odkazují na to, co v nás zkornatělo, zkamenělo.

Ježíš odhaluje svatebčanům (v jejich neschopnosti lásky, při jejich okorání a blokádách) jiný zdroj lásky, božský zdroj, který nepřestává tryskat nikdy. Pronáší své slovo lásky do toho, co je zvětralé, bez citu, co je v nás nedokonalé a okoralé. Důvěřujeme-li jeho slovu, může i v nás všechno proměnit v lásku. Náhle můžeme milovat se svými slabostmi i se svou silou, se svými nedokonalostmi i chybami, s celou svou křečovitostí a zkostnatělostí. Božskou lásku v nás může vyzařovat všechno, takže se kolem nás rozvine slavnost života.

Anselm Grun: Bydlet v domě lásky.  Vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Počet přečtení: 2 040 Datum: 1. 10. 2006